Naše další putování začalo za krásného slunného jarního dne. Teplota akorát na tepláky a mikinu. Cíl zněl Bryse Canyon a Zion Park. Ubytování plánováno za Zion Parkem v městečku Hurricane.
Sotva jsme vyjeli, opět se rozsvítila kontrola tlaku pneumatik. Ona to občas dělala, ale pneumatiky vždycky vypadaly v pořádku. I když mám v autě návod, našel jsem si význam kontrolky na internetu. Takže jsem byl klidný. Dnešního rána se mi v ruce rozpadl držák navigace a bylo třeba zjednat nápravu. Ale jak? Tak jsme se zastavili u první benzinky natankovat benzín. Jenže místo klasické benzinky byl obchod se zahradními potřebami. Takže smůla. Zaplaceno jsem měl kartou, takže jsme jeli dál. O kousek dál už byla regulerní benzinka i se šlauchem na vzduch, jenže kolik dofoukat? Takže jsem šel za paní, co byla na kase a ta my dala do ruky 2 nástroje. Oba vypadaly podobně a tvářili se jako nástavec pro foukání kol. Takže jsem ji poprosil, jestli má měřák na tlak vzduchu. A ona ukázala na jednu z trubek. Tak jsem ji poprosil, jestli mi ukáže, jak se s tím ten tlak měří. Tak mi to šla ukázat. Nasadila a nahoře vyskočíla trubička s tlakem. Jenže byl v nějakých divných jednotkách. Tak mi nabídla, že vzadu za benzinkou mají chlapi dílnu a že se mi na to kouknou.
Chlapi bojovali s obří pneumatikou a pak se mě jeden ujal. Vzal si stejný měřák, proměřil všechny pneumatiky a vše bylo OK. Tak jsme prohodili pár vlídných slov. A já ho poprosil o zapůjčení šroubováku na sešroubování rozpadlého držáku navigace. Když jsem se loučil a seděl v autě, pán se vrátil k našemu autu, otevřel dveře a díval se na tabulku s tlaky kol. Vše v pořádku. Holt někdy kontrolka kontroluje až moc. Možná čidlo tlaku nečidluje jak má. Otázka kde a jak to měří.
Odjeli jsme se skontrolovaným tlakem do Bryse Canyonu. Cesta to byla krásná, dlouhá, ale jeli jsme takovým tím americkým venkovem na úpatí hor. Sem tam u silnice přejeté nějaké malé i velké zvíře. Ranče veliké jak hrom, ale nikde nikdo, jen sem tam nějaký živáček. V jedné vesnici dokonce šetří náklady tak, že nechávají vánoční výzdobu celoročně, protože ještě teď měli na lampách vánoční zvonečky a svíčky a jiné ozdoby.
Máme takový zvyk, že se fotíme u každého vstupu do parku. Ne že by v tom byla nějaká úchylka nebo vtip, ale prostě u každého vjezdu do parku je obří cedule nebo zídka s názvem parku a jeho znak. U Bryse canyonu byl taky. Zastavili jsme, že se vyfotíme. Ještě jsme se ani pořádně nevyfotili, když v tom přijel velký van, z něj vyskákalo 5 špuntů, maminka si stoupla s foťákem dopředu a tatínek dirigoval. Byl to úžasný koncert. Prvně děti uděláme, jako že prosíme. Pak se koukneme na maminku a usmějeme, pak byl povel "Action", což znamenalo udělat nejaký cool postoj a to všechno v té pětičlenné formaci a pak naskákali do auta a jeli dál. Pavlinka hodila řeč, všechno vlastní děti.
Po několika stovkách metrů jsme přijeli ke kase, zaplatili a jeli k návštěvnickému centru. Původně jsme chtěli jezdit busem po parku a šetřit auto a víc si užít koukání bez řízení, ale na autobusy bylo moc brzo. Takže jsme jeli autem a dobře jsme udělali, protože autobusem by to bylo na celý den. Za to jsme viděli nádherné výhledy na kaňon, který byl zase úplně jiný, jiné skály, jiné pohledy, absolutně se to nedá porovnávat. Pak jsme jeli hlouběji do parku. Na různých kouscích ještě ležel sníh. Nebylo úplně zima, ale taky úplně ne vedro jen na tričko a kraťasy, i když pár lidí se tam v tričku a kraťasech našlo. V blízkosti naší další zastávky jsme si všimnuli další podivnosti - ohořelých stromů. V roce 1982 zachvátil park požár. Od té doby to tam tak je ohořelé. Mezi tím dorostla nová vegetace, takže jsou tam mezi ohořelými stromy nové zelené. Na další zastávce zase pohled do kaňonu z jiné strany a tak to šlo na všech dalších zastávkách, až jsme dorazili k obchodu s upomínkovými předměty, kde byly venku lavičky, tak jsme si sedli a udělali piknik venku. Pes u vedeljšího stolu slintal jak Pavlovovi psi. Asi už dlouho nedostal nažrat, ale paní vypadala, že mu občas něco dá.
Ani nevím, jak jsme na to přišli, ale nějak nás napadlo, že když jsme si koupili vstup, že říkali, že nám to platí na příštích 7 dní. Z toho Pavlinka odvodila, že když nám, tak proč ne někomu jinému, že uplatní svého obchodního ducha a poučena z předchozích úspěchů s jízdenkami, chtěla prodat i tento lístek někomu ze zájemců o park. Dostal jsem nařízeno, že pojedeme zpátky ke vstupu a počkáme na první oběť, která si lístek koupí, my tím ušetříme 30$ a pojedeme dál. Jenže jsme narazili na lidi, kteří byli v Zion parku, takže jsme si lístky vyměnili a mohli jet dál. Toto je potřeba si zapamatovat pro budocí cestovatele - nikdy nevyhazujte nic, co má ještě platnost. Dá se to vyměnit za jiný.
Cesta do Zionu uběhla jako nic. Cestou jsme si koupili kávu a koblih, protože to bylo výhodnější než samotná káva, Pavlinka si dala párek se zeleninou. Prostě svačinka, večeře zároveň. Naše navigace ukazovala nějakých 20 km do cíle v parku, ale cedule ukazovaly pár mil. Jeli jsme podle cedulí a nevnímali navigaci, když v tom se najednou změnila barva silnice z šedivé na šedivočervenou a u kraje cedule pro vstup. Tak jsme se zase vyfotili, dal jsem za okno kameru a jeli jsme do parku.
U kasy jsem předložil vyměněný lístek. Paní se usmála, řekla památnou větu "Welcome back", sice nám nedala mapu, ale vzheldem k tomu, že nebylo kam zabočit, byla v danou chvíli mapa zbytečná. Cesta vedla mezi mohutnýmí skálami. Různě barevné, různě veliké. Nádhera pohledět. Pak jsme podle nařízení z cedule sundali sluneční brýle, zapnuli světla a vjeli do tunelu, kde byla úplná tma, jen sem tam okno ven. Byl to tunel skrz skálu. Na konci byla cesta, která se meandrovitě svažovala do údolí. Pohled dolů byl úchvatný a nebezpečný zároveň. Ale silnice zde byla zpevněná a dostatečně široká pro dvě auta. V zatáčkách stála auta a lidi si fotili skály. Sjeli jsme až dolů ke spodnímu vjezdu, kde bylo parkoviště a navigace spokojeně prohlásila, že dorazila do cíle.
Navigace je téma samo o sobě. Tím, že jsou ty mapy pouze online, tak je potřeba datové spojení. A jakmile nemá data, časem se ztratí. To by ani nevadilo, při příští změně směru po 150 km, ale ta plastová škatule zahlásí, že se ztratila a jestli má čekat nebo skončit a dokud se to neodmáčkne, byť se dávno našla, tak se neděje nic. A takto to udělá po několika km znovu. Záleží na signálu. Zlatá navigace, kde jsou mapy uložené uvnitř. Zase tato navigace má jednu výhodu a to je online dopravní situace. Na metr přesně.
Vystoupili jsme na parkovišti z auta a šli na vláček, či jak to vozítko nazvat a nechali jsme se provézt částí parku, kam není autem přístup. Cestou mezi stany v kempu se spokojeně pásly srnky, viděli jsme ještě větší skály s horolezci, na konci byl nádherný vodopád. Udělal jsme pár fotek a jeli zpátky, protože se ochladilo, jak zapadalo slunko za hory. Ve vláčku jsme našli i mapu, takže ztráty jsou nulové.
Na parkovišti Pavlinka řešila, jak by zpeněžila lístek do parku, protože naše cesta míří opačným směrem, ale na silnici byl špatný přístup, tak jsme sedli do auta a jeli ven z parku. Za vstupem bylo místo k zaparkování a Pavlinka šla uplatnit své obchodnické schopnosti. Zkusila to asi u tří aut. Zájemci by byli, ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se Rančer. Auto s majákem, autorita jak hrom. Ptal se Pavlinky, co se stalo. Ta si vymyslela příběh o tom, jak neví, jestli se na ten lístek dá dostat zpátky. Tak dostala informaci, že může a že lístek prodávat nesmí, tak nastoupila s respektem do auta a jeli jsme do hotelu.
Cestou jsme narazili na opravu silnice. Žádné semafory, ale u silnice cedule jak hrom, že se opravuje vpředu vozovka, pak cedule s panáčkem a praporkem, pak cedule, že máme očekávat zastavení, prostě milion cedulí a pak kolona. Tak jsme zastavili, výhodou automatu je, že člověk tam vrazí P a auto stojí jak přikovaný a až je potřeba, dá se D a jede se. Samozřejmě člověk mezi tím vyšlápne brzdu, ale to je znamení pro toho za ním, že se něco bude dít. Paráda. Po několika dlouhých minutách se kolona pohla. Na začátku stál člověk s cedulí a otáčel ji podle potřeby. Na telefonu měl kolegu s kterým telefonoval a podle dohody řídili provoz. Jako první v koloně jezdil tzv. vodící vůz, který kolonu vedl, kudy se má jet. Zajímavý systém práce na silnici.
Do hotelu jsme dorazili těsně po západu slunce. Vlezli jsem si do horké výřivky a relaxovali. Za chvilku došla skupina mladých lidí a vlezli si do bazénu hned vedle. Jak jim začala být zima, tak si přelezli za náma a bavili jsme se o tom, kdo jsme, co děláme, kde jsme byli a tak. Byli to 21-letí studenti z Texasu, kteří mají jarní prázdniny, tak objíždí národní parky. Tomu říkám jarní prázdniny.
Po relaxaci ve výřivce odcházíme na pokoj a chystáme se spát.
