CHUDOBOVI

Budíček, hygiena, snídaně, check out patří k poslednímu dni. Pavlinka potřebovala na sbalení v našem malém pokoji víc času, tak jsem si šel sednout na recepci. Tam jsem jim chvilku přepínal televizi, ale bez zvuku to není ono.
Dánská televize má jednu zajímavost, má stejný kanál, ale jednou v původním znění s titulky a jednou s dabingem. Divák rozhoduje na co se chce dívat.
Když Pavlinka dorazila, dal jsem kufry do skladu. Věta, že za odložené věci hotel neručí, donutila Pavlinku vyzpovídat recepčního, kolik krádeží se v jejich skladu za poslední rok stalo a jak moc je uložení zavazadel nebezpečné. Jezdit s drahým kufrem je vždycky riziko. Nicméně duchapřítomný recepční, i kdyby byly krádeže ve skladu na denním pořádku, uklidnil Pavlinku větou, že za jí sledované období k žádné krádeži ve skladu nedošlo. To Pavlinku uklidnilo a mohli jsme jít ven.
Zvolili jsme opačný směr, než obvykle a šli k planetáriu, které je de facto uprostřed města. Spíš asi bude sloužit jako kino a diskusní fórum, než jako samotné planetárium, protože přes světelný smog toho nemůže být moc vidět.
Od planetária jsme došli až k zábavnímu parku Tivoli, kde už zábavychtiví čekali u všech vchodů na otevření parku. Pavlinka kladně hodnotila svačinky dětí, které si pojídáním krátili čas čekání. Měli těstoviny, zeleninu, vše v krabičce úhledně narovnáno.
Obešli jsme park a došli k hotelu, kde mají kávu za pouhých 10 DKK. Sedli jsme si venku pod deštník a pozorovali život na ulici, popíjeli kávu, ládovali oplatky a užívali dalšího dne v Kodani.
Po kávě jsme šli do Charlottina paláce a přilehlých zahrad. Naše cesta pokračovala dál ke kanálu s typickými barevnými domečky.

Našli jsme místo k sezení v areálu akademie umění a Pavlinka si dala svačinu.
Po pauze na sluníčku jsme se vydali na hlavní náměstí v Kodani. K našemu zklamání je to teď velké staveniště, ale až to dodělají, tak to bude krásné. Uprostřed budou stromy dělat přirozený stín, metro bude mít nové výtahy.
Pavlinka šla na exkurzi do obchoďáku přímo na náměstí. Co kdyby náhodou... Koupila si výhodně plavky. Značka, cena, vše ve výhodě, má je.
Od obchoďáku jdeme obchodní třídou do míst, kde už to známe. Jen jsme pokaždé šli jiným směrem. Naše další zastávka, sekáč červeného kříže. Slunko pere jako o život.
Co jsem chtěl zmínit ke Kodani jsou kola. Jsou všude, ale mají vždy své vyhrazené pruhy, své semafory. Všichni se řadí, čekají na zelenou, nikdo nepodvádí, nikdo nepředjíždí. Po chodníku se jezdí jen tam, kde stezka chybí. S helmou, či bez, oblečení jakékoliv. Dokonce i několik těhotných maminek je tu k vidění. Kola se zamykají do stojanů, kterých je všude mnoho. Kolo na každém rohu.
Od sekáče jsme šli konečně do parku, který byl v plánu už od soboty od rána. Vypadal jako Central Park v New Yorku, ale výrazně menší. Hned na začátku naší cesty jsme viděli krásný vodopád, tak jsme se šli podívat nahoru. Nahoře bylo náměstí s hřištěm a vodotrysky. Zvědavost uspokojena, takže jsme pokračovali v procházení parku. Bylo tam spoustu studentů, ve vzduchu smrděla marihuana. Když jsme vyšli z parku ven, měli jsme ještě chvilku času, tak jsem vymyslel, že půjdeme na tržnici, kterou měla naznačenou na mapě. To znamenalo v praxi obejít celý park znovu dokola a za náměstím s vodotrysky byla ona tržnice.
Tržnici jsme našli hned. Bylo tam spousta hezkého jídla, ale v cenách návštěvy restaurace v Praze v centru. Nechtělo se mi vyhazovat 160 CZK za namazaný chleba pomazánkou. Ceny v podstatě jak u nás, jen 3.5x dražší.
Od tržnice jsme šli zase jinou cestou k hotelu. Kolem bylo plno lidí, cyklistů, všichni někam spěchali. Vypadalo to chvílemi, jak když jede Závod Míru.
Došli jsme do hotelu, vyzvedli kufry, Pavlince slyšitelně spadl kámen ze srdce a my po krátké občerstvovací pauze šli na Metro.
Metro jelo za 2 minuty a pak už jsme se řítili směrem k letišti.
Chvíli jsme váhali nad číslem terminálu, nakonec jsme zjistili, že na letence je terminál 2.
Při čekání nás dohnala chuť na kávu. Vlezli jsme do nějakého obchodu a káva za pouhých 25 DKK a ještě si můžu dát refill.

Ranní probuzení do růžova kolem deváté. Snídani jsme si dali na pokoji z vlastních zásob.
Kolem desáté vyrážíme směrem k radnici. Procházíme za radnicí a u jednoho hotelu mají nabídku kávy za pouhých 10 DKK. Tak jsem objednal dvě, jednu s mlékem, jednu bez. Sedli jsme si před hotel a pozorovali pouliční ruch. Jelikož na stole stála káva v konvičce, dala si Pavlinka ještě jednu s sebou do kelímku.
Jdeme dál směrem k mostu přes vodu, když na kraji mostu nás osloví dva ožralí studenti a jeden říká něco anglicky a ten druhý to nějak dementoval. Artikulace nic moc. Šli ale rychleji jak my. Došli do půlky mostu a ten první se začal svlékat. Jak jsme kolem nich prošli, vylezl na zábradlí a skočil dolů do vody.
My jsme došli na konec mostu a šli po náplavce kolem vody. Náš cíl byla sjezdovka, kterou jsme viděli včera. Procházka to byla nádherná. Cestou jsme narazili na kostel s věží, po jejímž obvodu bylo točité schodiště, kde chodili lidé. Od kostela jsme šli zpět na náplavku a došli ke křižníku, který je zaparkován v přístavu, kam není přístup. Zde začala Pavlinka hledat důvod, proč nejít ke sjezdovce.
Došli jsme do místa, které připomínalo hotelový resort. Vlezli jsme dovnitř a sjezdovka byla ještě za takovou velkou bažinou, kterou bychom museli obejít. S Pavlinkou jsme se shodli, že to je nějaký barák nebo hotel a šli jsme zpátky do civilizace. U filmové školy jsem koukal na mapu a zjistil, že jsou u sjezdovky značené lanovky. Tak jsem se podíval do Google a našel fotky. Fakt umělá travnatá sjezdovka.
Stejně jako sjezdovku jsem našel náš příští cíl, Christianii, což je území vlastního státu, který ani není součástí EU. Co je zajímavé, že toto území není obehnáno hranicí a už neplatí to, že by se sem platilo vstupné. Co platí je, že území má vlastní ochranku, která hlídá, aby se tam nefotilo. Celá oblast připomíná prostor, kde lidi sedí pod kaštany a dávají si něco dobrého, na pódiu hrála hudba z přehrávače a chystalo se nějaké vystoupení. Nejlepší na návštěvě bylo, že u vchodu se daly koupit jakékoliv drogy jako by to byl nějaký veletrh nejlepších novinek. Nikde žádný policajt. A druhá topka byla zahrádka plná marihuany a u ní lavička k odpočinku, jako by to byly ty nejkrásnější kytky na světě. Všechno v dokonalé symbióze, nikde žádný obtěžující feťák. Vše pod dohledem ochranky.
Z této zvláštní země jsme se zadní uličkou vrátili zpět do civilizace a šli jsme opět kolem věže s ochozem na most do centra. V přístavišti vyhlídkových lodí jsme si dali svačinku a pokračovali směrem ke kulaté věži. Jaké bylo naše překvapení, že ulice vedoucí od věže byla Pavlince povědomá a my vylezli na náměstí, kde jsme byli i včera. Prošli jsme jinou uličkou a došli ke kodaňské univerzitě. Od ní to byl kousek na starý trh se soudem a pak jsme boční uličkou došli zpět na náměstí k radnici. Od ní jsme šli zpět do hotelu. Dneska to bylo něco přes 16 km.

Den začal zvoněním budíku okolo páté hodiny ranní. Vzhledem k tomu, že byl bratr u nás na návštěvě, tak nás odvezl na letiště. V tuto brzkou ranní dobu a ještě o víkendu, je MHD na dlouhé lokte.
Na letišti klapalo vše jak na drátkách, takže jsme se usadili po všech procedurách v poslední řadě. Čínský občan nás upozornil na chybu, že sedíme na špatné straně. Tak jsme si přesedli a ani dlouho netrvalo a už jsme vzlétali.
Přistání v Kodani bylo jak do peřin. Žádné skákání po dráze. Ani jsme necítili, že už jsme dole.
Na letišti v Kodani ceny jako na pražském letišti, jen to člověk musí násobit čtyřma. Automaty na jízdenky MHD jsme našli hned. Fronta u nich byla dlouhá, ale šlo to rychle. Koupili jsme si jízdenku a šli b do metra.
Metro bylo hned za tím. Jezdí bez řidiče, takže jsme se sunuli do první řady. Výhled zajímavý, jeli jsme kus venku a potom zajel do tunelu a zbytek jsme jeli osvětleným tunelem s chodníkem pro případ nouze.
Bylo něco kolem desáté, když jsme přišli do hotelu. Recepční, že nemá pokoje, takže jsme si dali kufry do místnosti pro kufry a šli do města.
Z počátku jsme šli tak nějak pocitově do doby, než Pavlinka objevila kancelář Hopíků neboli hop on hop off autobusů. Vyjasnila si s pánem to, co potřebovala vědět pro své cestovatelské potřeby a šli jsme už s mapou rovnou směr to nejdůležitější, co se musí v Kodani vidět.

První místo byla Botanická zahrada. Bohužel v rekonstrukci. Takže jsme došli do muzea umění. Zde si Pavlinka koupila kafe a šli do palácové zahrady jiným vchodem. Tak jsme se procházeli křížem krážem až jsme došli k zámku, který jsme si prohlédli jen z venku.
Šli jsme dál směrem k soše Malé mořské víly. Navštívili jsme východní nádraží, kde se to vlaky jen hemžilo. Z nádraží už to byl jen malý kousek do pevnosti, za níž byla u břehu socha, které by si člověk ani nevšiml, kdyby tam nebylo hejno turistů a všichni se fotili. Must see. Pak jsme šli po chodníčku kolem vody dál k velké lodi, která kotvila u břehu nedaleko sochy. Od lodi to byl malý kousek k albánskému kostelu, který Pavlinka považovala za vstup do pevnosti. V kostele to vypadalo jak v kostele. Jen u vstupu dámy vysvětlovaly turistům, že veřejné WC je o pár metrů jinde. Ještě jsem zapomněl, že cestou ke kostelu jsme míjeli krásnou fontánu oráče s buvoly. Od kostela jsme šli dál až k mostu, který vedl do pevnosti.
O pevnosti jsme si našli informace na internetu. Je to nejstarší nejlépe dochovaná pevnost v Evropě. V pevnosti se začala obloha kabonit a vypadalo, že musí každou chvíli začít pršet. Šli jsme po hradbách či valech pevnosti směrem k východu. U východu začlo poprchávat a za chvíli už krásně pršelo. Žádný slejvák, ale takový ten decentní déšť, kdy není zima a člověk není během minuty durch mokrý.
Šli jsme dál podél vody schovaní pod deštníkem. Došli jsme až do míst, kde kluci hráli na kajacích nějakou hru podobnou vodnímu pólu. Začalo pršet malinko víc, takže zimní sídlo královské rodiny jsme viděli jen v pochodu a to samé platí o Amaliiných zahradách. Zastavili jsme se až v cukrárně, kde měli vafle se zmrzlinou. Využili jsme času k odpočinku a vychutnání si asi nejdražší vafle se zmrzlinou v životě. Ale život není jen o penězích, ale i o zážitku a tohle zážitek byl. Krásně to tam vonělo a venku lítaly hromy a blesky.
Jak se déšť malinko uklidnil, tak jsme vyrazili dál schovaní pod deštníkem. Došli jsme až zpátky k botanické zahradě. Odtud jsme nešli tou samou cestou, ale přešli jsme kamenný most a šli po druhém břehu směrem k hotelu. Začalo strašně pršet a auta na semaforu Pavlinku zlila odshora dolů. Takže bylo štěstí, že jsme měli hotel za rohem, jinak by se nachladila.
V hotelu šla Pavlinka řešit ubytování a já šel do místnosti pro kufry. Můj kufr jsem našel zarovnaný za jinými a druhý kufr jsem nemohl najít. Tak jsem vzal ten jeden a šel nahoru s tím, že jsem spíš slepý a že Pavlinka ten svůj ve snaze ho ukrýt před zraky nenechavců ho strčila někam, kde ho nevidím. Poslal jsem Pavlinku hledat kufr a vyřídil platbu za ubytování. Pavlinka v infarktovém stavu také kufr neviděla, ale pak ho našla někde úplně v jiném rohu, než ho původně dala.
Ubytovali jsme se v takovém lowcost hotelu. Pokojíček jak z filmu Nástrahy velkoměsta. Všechno pidi. Jak kajuta na lodi. Koupelna s WC 1x1m max. Pokoj tak 2x4 m.
Dali jsme si asi 2 hodinky odpoledního spánku a šli se ještě projít podívat na hlavní nádraží. Naše povinná zastávka v každém městě. Takový chrám cestovatelů.
Cestu k nádraží jsme měli tak nějak pocitově nastudovanou. Nebylo to ani moc daleko od hotelu. Ale jak se Pavlinka moc cestou soustředila na hledání trasy, přehlédla most přes koleje jak družstevní lány. Za rohem pak s překvapením narazila na další most, kde bylo podle názvu západní nádraží. Budovu nádraží Pavlinka označila za radnici a kolmo ke kolejím se vydala hledat nádraží v jedné ruce mapu v druhé mobil. Nakonec po chvíli uznala, že nádraží bude někde po směru kolejí a svou původní verzi přehodnotila.

Nádraží bylo za rohem. Venku tisíc kol, jak tady všichni jezdí na kolech. Před nádražím se nějaký uprchlík modlil do telefonu, takže to vypadala jako jeho poslední cesta. Je to velké riziko, když se takový týpek modlí před nádražím. Člověk neví, co má kolem pasu, v tašce a vůbec v hlavě za nápady. Proto jsme se moc nezdržovali, kdyby kromě modlitby měl v hlavě nějaký výbuch.

Prošli jsme nádraží a pomalu se kolem radnice vraceli na hotel.
Na pokoji jsme si dali večeři z domova, každý pivo a za chvilku půjdeme nabírat síly na zítra. Dneska to bylo nějakých 20 km procházky.