Čína 2018

    Na jaře 2018 jsme během necelých tří týdnů procestovali část Číny – od rušného Hongkongu přes moderní Šen-čen a Šanghaj až po Peking. Tento blog zachycuje naši cestu mezi mrakodrapy, chrámy, tržišti a místy, kde se moderní Čína potkává se svou historií.

    Category: Čína 2018
    Hits: 1086
    Rating:
    ( 0 Rating )

    Dnešní schůzka s čínskými kolegy přinesla víc starostí, jak užitku, bo čínský kolega dal pozvánku na naši obědovou schůzku do globálního kalendáře pro údržbu sapích systémů, takže volali všichni, zda se mají zúčastnit. Paráda. Když jsem se jich zeptal, co s sebou, jak řešit VPN apod., tak na mě koukali jak z jara. Nakonec pomohl spoustou rad německý kolega, který dělá šéfa ve fabrice v Šanghaji.

    V Šanghaji máme fabriku a chci se potkat s jedním vedoucím IT na pivu, tak uvidíme, jestli se to povede. Každopádně říkal, že jaro je v Číně krásné.

    Včera jsem vytiskl podle zadání polohu hotelů, protože nemáme žádný přístup k internetu, resp. budeme se spoléhat na hotelové wifi a VPN, kterou jsme si koupili za 12 $, tak uvidíme, jestli to nebyly vyhozené peníze.

    Dneska jsem řešil jízdenku na vlak ze Šanghaje do Pekingu. Jak se budeme pohybovat mezi letištěm a ubytováním a mezi vlakovými nádražími apod.

    Nakonec jsem řešil lanovku k Buddhovi.

    Letenky máme načekované, takže už víme, že do Paříže budeme sedět v řadě 17 a z Paříže do Hongkongu v řadě 33.

    Máme snad všechno potřebné sbaleno. Co šlo nabít, tak je nabito, co ne, tak se ještě bude nabíjet.

    Zítra máme v plánu odjíždět kolem páté na letiště, abychom nebyli ve stresu a mohli se v klidu připravit na odlet. 

    Tepláky připraveny do letadla, protože sice je to šílená móda, ale o to pohodlnější cestování.

    Do toho přišla smutná zpráva, že zemřela teta Mirka, takže jsme z toho velmi smutní, ale i to je součást života.

    Takže teď už jen dotáhnout tu jízdenku na vlak a je to. Zítra naposledy do práce, nenechat se umlátit požadavky na poslední chvíli od všech kolegů, co před tím měli týdny čas a teď to musí být než odletíme.

    Category: Čína 2018
    Hits: 1069
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Nutno na začátek podotknout, že člověk by měl před odletem vytvořit transparent, kde bude datum odletu o týden dříve, aby se všichni vzbudili. Ono by to stejně nepomohlo, protože ani lednové oznámení březnové dovolené nebylo pro některé lidi dostatečně s předstihem. Někteří to dotáhli tak daleko, že i přes avizovanou 14. hodinu byli překvapení, že už jdu. Rozloučení s kolegy pak muselo proběhnout ve značném poklusu.
    Pavlinka byla doma o něco dřív a Gremlin vítal překvapen tím časem. Pak si uraženě sedl nahoru na linku a tvářil se nepřítomně. Sbalili jsme poslední věci do příručních zavazadel. Udělili jsme dětem poslední instrukce, rozloučili se s dětmi, donutil jsem Gremlina, aby se dobrovolně rozloučil a V pět odpoledne jsme šli na autobus. 
    Jako tradičně jsme mu akorát zamávali a museli počkat na další. Cesta na metro i metrem byla v pohodě. Z nádraží Veleslavín jsme jeli jako sardinky. Už před příjezdem autobusu to tam vypadalo jak na nějaké demonstraci, všude plno lidí. Vypadalo to, že ani všichni nebudou moci nastoupit. Povedlo se. 
    I přes anglické hlášení v autobuse, chtěl vedle mě stojící pár vystoupit na zastávce u parkoviště s krásným názvem Parking Holiday. Tak jsem je přibrzdil, aby dojeli aspoň na terminál 1. Asi by byli překvapení, jaký je to kousek pěšky. 
    Na letišti v Praze už je to o tom, že si člověk dá kávu, koupí něco v Bille, pokouká, co kde vymysleli nového. Musím říct, že ten Mekáč byl cenově zajímavější a káva chutnější, jak nyní v KFC. Dali jsme si prvně čaj. Pavlinka ho šla objednat, já čekal u tašek. Na to, že tam nikdo nebyl, tak čekala dlouho. Inu, než se uvaří čerstvá voda, tak to chvilečku trvá. To by člověk i chápal. Když jsem šel následně pro dvě kávy, zjistil jsem příčinu toho trvání. Problém vytvářely dvě slečny, které měly na starost přípravu a výdej. Něco se jim ztratilo, podle gestikulace to byla snad nějaká obracečka něčeho, a ony chuděrky tam pobíhaly sem a tam a hledaly a povykovaly po sobě a káva nikde. 
    Dali jsme si kávičku a šli procházkou na terminál 1 a obratem přes Billu na terminál 2. Koupili jsme si spoustu dobrot, které teď leží zavřené nahoře v přihrádce. 
    Celní a pasové odbavení proběhlo v klidu. Byl jsem vybrán náhodně k osobní prohlídce, pan celník zkontroloval, zda v gumě od tepláků nemám nějaké drogy a protože nic nenašel, mohli jsme pokračovat dál.
    Nažhavené prodavačky ve free shopu, kam jsem se vyrazil navonět, stály u každého regálu. V mém vyhlédnutém regálu nebo respektive před ním dokonce nažhavené a zároveň znuděné prodavačky hrály parfémovou válku tak, že každá držela v ruce sprej a stříkaly s nimi po sobě. Smrad, jak u starý báby v kufru. Jedna vůně přes druhou. Když jsem chytil svou oblíbenou značku, boj náhle ustal a jedna bojovnice mi nabídla svou pomoc. Pomohl jsem si lstí, že se chci rozhodnout, kterou vůní si vybrat, mě nechala na pospas osudu a šla připravovat další útok na stejně bojovnou kolegyni. 
    Došli jsme až k východu C2, kde už stála fronta jako hrom. Nechtěl jsem být prudič a vystát vzorně frontu, ale při otázce na kouzelnou kartičku, Pavlinka zavelela k přesunu do té lepší fronty pro VIP. Kouzelná kartička je stříbrná karta, která je sice už 6 let prošlá, ale na frontě a ve frontě se detaily neřeší. A tak jsme byli v tu ránu v troubě před letadlem. 
    Nástup do zatím poloprázdného letadla byl plynulý, takže jsme zapluli do sedadel, kde je velmi málo místa na nohy, takže v kolenou mám vytlačené sedadlo přede mnou. Letadlo se zaplnilo do posledního místa, mezi tím Filip zjistil, že letadlo je stejně staré jak naše auto, takže doufám, že poletí stejně dobře, jako náš zelený lev.
    Na svačinu byla výborná houska se šunkou a parmazánovou pomazánkou a nějaké to pití. 
    Z Prahy jsme odletěli na čas směrem na sever, ale protože je Paříž spíš na západ, počítám, že jsme někde u Mělníka museli odbočit.
    Pavlinka si spokojeně čte. Zatím nemá pocit, že by letěla na dovolenou, ale při přistání v Hongkongu se cestovní euforie dostaví.
    Tak ještě to není konec letu z Prahy. Pavlinka si dala víno v plastové lahvičce, aby se skleněná nerozbila a celé si ho díky hledání knížky v kabelce vylila do klína a na kabelku, takže z vína neměla nic.
    Přistáváme v Paříži.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1084
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Přistání v Paříži proběhlo celkem v pohodě, byť trošku tvrdě. Následné čtvrthodinové pojíždění dalo tušit, že letiště CDG je skutečně veliké. Dorolovali jsme na terminál 2F a začal výstup. Všichni se snažili dostat ven hned, místo toho, aby v vystupovali nějak postupně a koordinovaně. U nás to smrdělo jak ve vinotéce. 
    Po výstupu z letadla Pavlinka nastolila hysterický přesun. Chápu, že v cizím prostředí, obrovské letiště, velké dlouhé chodby vyvolají pocit, že je potřeba moc času na přesun. V našem případě to bylo asi 15 minut normální chůze. Terminál 2E, gate K41. Všude šipky, naprosto logicky značené, nedalo se zabloudit. Prázdné rozlehlé chodby působily ikonicky.
    Skočili jsme si na WC a začal boarding. Respektive jinak, když jsem se vrátil z WC, Pavlinka už stála v nekonečné frontě na odbavení. Vytáhl jsem kouzelnou kartičku a pán u vstupu prohlásil: "Czech airlines, welcome" a my si kráčeli priority line rovnou k odbavení do letadla. Žádná kontrola zavazadel, jen pasy a letenky. Rentgeny jsme míjeli obloukem.
    U odbavení jsme dostali malý lísteček, protože jsme byli přesazeni, jelikož museli změnit letadlo kvůli nějaké závadě. V letadle na našem místě seděl nějaký čínský hošík, který si myslel, že lísteček je potvrzení jeho přítomnosti. Pavlinka ho nasměrovala na jeho správné místo a my se uvelebili ve svých skromných sedačkách. Místa je tu málo, já sedím mezi Pavlinkou po pravé v ruce a pánem možná o něco mladším na levé straně.
    Dostali jsme sluchátka, která měla dva kolíky, ale v sedadle před námi byla pouze jedna dírka. Další překvapení bylo, když se jeden kolík nečekaně vyviklal do boku, jako by se chtěl ulomit. Tak jsem ho dal co nejvíc do boku, aby nepřekážel a druhý strčil do dírky. Svět byl zase v pořádku.
    K večeři byl čočkový salát s křenem a drobně sekanou zeleninou. Pavlinka prskala,  ale salát s odporem snědla. Dále se dalo vybrat ze dvou jídel. My si vybrali rýži s kuřecím masem a žampionovou omáčkou. Výborné, oba jsme si to pochvalovali. Další chod bylo půl jablka nakrájeného na měsíčky a parádu na tácku ještě doplňoval výseč camemberu a houska s máslem. A úplně poslední věc byla lahvička vody, která Pavlince spadla někam pod nohy a nemohla ji najít a šampaňské a nějaký nealko nápoj. Ono se to nezdá, ale na začátku to vypadá jako nic a pak člověk přichází na to, co všechno ještě zapomněl.
    Když jsme pojedli, popili, podávala se káva nebo čaj a malý koňáček. Pavlinka jím de facto zazdila nějaké prášky na spaní, takže jak se v sedadle usalašila, tak spala jako miminko. 
    Chtěl jsem se koukat na film, ale jediný, co mě zaujal, byl takový dobrý uspávací, takže jsem si někdy po jedné hodině jenom přivřel oči a vzbudil se po osmé ráno. Takže 12 hodin mínus dvě mínus sedm a máme nějaké 3 hodiny do přistání. Žádné turbulence, troška nepohodlí kvůli dlouhým nohám, ale jak se Pavlinka konečně otočila nohama do boku, aby mi udělala víc místa uprostřed a pán vedle se taky naskladnil správným směrem, tak to byla paráda. Škoda, že v momentě, kdy už to člověk nepotřebuje, přijde na to, že se dá natvarovat hlavová opěrka a dá se pro nás vyšší zvednout, to bude na cestě zpět hned  lepší spaní. 
    Ještě jedna drobná technická poznámka. Je dobré si posbírat informace předem. Někdy tyto informace mohou být spíš kontraproduktivní. Jako důležitá informace o kartičkách. Informace zněla, že na každém kroku budeme vyplňovat kartičky, něco jako hra, kdo jsem, kam jdu a do kdy tam budu, aby evidence měla co evidovat a vykazovat. Takže nám paní letuška už na začátku rozdala po kartičce. Diskuse na téma, aby nám jich dala víc, končila patem. Máme každý po kartičce, tužku na vyplnění v tašce nahoře, pas v bundě tamtéž, takže s vyplněním kartičky počkáme až na letiště, kde jich určitě budou mít hromadu nebo projdeme každý na tu jednu a někde musí být místo, kde budou další. Takže rada dobrá, ale každá hra může mít více různých pravidel.
    Přistání v Hongkongu proběhlo hladce v 11.15 SEČ nebo 18.15 místního času. Venku je smog a stmívá se. 
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1077
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Když jsme přistáli, začalo se stmívat. Z letadla jsme vyšli na pojízdný chodník, který nás vedl do hlavní haly, kde bylo několik přepážek a fronta jako hrom. To byla fronta pouze pro našince. Pro cizince byla stejná, jen o pár desítek metrů dál. Kdo čekal, že v hale najdeme hromadu kartiček, vyhrál. U každého stolečku jich byla hromada včetně propisek. Vyplnili jsme kartičky a šli jsme si stoupnout do fronty. Ve frontě preventivně stála paní s hromadou kartiček v ruce a další dvě řídily organizaci ve frontě. Se mnou jedna paní udělala přeřazení do jiné fronty než jsem byl původně, takže jsem čekal o chvilečku déle. Pán za přepážkou si naskenoval můj pas, utrhnul část kartičky, do pasu mi hodil jinou a šli jsme pro kufr.
    Kufry dorazily relativně rychle a mohli jsme jít pro lístky na vlak. Vlak jezdí každých 10 minut a do centra Hongkongu mu to trvá 24 minut. Cesta byla příjemná a rychlá. Místa bylo všude dost, odkládací místo na kufry bylo taky super. Přesný příjezd, na minutu přesný odjezd, všechno jede jak na drátkách.
    Přijeli jsme do Hongkongu do samého centra, kde byl přestup asi na 4 linky metra. Dále zde nabízeli asi 4 okružní linky kolem hotelů. Tak jsme podle místa odhadli, kam bychom chtěli jet. Pavlinka to vyřídila a už jsme kroužili kolem hotelů linky H1. Když se přiblížil daný hotel, vystoupili jsme a šli jsme hledat náš skutečný hotel. Nutno ještě podotknout, že v mikrobusu měli mikrosedačky pro malé Číňany, jak pro ostatní národy. Ale všechno hlásili, takže jsme věděli u kterého hotelu se právě nacházíme. 
    Po krátkém se zorientování jsme celkem bez problémů našli naši hotelovou ulici. Ona ji našla Pavlinka, protože já byl za toho silnýho, co za ní cupital se dvěma svýma taškama a jednou její. Jenže jsme šli na opačnou stranu, kde byla ulice tmavší a míň přívětivá. Naštěstí jsme šli špatným směrem. Náš hotel byl na druhém konci, kdy jsme pochopili značení ulic a číslování domů.
    Náš hotel obývá v komerčním domě 9. a 10. patro z dvaceti. Ve sklepě jsou potraviny, ve 20. patře karaoke. Hotel působí mile a poté co jsme zaplatili ubytování a odhodili krámy do pokoje, jsme vyrazili do okolních uliček na něco dobrého k pozdní večeři.
    Našli jsme typický čínský bufet, dali si nějakou dobrotu v podobě polévky, Pavlinka si k tomu dala nějaké sójové mléko s rýží. Po večeři a krátké procházce jsme si dali sprchu a plánovali zítřejší den.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1083
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Ranní probuzení kolem osmé bylo úplně super, protože jsme si okamžitě srovnali čas. Snědli jsme ke snídani zbytek věcí, co jsme měli s sebou, Pavlinka uvařila čaj a kafe, dali jsme si čerstvou šťávu z manga a vyrazili do víru velkoměsta. Za oknem to vypadalo, že bude každou chvíli pršet nebo spíš, že sluníčko nevyleze. Jen co jsme vyšli před barák, optimistické kraťasy a tričko jsme doplnili mikinou a Pavlinka si vzala i dlouhé kalhoty. Na recepci prodiskutovala možnosti dopravy na Victoria peak a nejlíp vyšel kupodivu taxík. Jeden zastavil přímo u nás, vyložil cestující, my nastoupili a už jsme fičeli chvíli po rovině a pak dlouhou dobu do strašně prudkého kopce. Cena na kopci 74$.  Původní odhadovaná cena recepční bylo kolem 60$. Ale k celkovému výčtu až později. Cestou jsme viděli, jak mizí město pod námi, až zmizelo úplně v mlze. Pan taxikář nás vysadil na parkovišti pro taxíky a autobusy, de facto pod obchodním domem, který se budoval nebo spíš rozšiřoval za provozu. 
    Šli jsme směrem, který nám ukázal. Pavlinka si dala bundu, protože foukalo jako hrom. Přes kopec se valily mraky, takže nebylo vidět vůbec nic. Šli jsme na vyhlídku, kde je za normálních okolností vidět celé město. My ho viděli jen na obrázku, který popisoval jednotlivé budovy.
    Po krátké procházce jsme se vrátili do budovy, kde odjížděla lanovka a měla to být vyhlídka úplně nejvyšší, ale zaplatit za výhled do mlhy nemělo úplně smysl. 
    Šli jsme si koupit lístek na lanovku, jezdí v pravidelných intervalech 5 minut a počkali, až přijede další. Nastoupili jsme hned za řidiče, abychom si užili ty panoramata. Strmý svah spíš připomínal horskou dráhu než lanovku, ale náš řidič se řítil kopcem dolů celkem svědomitě. Cesta dolů byla rychlejší a zajímavější, než autem, ale za krásných 37$ každý jsme byli celkem rychle v dalším z našich cílů. Kdo počítá správně, cesta taxíkem stála stejně jako lanovka. A teď ty benefity našeho řešení. Hledat lanovku v městě, kde to člověk nezná, řešit dopravu k lanovce a u lanovky stála opravdu dlouhá fronta. 
    Od lanovky jsme šli procházkou do přístavu. Tam už jsme poznávali místa, kde jsme se včera motali hotelovým autobusem.  
    Došli jsme do podchodu, který umožňoval podejít širokou frekventovanou silnici. V celém podchodu ležely po obou stranách krabice a na nich seděli lidi a bavili se, snídali, koukali. Vypadali jako slušní bezdomovci. Rodiny s dětmi, staří, mladí. 
    Šli jsme do přístavu, kde si Pavlinka koupila velký kafe, který bylo hnusný jak noc. Koupili jsme si žetony na loď a šli na trajekt. Trajektem jsme přijeli do pravého Hongkongu. Od HK Island se liší tím, že jsou všude kvanta lidí.
    Trajekt nás vykopnul u malého autobusového nádraží. Pavlinka chtěla na Ladies Market. Zjistili jsme, že nejjednodušší bude jet autobusem. Měli jsme jet 8 zastávek, nakonec jsme kvůli mě jeli o jednu víc. Myslel jsem, že se tak zastávka bude jmenovat a ono nic. Ona i za vzdálenost není nijak malá, ale pro nás chodce to není ani nijak závratná vzdálenost, která by se nedala dojít.
    Ono to přejetí mělo jedno obrovské pozitivum. Hned u zastávky prodávali kachnu s rýží tzv. to go za krásných 64$ pro oba, což byla v hrubém přepočtu slušná porce rýže, grilované kachny a nápoj za stovku našich. K jídlu jsme dostali hůlky i typickou lžičku. Kousek za rohem byl nádherný parčík s dětským hřištěm, kde se dalo posedět a najíst se. Báječně jsme se najedli a vyrazili směr Ladies Market.  
    Jediný důvod, proč se to nazývá Ladies Market, je ten, že asi jen ženská může vydržet dokola se opakující sortiment. Kot packovy, jak s oblibou podle zakázané reklamy na T mobile říkáme mávající kočce, byl součástí každého stánku. Hodinky, kabelky, pásky všech druhů a značek. Hi Tec věcí v low kvalitě nepočítaně. Značky všeho druhu, co se dají zkopírovat. Originální jsou jen prodavači.
    Dali jsme si s Pavlinkou na hodinu rozchod, ale při pohledu na hodinky, kdy jsem já potřeboval hodinu, jsem věděl, že hodina bude málo. Sednul jsem si do kavárny, objednal ledovou citronovou kávu, což v překladu znamená kafe říznuté citronovou šťávou bez bublinek, ale výborné na osvěžení. Ve tři jsem šel na místo srazu, Pavlinka chodí na čas, takže jsem dlouho nečekal a dali jsme si druhé kolo další hodinu.
    Poté jsme vyrazili směr přístav. Bylo to zhruba 2 km procházka. Cestou jsme se zastavili v parčíku, kde měl být chrám, ale byl z druhé strany. Udělali jsme si pár fotek a vyrazili zadní brankou do paralelní ulice s hlavní. Tam jsme narazili na erotic street, protože stánek vedle stánku prodávali erotické pomůcky.
    Abychom těch trhů neměli málo, dali jsme si ještě tzv. night market. Z toho jsme šli na chvilku posedět do Pizza Hut, kde jsme si dali kávu a dortík se zmrzlinou. Pak jsme pokračovali pěšky až do přístavu. Začalo drobně poprchávat, ale nic zásadního.
    V přístavu jsme nasedli na trajekt a jeli zpátky. Pak jsme šli na tramvaj a jeli zpátky do hotelu. Zastávku máme kousek za rohem. 
    Dole v krámě jsme si koupili něco ke snídani, pivo a půjdeme na večeři.
    K večeři jsme si dali vývar s nudlemi a hovězím masem. Vynikající záležitost. 
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1093
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dnešní den začal skoro stejně jako včerejší. Po snídani jsme vyrazili směrem na tramvaj s tím, že musíme vyměnit peníze. Dlouho jsme hledali v okolí směnárnu. Při relativně dlouhém čekání na přechodu jsem si všimnul blikajícího dolaru. Šli jsme tam vyměnit peníze. Hned vedle byla další směnárna. Po výměně peněz jsme se museli vrátit kus zpět na zastávku tramvaje a už jsme svištěli na Pier 6. 
    Poznámka k placení jízdného v autobusu a tramvaji. Dá se použít přednabitá Octopus karta, což je plastová karta, kam se průběžně nabíjí peníze a dá se s ní platit jízdné i jídlo na ulici. My jsme zvolili složitější cestu, a to, že platíme všechno hotově. Řidič částku vidí, ale nevrací. V autobusu se platí při nástupu, v tramvaji se nastupuje pouze zadem a platí se u řidiče při výstupu.
    Dojeli jsme tramvají skoro k přístavu. Procházkou podchodem plným žen, protože chlapa tam člověk viděl sedět minimálně, jsme došli až k přístavu. Rychlá loď za 46$ nám ujela a pomalá za 23$ jela přesně v 11 h., což znamenalo výhodu, že nebudeme muset na lanovku stresovat a budeme mít čas se podívat po ostrově. 
    Loď skutečně v 11 h. odrážela od břehu a my měli nádherný výhled na vodu a budovy v pozadí. Cesta trvala necelou hodinu. V přístavu Lantau bylo malé autobusové nádraží plné autobusů a lidí a jedna zastávka s velkou cedulí Cable car taxi. Pavlinka nechtěla na tuto turistickou vábničku přistoupit a jala se hledat autobus. Paní u okénka ji poslala na autobus 3M, řidič ji poslal do dvojky, která stála na nástupišti 1, ten nám řekl nebo spíš naznačil, že musíme na trojku. Hrůza přebíhání mezi autobusy, až řidič 3M pochopil, že chceme na lanovku ne přímo k Buddhovi, tak nás vzal a jeli jsme. 
    Místa na nohy málo a cestou lidí přibývalo. Autobus jel asi tak kilometr po pobřeží, pak se otočil a jel úplně zpátky. Naštěstí to na kruhovém objezdu, na který vyjel z autobusového nádraží, vzal strmě do kopce. Tím jsem začal mít důvěru, že jedeme k Buddhovi, protože ten má sedět nahoře na kopci a máme k němu dojet lanovkou. Jenže časem jsme jeli z kopce dolů, pak zase nahoru, pak bylo pod námi nějaké malé městečko. My jeli ještě výš. Pak najednou přišel zlom a Pavlinka hlásila, že vidí lanovku. Ona seděla u okna, takže měla výhled. Já seděl do uličky, takže jsem měl ve výhledu vždycky nějakou překážku, takže jsem viděl úplný prd. Od nějakého pána z nádraží jsme měli nařízeno jet až na konečnou. Pavlinka u jedné zastávky zahlédla povědomý nápis a chtěla vystoupit. Ještě že jsme to neudělali. To byla cesta neznámo kam. Asi po kilometru nám zastavil autobus přímo u lanovky.
    Když jsme vylezli z autobusu, nahoře na lanovku stála fronta. Ale taková ta dlouhá údajně tříhodinová. My šli k jezdícím schodům, ukázali jsme jízdenky a už jsme byli směrováni nahoru. Žádné čekání, došli jsme až k 15 minutové frontě, kde už všichni platící čekali, buď na normální kabinku nebo kabinku s proskleným dnem. My stáli na klasiku. Je to o něco levnější a člověku se nedělá mdlo z výšky, kterou jsme překonávali. Jedná se prý o nejdelší lanovku na světě a tato měla navíc dvě změny směru. To funguje podobně, jako když přijede lanovka na konečnou, jen je kabinka převezena v rámci stanice na druhé lano. 
    Z lanovky jsme viděli hongkongské letiště, které bylo neskutečně blízko. Z výšky jsme viděli celé letiště jak na dlani. Letadla pojíždět, přistávat nebo vzlétat a to vše z výšky. Pavlinka mě původně tvrdila, že to není hongkongské letiště, ale letiště ostrova Lanta. Pak svůj názor změnila. Parádní pohled shora. Kabinka se kývala ve větru. Naši američtí spolucestující si dělali z toho legraci. 
    Když jsme se blížili k nejvyššímu bodu hory, Buddha stále nikde. Jak jsme se přehoupli přes vrchol, seděl Buddha přímo před námi. Do konečné stanice už to byl kousíček. Opravdu neskutečný zážitek. 
    Nutno podotknout, že přes relativní časovou rezervu, na lanovku jsme nastupovali přesně na čas uvedený na lístku, i když to nikdo už nekontroloval. Hlavně, že byl lístek platný.
    Vystoupili jsme z lanovky a následovali dav. Před výstupem byly nějaké sudy, které pod sebou měly různé nápisy v angličtině v duchu zdraví, štěstí atd. Byla tam taky růžová kabinka lanovky. Byla tam taková promenáda lemovaná obchody. Uprostřed byl takový velikonoční motiv, kde se dalo vyfotit. Vyšli jsme z areálu ven a po pár krocích vešli do prostoru věnovanému Buddhovi. Prošli jsme nádhernou branou na kolonádu, kde byla spousta lidí a krav. V jednom z obchodů si Pavlinka koupila klobouk. Takový ten klobouk, co mají místní na rýžové plantáže. Tak asi koupím pytel rýže a budeme ji v Lukách pěstovat, když už kupujeme vybavení.
    Prošli jsme si chrámy, které tam byly součástí areálu. Všude pálili tyčinky od slaboučkých po tlusté, ale do chrámu nesměly kvůli požáru. Ani fotit se v chrámu nemohlo. Chápu, nefotím. Z chrámu jsme šli po dlouhých schodech nahoru. Lidí mraky. Nahoře u Buddhy byl hezký výhled, vevnitř nic zajímavého. Obešli jsme ho dokola a šli zase dolů. Člověk by čekal, že vystoupá nahoru, padne na zadek nebo aspoň udělá wow nebo wau a ono nic. Buddha. Velký. Sedící. Stejně jako už několik jiných, které jsme viděli. Ale ať mi někdo vysvětlí, jak ho tam tenkrát dostali i s tím dlouhým schodištěm. Pravda, cesta vede až úplně nahoru.
    Nahoře jsem taky pochopil, proč si lze koupit pouze jednosměrnou jízdenku na lanovku. Shora dolů taky jezdí autobus. Cestou na lanovku si Pavlinka dala něco dobrého na zub. Poté jsme se vydali zpátky na lanovku. Čekání bylo zhruba stejné jako dole. 
    Sjeli jsme dolů a původní plán vrátit se do přístavu vzhledem k poloze vzal za své. Přímo u lanovky bylo metro. Kdo vyřkl otázku, co by dělalo metro na ostrově, poté co zazněla úvaha o letišti, nechávám bez odpovědi. Naproti výstupu z lanovky bylo metro. U výstupu také byla cedule, že se dá dojet až k nám, myšleno na Wan Chai za 20$ na osobu. Já už bych šel dávno na metro, ale Pavlinka si vzala za úkol sehnat ten autobus, když ho inzerují. Řešení bylo jednodušší, než se zdálo. Autobus E11 jel opravdu asi hodinu a míjel náš hotel v paralelní ulici. Ráno skutečně stačilo místo běhání, přejíždění přejít ulici a nastoupit na autobus E11. Kdybych byl ráno tak chytrý jak dnes večer, udělali bychom to tak. Autobus jel po dálnici zhruba v trase vlaku z letiště. Dojeli jsme až na konečnou, abychom si protáhli nohy po tom sezení na místech pro malé Číňany. 
    Motali jsme se kolem Viktoria parku, abychom našli chrám skrytý mezi vysokými baráky. U chrámu byla zahrada a v zahradě čisté WC pro více osob.
    Z chrámu jsme šli do Victoria parku. Zde bylo milion lidí na kilometr čtvereční. Probíhal zde květinový festival, na který jsme nebyli vpuštěni, protože jsme si nekoupili lístek. My šli dál parkem až jsme narazili na hromadu děvčat piknikujících na krabicích. Za přechodem stál dav lidí, který mířil do parku a u parku stál druhý dav a ty se pustily proti sobě. Nádherný pohled. Náš dav mířil z parku do nedalekého metra. My minuli bez povšimnutí 16-ti patrový obchoďák a mířili na Time Square, kde byl luxusní obchoďák. Jen jsme nakoukli a šli dál směrem k hotelu.
    Cestou jsme si na trhu koupili meloun a v pekárně buchty na snídani. Následně jsme zjistili, že dál už to vlastně známe a šli jsme si dát věci do hotelu. 
    Následná procházka už byla jen do místního okolí. Pokoukat, kde co mají.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1095
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dnešní den není kam spěchat, protože nemáme žádnou atrakci se vstupným. Navíc Pavlinka špatně spala, takže jsme vycházeli až kolem 11. hodiny. Cíl cesty byly nejdelší jezdící schody na světě, Hollywood road a případně znovu Victoria peak. 
    Pavlinka už na hotelu avizovala, že bude vedro, že Číňani chodí v tričkách. Vyšli jsme z hotelu ven a hned jsem měl pocit, jak když člověk vyleze ze sprchy. Šli jsme na tramvaj a snažili se přiblížit co nejvíce jezdícím schodům. Očekával jsem nějaké značení, ale nikde nic. Ono totiž značení skutečně existuje. Jsou to rozcestníky, kde je většinou modře značená nějaká ulice, toaleta, či úřední budova a fialově jsou turisticky zajímavá místa, muzea, uličky apod. Přešli jsme silnici, protože naproti byl eskalátor, ten nás vyvezl do nadchodu, kde jsme se de facto dostali přes silnici zpět a pak jsme konečně našli to, co jsme hledali. Eskalátor za eskalátorem, ani nevím, kolik jich celkem bylo. Jely jenom nahoru, dolů se muselo po svých. Kolem schodů byly obchůdky, kavárničky, obytné domy. 
    Poslední kousek nejel kvůli opravě, tak pěší schodiště rozdělili páskou na schodech na půl a vlevo nalepili na každý schod šipku nahoru.
    Nahoře nic nebylo, co by stálo za zmínku. Tak jsme chvilku šli pod eskalátory dolů a pak jsme nějak minuli nadchod a došli na jinou ulici, kde byl obchod, kde stála jedna káva stejně jako dvě. Takže jsem si dal povinně dobrovolně kávu, i když jsem před tím nechtěl. 
    S kávou jsme scházeli strmou ulicí dolů, abychom posléze zjistili, že jsme Hollywood road přešli. V kopci si Pavlinka koupila od nějaké pouliční prodejkyně boty a kočku. Prý výhodná cena. Čert ví proč, ale paní z původních 60$ vyrobila za boty 20$ a 5$ za kočku, která má v normální obchodě cenu 120$. Tak nevím, ale všichni byli z provedeného obchodu spokojeni. Já byl taky spokojený, protože jsem mohl v klidu spočinout na schůdku a dopít si kafe.
    O kousek níž byl trh s ovocem a zeleninou. Ochutnali jsme podlouhlé tmavé hroznové víno. Bylo strašně dobré a bez pecek. Pán nám ho chtěl zabalit s sebou, ale my jsme nakonec odmítli, protože přestože bylo umyté, nechtěl jsem riskovat žaludeční problém.
    Když jsme došli na konec trhu, zjistili jsme, že jsme Hollywood road přešli a museli jsme zpátky na kopec. Šli jsme vedlejší ulicí. Pán vedle mě tlačil káru, tak jsem mu s ní pomohl aspoň kousek.
    Na Hollywood road jsme našli směrovku k chrámu a šli tím směrem, až jsme chrám našli. Pavlinka šla do chrámu, já vedle do zahrady. Pavlinka mě po chvíli přesvědčila, že to musím vidět, tak jsem šel do chrámu taky. Všude zakouřené od těch jejich tyčinek. Přišel zrovna zájezd čínských studentů, tak jsem udělal čelem vzad a vycouval ven. Vedle byla druhá část chrámu a vedle krámek s chrámovou tématikou. Tím jsem prohlídku chrámu ukončil a vrátil se do zahrady přes ulici. Chrám i se zahradou, tentokrát bez WC zase byl přímo mezi mrakodrapy. Ono je tady všechno mezi mrakodrapy, ale tyto malé budovy uvnitř bloku velkých působí skromně a významně.
    Naše další cesta byla přes trh se starožitnostmi k tzv. Western marketu. Pavlinka si cestou koupila bubble Tea a já při čekání na ni zjistil, že paní vedle prodává vývar ze želvích krunýřů. Ve finále to byl nějaký vývar, čert ví, co v něm bylo. Pavlinka to rozložila na tři ingredience. Fernet, uhlí a černý čaj. Měl to být lektvar na začínající chřipku. Mám pocit, že po tomhle lektvaru se Pavlinka bála zakašlat.
    Prošli jsme Western market odspodu až nahoru. Ne že by tam bylo něco zajímavého, ale byla to zajímavá budova. Odsud už to bylo kousek na pobřežní promenádu. Kousek jsme se prošli. Pak jsme šli skrz přístavní terminál až k centrální stanici. Nutno podotknout, že od té doby, co jsme přišli na promenádu, Pavlinka řešila, jak najít zastávku autobusu číslo 15, který jezdí na Victoria peak, protože povětrnostní podmínky se změnily a bylo vidět až na kopec. Prolezli jsme všechny autobusové zastávky v okolí kilometru čtverečního. Až jsme mysleli, že už zastávku nenajdeme, stála vedle mě telefonní budka a na ní nápis WiFi. Tak jsem se připojil, našel relevantní informaci a šli jsme hledat zastávku cíleně. V tom Pavlinka uviděla 15 v protisměru. Takže jsme byli na dobré cestě. Jenže na druhé straně žádná zastávka nebyla, respektive byla, ale pro nás byla zatím neviditelná. Vydali jsme se na druhou stranu s tím, že tam ji najdeme za každou cenu. Když jsme se blížili k zastávce, autobus akorát přijížděl. Tak jsme se rozběhli, abychom ho chytili. Autobus poskočil 3 metry, aby stál správně v zastávce, my nastoupili a už jsme si to hasili směrem na kopec. Nejvtipnější bylo, že tenhle autobus jel přesně za naším hotelem, takže zpátky bylo jasné, že nemusíme od autobusu nikam daleko.
    Přesně za 40 minut, jak uváděl internetový návod, jsme byli na Peaku. Výhled byl o poznání lepší jak minule. Viděli jsme až na druhou stranu města, i když o jasném výhledu se mluvit nedá, město se ztrácelo ve večerním oparu. Když jsme se vynadívali na Hongkong z vršku, šli jsme ještě do observatoře do míst, kde se neplatilo a pak ještě prošli atrakci, kde člověk může udělat vtipné fotky s nějakým pozadím.
    Na tramvaj čekala veliká fronta. My šli zpátky na 15 směrem dolů. Tam stála taky fronta, ale do autobusu se pohodlně vešli všichni. 
    Sjeli jsme z kopce dolů a vystoupili o zastávku dál, abychom si mohli vyměnit peníze. Tak jsme prošli nějakým večerním trhem. Pavlince se líbila taková kočka štěstí. Pán chtěl za ni 80$, ale Pavlinka neměla dost peněz, tak šla vyměnit. Já na ni čekal na rohu. Když vyměnila, pán zvýšil cenu na 200$, takže Pavlinka přišla naštvaná bez kočky zpět. 
    Šli jsme ulicí směrem k hotelu. Viděli jsme spoustu restaurací, bufetů a bister. Do jednoho jsme vlezli. Měli hezké obrázky a k nim hezké ceny. Dokonce i kachnu měli na obrázku. Nakonec všechno bylo jinak. Pavlinka místo výběru z anglického menu ukázala na nějaký nápis. Pán to pochopil a ukázal nám jídlo, co mají za námi. Mě se líbilo, tak jsem kývnul, ale on se věnoval Pavlince a vysvětloval, co má na tabuli. Pak nesl jídlo vedle ke stolu. Pavlinka spokojeně pokynula, že dvakrát. Hromada masa se proměnila v hromadu cuket s různými kousky masa, ale cukety převládaly. K tomu byl výborný vývar z něčeho a rýže. Jako bonus jsem si dal Lemon Colu, z které se vyklubala obyčejná plnotučná cola v plechu bez citrónu. Ale křivdil bych pánovi, kdybych řekl, že mi to nechutnalo. Jen kachna je prostě kachna a maso je maso. Ale zase mám rád, když dostanu něco, co neznám a můžu to ochutnat. Abych si udělal radost a vybral si něco, co bude chutnat jen mě, šel jsem si koupit na zítra snídani. Koupil jsem si rozinkový chleba, což asi bude mazanec a ještě ve stejné ceně jsem přidal mangový řez. Mňam.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1091
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Ráno jsme bez zbytečného spěchu opustili kolem desáté hotel. Cíl cesty byl dán již včera, takže už jen realizace. Pavlinka ještě včera potvrzovala cestu u kartičkové kamarádky, takže je to sto procent. 
    I když to nebyl luxusní hotel, musím konstatovat, že každý den bylo čisto, naklizeno, nic nechybělo. Jediná vada na kráse byla koupelna jako akvárium. Skleněné průhledné stěny, což je výhoda, pokud je člověk na pokoji sám a chce přímo z WC koukat z okna. Naštěstí tam byly stahovací rolety, aby i tam měl člověk soukromí. Takže za tuto vadu na kráse bych strhnul půl bodu. Jinak poloha super s ohledem na dopravu, vybavenost v okolí taky fajn. Co bylo báječné, že hotel byl až v 9. patře nějaké administrativní budovy. Dole stál vždycky nějaký pán a otvíral dveře. Nikdy se neptal, kam jdeme, jen když nás viděl otvíral. Tím šetřil klimatizaci v baráku, nahrazoval fotobuňku a automatický mechanismus. Až se opotřebuje, bude jednoduše nahrazen jiným pánem. Asi hlídají bezpečnost, možná působí jen tak, aby nějaké živly neškodily v domě, možná jen zastrašují nezvané návštěvníky.
    Naposledy nám tito pánové otevřeli dveře a my vyrazili na zastávku autobusu naproti ulice. Možná by se i po dvaceti letech hodil nějaký vykladač ženské logiky. Jdeme po ulici, blíž je horní přechod, my jdeme spodním. Druhý den je blíž spodní přechod, my jdeme horním. Na jízdním řádu jsou dvě sazby podle zastávek. 5,40$ a 9,80$ a Pavlinka mi říká, jedeme až na konečnou, kolik to stojí? Na konečnou 9,80$. Ještě před tím, než jsme vyjeli, jsem koukal, že jedeme 2 zastávky autobusem, pak metrem. Už se nikdo nedozví, jestli to neměla být ta nižší sazba. Tak si sedím a koukám, když vjíždíme do tunelu a Pavlinka hlásí, že budeme vystupovat. Takže přece jenom strejda Google nelhal. Metro do naší další destinace stálo pouhých 6$ a ujeli jsme 4 zastávky. Vzhledem k tomu, že to byla konečná, vlak přijel za 4 minuty, všichni vystoupili a metro jelo zpět poloprázdné. Parádní jízda, když jsem viděl kolonu, do které autobus následně mířil. 
    Metro bylo čisté, nikde žádné škrábance ve skle, nepořádek na zemi. Radost cestovat MHD. Ještě navíc tento vagón byl označen jako tichý, takže ani nikdo moc nemluvil. Akorát zima z klimatizace, ta je všudypřítomná.
    Vystoupili jsme z metra a šli hledat chrám desetitisíců Buddhů. Chrám jsme našli, ale byl to jiný chrám. V jezírku bylo spoustu želv. Náš hledaný chrám byl vedle. Muselo se projít takovou oplocenou stezkou kolem vysokého baráku a za ním už začínala stezka lemovaná Buddhy.
    Prvně vyšla nahoru Pavlinka. Prý spíš vyběhla. 300 m schodiště plné Buddhů po obou stranách. Já čekal dole s kufry. Po chvíli jsem šel nahoru já. Dělal jsem fotky všeho, co se mi líbilo, takže jsem byl pomalejší. Ale kdyby Pavlinka nečekala dole, tak bych vydržel i déle. Nahoře bylo příjemně. A nahoře jsem pochopil proč deset tisíc Buddhů. Už jsem je chtěl cestou dolů počítat, ale v chrámech, kde se nemělo fotit, stál jeden vedle druhého malincí, větší, medaile. Každý měl své světýlko, které ho osvětlovalo. Vypadalo to moc hezky.
    Nahoře u chrámu jsem potkal dva Čechy. Letěli na Filipíny a měli v Hongkongu čas asi 3 dny. Hledali další chrám. Tak jsme hledali v různých mobilech, až jsme došli k rozumnému kompromisu. Byl to fajn pokec.
    Pak jsem si doprohlédl chrámy a šel jsem dolů za Pavlinkou. Po chlapech jsem jí vzkázal, že už jdu. Byla překvapená.
    Šli jsme zpátky na vlak. Pavlinka měla u sebe peníze a šla koupit jízdenky. Protože jí chyběly 2$ , požádala chlapce stojící u automatu o výpomoc. Chlapci ochotně pomohli a byli tu tam. Vlak odjížděl ze stejného nástupiště. Jeden nám ujel před nosem, druhý jel na druhou konečnou a třetí byl náš. Píšu vlak, ale bylo to metro. A celé se to odehrálo v rámci minut. Metro čisté, nezničené. Ale to už jsem psal. Nastoupili jsme do vlaku a jeli až na konečnou. Na konečné to vypadalo jak na velké zastávce metra, kde na jedné straně metro odjíždí a na druhé přijíždí. Okolo každého vlaku bylo nástupiště z obou stran. Těžko se to popisuje. Viděli jsme na jedné straně nástupiště a ono bylo na druhé straně taky a tam se taky otevřely dveře. Vyšli jsme ven a šli dlouhou chodbou na výstupní odbavení. Bylo zajímavé sledovat, jak to funguje. Žádné kartičky, jen rozdělení na rezidenty z Hongkongu a Macau a návštěvníky. 
    Bezcelní zóna prý měla zajímavé ceny, říkala Pavlinka, ale kdo ty krámy bude celou dovolenou tahat. Prošli jsme tuto relativně malou bezcelní zónu a přišli do haly pro vstup do pravé Číny.
    Nastalo několik chyb, které nás pár minut zdržely. Hala byla relativně prázdná. Viděl jsem automaty na samoodbavení, tak jsme šli tam. Cestou jsme potkali stůl s kartičkami, tak jsme je začali vyplňovat. V ten moment se přihrnul zájezd nějaké mládeže a obsadili všechny automaty. Takže jsme museli počkat, až se nějaké uvolní. Naštěstí to šlo rychle, vzali nám jen všechny otisky, takže když někde v Číně najdou moje otisky, ví, že jsem to já. Ale to neva, my nic páchat nebudeme.
    Po otiscích jsme šli k určené přepážce, kde mládež vytvořila menší fronty u obou okýnek. Naše řada se tradičně kvůli nějakým dvěma potížistům zarazila, zatímco vedle to šlo jak po drátku. Stoupnul jsem si vedle a dobře jsem udělal. Dostali jsme razítko a podpis do pasu, šli jsme celnicí a rentgenem až jsme se ocitnuli venku. 
    Před nádražím čekali taxikáři. Jako obvykle vymyšlený příběh, že metrem to stojí víc jak taxíkem. Metrem za 106¥ a taxíkem jen za 100¥. No nekup to, když je to tak levný. Jeden hodný pán nám ukázal, kde je vstup do metra a my šli tam, kam ukázal a jeden nezmar šel furt s náma. Když jsme vlezli na schody, hodil zpátečku. 
    Pod schody byl automat. Jízdné spočítal na 3!!!!¥ pro každého, slovy šest celkem. Krát zhruba 4 na české Koruny. Koupili jsme si jízdenku ve formě plastového čipu, který se přikládal ke čtečce stejně jako třeba karta. Prošli jsme rentgenem. Pak už nic nebránilo vstupu do metra. V metru bylo plno lidí, ale těch 5 zastávek se dalo i postát. Všechna hlášení ve 3 jazycích včetně angličtiny. Perfektní na orientaci. Jinak všude rozsypaný čaj. Člověk nepřečte nic. Dokonce i tradiční značky člověk pozná jen podle výrazu. I když jsem si všimnul, že elektronika si zachovává psaní latinkou, např. Seven ELEVEN nebo KFC jen čínské znaky.
    Z metra jsme vyšli prvním východem. Jako frajer jsem si doma vytisknul všechno na papíry pro snazší orientaci. V aplikaci Sygic travel jsem měl zadaný náš hotel, takže jsem vyrazil tím směrem. Zhruba to odpovídalo tomu, co jsem si pamatoval, když jsem to hledal a tisknul. Šli jsme podle toho, až jsme došli do místa, kde to mělo být. A nebylo. Všude jiná čísla, jiné nápisy. Chvilku jsme bezradně chodili v prostoru mezi baráky. Bylo to tam hezké, klidné a sympatické. Ale ne pro nás. Pavlinka si sedla do nějaké restaurace, že tam na mě počká, abychom nešli tam a zpátky. A říkala ať hlavně nic neplatím, jenže....
    Hotel jsem po chvilce hledání podle vytištěné mapy a dokladu z Bookingu našel. Byla to zapeklitá cesta, protože vstup byl z druhé strany a číslo ukazovalo do dvora, kde nic nebylo. Našel jsem.
    V recepci byla mladá slečna a ještě mladší hoch. Že budou trable jsem tušil už když jsem odcházel z restaurace. Ukázal jsem jim papír z Bookingu. To že se hotel jmenuje jinak, než na papíře, jsem vyvrátil stejnou fotografií, která byla na reklamní ceduli i na rezervaci stejná. Naši rezervaci jsem v počítači poznal podle jména Pavlinky mezi rozsypaným čajem. Byl jsem víc než 100% správně. Chlapec se mě ptal, jestli chci snídani. Pavlinka mi kladla na srdce, že v těchhle cenách je to nesmysl. Že nemám nic platit, že si to vyřídí. Tak jsem chlapci řekl: "No breakfast. Cancel breakfast. Without breakfast." Z toho by snad i opice pochopila. On si na to ještě vzal telefon, aby z čínštiny mi to dal do angličtiny, kdybych jejich jednoduchým výrazům v angličtině nerozuměl. Chtěli kartu. Mě se nechtělo už vláčet s taškou a chtěl ji dát na pokoj, tak jsem udělal chybu a porušil Pavlinčin příkaz o neplacení. Hotel byl pěkný, tak co řešit. Zaplatil jsem a šel na pokoj. Byl v pátém patře. Uložil jsem tašku na pokoj a šel s dobrou náladou pro Pavlinku. Jak zjistila, že jsem pokoj zaplatil a v ceně včetně snídaní, prvně mi nadávala, pak se mnou zbytek naší zbytečné procházky nemluvila. Dobře mi tak. Ona mi to říkala. Přišli jsme do hotelu. Zkusila vyjednávat, ale pochopila a zhodnotila, že místo kýženého snížení ceny, by nám platbu mohli strhnout dvakrát. Budeme mít snídani v hotelu. Doufám, že bude stát za to. 
    Vyjeli jsme do pátého do našeho pokoje. Všude čisto a voňavo. Sbalili jsme si věci a šli se projít do okolí. 
    Šli jsme okolo obchoďáku, tak jsem si dal nějaké jídlo, což byla rýže a rozmydlené kuře na kousky v zeleninové polévce. Ale až na ty kosti to bylo ok. Pak jsme prošli parkem vedle obchoďáku a šli zpátky do hotelu, protože začalo být chladno. Cestou jsme si dali kachnu v domnění, že bude bez kostí, ale chyba lávky. Šli jsme dál a narazili jsme na velkou nákupní třídu. Tu jsme si prošli už za tmy, ale tam bylo z obchodů světla jak ve dne.
    Vrátili jsme se do hotelu a Pavlinka, že by šla řešit výměnu pokoje, že je slyšet výtah, jak jezdí. Tak jsem šel na recepci vybaven čínským textem. Slečna pochopila, ale prý nemá volný pokoj, že se mám zítra přihlásit. Jenže to neměla dělat, protože do steče vyrazila Pavlinka. Argumentovala tím, že dá negativní komentáře na Booking a já nevím čím ještě hrozila, ale donesla kartu od nového pokoje. Tak jsem aspoň slečně odnesl kartu od toho původního. Byla smutná, bo ráno bude muset vysvětlovat, proč je nahoře v pátém neustláno.
    Pavlinka spojená dala sprchu a domlouvala se svou nápovědou, kam v příštích dvou dnech. Máme plán, budeme courat Shenzenem vzhůru dolů. Jaro je tady. A síť strašně pomalá a jen díky VPN můžeme psát dál na FB i blog.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1078
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dnešní den začal snídaní. U nás na patře voněly párečky. Když jsme přišli do jídelny, byla to jejich místní typická snídaně. Rýže, nudle, zelenina, vařený knedlík a vajíčka. Rýže měla dvě formy. Klasickou se zeleninou a potom něco, co bylo jako rýže rozvařená v hodně vody. Jediné, co bylo k jídlu, byla ta rýže se zeleninou, knedlík a vejce. Ani čaj tam nebyl. Pouze černý kafe a to ještě byla nějaká rozpustná parodie na kafe.
    Než vyrazíme na další zážitky, pár poznámek k hotelu, které jsem nezmínil, ale stojí za poznámku. Všechno funguje na tlačítka a světýlka. Když chceme uklidit, zmáčkneme v pokoji tlačítko a venku se rozsvítí světlo. Otevřou se dveře, rozsvítí se, zhasíná se tlačítkem. Místo cedulky nerušit se zmáčkne tlačítko a venku svítí nerušit.
    Další zajímavostí je umístění hotelu. To, že stojí na dvorku mezi ostatními baráky, by člověk pochopil. To, že to dříve býval asi obyčejný hotel, který se snaží dostat do vyššího levelu, taky ok. Ale že v pokoji uslyším metro, co jezdí pod barákem, to bych nečekal. Fakt každé 3 minuty je slyšet dunění kolejnic.
    A tak jsme opustili hotel a šli na metro. Jeli jsme do stanice, která se jmenuje stejně jako přilehlý zábavní park Window of the world.
    Koupili jsme si za 200¥ každý vstupenku v domnění, že za hodinu nemáme co dělat. Od 11 jsme chodili s drobnými zastávkami až do 17 h.
    V parku byly zmenšeniny budov z celého světa pěkně rozdělených po kontinentech a oblastech v nich. Z Evropy tam bylo Německo, Španělsko, Itálie, Anglie, Francie, z ostatních kontinentů Amerika New York, Washington, dále Austrálie, Velikonoční ostrovy atd. atd.
    Byly tu i zábavní atrakce. Výtah na Eifelovku, jízda ve vodním příkopu, vláček přes Holandsko a Francii. King Kong, který zvedal vagón vlaku apod. Všude čisto a normální ceny.
    Dali jsme si kávu v KFC, která zatím z těch všech káv byla pro mě nejpitelnější a šli na metro, abychom se přiblížili hranicím Hongkongu. Na konečné je velikánský obchoďák, kde mají snad úplně všechno. Já si hned sednul dole v hale, abych nemusel u každého z tisíce stánků odpovídat, že vlastně nic kupovat nechci a že můj hlavní nákupčí se pohybuje jinde. I tak jsem se nakupování nevyhnul, protože při chatování s dětma synek v krátkém videu zahlédl krám, který byl hned vedle a jejich Mimoň celou dobu vytrvale tančí. Líbil se mu drony ve výloze, takže jsem musel zjistit reálnou nabídku a ceny. Počkal jsem ve smluvený čas na Pavlinku a ta přišla s požadavkem dalších 45 minut, s čímž jsem již předem počítal, takže vlastně svět je stále v pořádku. Tím, že jsem se chytil na WiFi a neustále mi někdo odpovídal, čas utíkal jako voda. A tomu Mimoňovi ne a ne dojít baterky.
    Ještě jedna vsuvka k cestování metrem v Shenzenu. Při vstupu se nekupuje papírová jízdenka, ale žeton, který má v sobě nabité jízdné. Na vstupu se s ním pípne na čtečce a na konci se vhazuje do předem určeného otvoru. Pípnutí i vhození čipu zajistí otevření turniketu. Před vstupem do metra je vždy rentgen, ale nemám pocit nějaké intenzivní kontroly. Musí to být zajímavé ve špičce, ale tady s tím evidentně všichni počítají.
    Další zvláštností je, že všichni jezdí na elektroskútrech. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale oni na nich jezdí po chodníku. Stejně tak na kolech. Člověk i na chodníku musí být stále ve střehu. A je jedno, jestli u silnice stojí policajt, cyklisté se motají mezi auty a chodci. Podjezdy nebo nadjezdy pro chodce žádný problém.
    Přesunuli jsme se metrem na hotel s krátkou nákupní zastávkou v podchodu. Prý výborná a zajímavá nabídka. 
    Cestou na hotel jsme udělali pár kroků navíc a objevili výborné bistro s výborným jídlem a odtud druhou stranou cesta do hotelu. Dal jsem si rýži s hovězím masem a houbami. Paninka, jak říkáme s bratrem každé paní, která má bistro s obrázky, byla spokojená, že nám chutná a přidala výborného vývaru navíc. 
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1087
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Ráno jak staří mazáci přicházíme na snídani. Slečna si od nás vzala stravenky a my si šli vybírat s očekáváním včerejší katastrofy. Dneska byl výběr o malinko lepší. Byla navíc dušená kedlubna, zelené fazolky s párkem,  těstoviny. Takže jsme si dali, co se na talíř vešlo. Do kávy, která byla čerstvě překapaná jsem dal trošku mlíčka a snídaně byla hotová. 
    Museli jsme vyměnit další peníze, neboť jak neberou karty, peníze letí. Naštěstí má Pavlinka rezervy, tak snad nebudeme muset vybírat, protože kartu, ani PayPal nelze připojit do aplikace WeChat, kterou tady platí, chatují i nakupují online. Oni nic jiného nepotřebuji. Když člověk jim kouká do mobilu, tak všichni čumí do WeChatu. Nebo do her. Zkoušel jsem mu několikrát vnutit naši kreditní kartu, ale odmítal. Snad se to jednou povede, protože avizovali letos v lednu, že by to mělo jít a jak na to, ale jediné, čeho jsem dosáhl, že mám WeChat v čínštině a platit stejně nejde. 
    Vyjeli jsme našim zeleným metrem směrem k letišti do zhruba stejného místa, co včera, ale vystoupili jsme o zastávku dřív. Má romantické jméno OCT. Je to podle společnosti, která na rozsáhlých pozemcích postavila luxusní hotel a zábavní parky.
    My jsme se dneska každý za 200¥ podívali do zábavního parku, kde bylo možné vidět, jak žijí jednotlivé etnické skupiny na území Číny. Jejich jména pro nás ani nejsou známá, kde zhruba sídlí, ani netušíme. Protože je jaro, spousta atrakcí byla mimo provoz. 
    V parku jsme potkávali mnoho tříd z prvního stupně základní školy. Měli pro ně nachystaný kulturní program. Všichni nás zdravili Hello, až jsme se málem "uhellovali". Ale byli roztomilí a měli radost, že to funguje. 
    Pavlinka navrhla systém pohybu po parku, abychom nic neprošvihli. Nachodili jsme kolem 10 km, než jsme to všechno prošli. Na začátku jsem fotil každou budovu, každou zajímavost, na konci mohlo být zajímavé cokoliv, už to člověka stálo hodně přemáhání to vyfotit. Ale fotky budou krásné.
    Jak jsme tak procházeli parkem, tak jsme narazili na lodičky. Museli jsme si dát plovací vesty a mohli nastoupit na lodičku. Byla plná, tak jsme měli ty nejlepší místa na přídi. V Pavlince to zanechalo hluboký dojem, já bych řekl, že to bylo fakt hezký, ale moc rychlý, že jsme se na té vodě mohli klidně ještě deset minut kolébat.
    Z lodiček jsme pokračovali dál, až jsme prošli oblast typických obydlí.
    Následovala krátká pauza a pokračovali jsme do oblasti miniatur podobné těm ze včera, ale všechno se týkalo Číny. Takže tam byly různé chrámy, viděli jsme zmenšenou Velkou Čínskou zeď, Zakázané město atd. atd.
    Zde opět malá odbočka ke všem odbočkám, které jsme prováděli. Říká se, že ženský neumí číst v mapách. Pavlinka je opak. Ta kontroluje v mapě každý bod. Nemohli jsme najít mauzoleum. Na mapě bylo, ve skutečnosti nikoliv, resp. jinak. Já bych šel kolem dokola, jak by mě to napadlo a jen podle popisek nebo pouhým pohledem bych rozlišoval, co je vystavováno. Pavlínka přesně vymyslí, kudy je nejoptimálnější trasa, abychom něco nevynechali. Takže zatímco já sám bych byl za hodinu venku s tím, že jsem viděl většinu, s Pavlinkou jsme viděli kromě mauzolea všechno. To není stížnost, naopak, člověk skutečně viděl i to co bych já za normálních okolností minul a jsem za to rád. Akorát, že v momentě, kdy hledáme mauzoleum, tak Pavlinka hází otočku a jde tlouct do zvonu, který jsme 2x minuli a ona ho přehlédla. Tak aby to neměla pak daleko, když se nebudeme vracet. Je to spíš úsměvné, jak dva lidé nahlíží na stejnou věc. A není to o tom soudit, co je správně, ale být připraven na příště, protože změna směru je bez důvodu nemyslitelná. Směr a rozsah máme daný. A když není směr a rozsah, musí být cíl.
    Prošli jsme celý areál poctivě. Končili jsme o hodinu dřív jak včera, ale nohy mě bolí víc. Chtěli jsme na kafe, ale několikrát jsem Pavlinku upozorňoval na SkyTrain, co nám jezdil nad hlavou. Pavlinka nedbala mých informací a tak jsme nakonec došli až k nástupní stanici. Okruh dlouhý necelé 4 km nad všemi třemi zábavními parky. Tak jsme za 50¥ každý jeli celý okruh. Celou cestu s náma jely čínské babičky s vnoučaty. Jeden chlapeček celou cestu pískal otravně na píšťalku. Tak jsem babičce pohledem naznačil, aby chlapce přibrzdila. Ona to skutečně udělala, chlapec ubral na síle, ale pískal furt. Tak jsem babičce popřál, ať mu píšťalka dlouho píská.
    Ze SkyTrainu jsme šli na metro a jeli na druhý konec města, kde to žije. A skutečně jo.
    Ulice plná obchodů, bister, kde se na dobré jídlo stojí fronty. Pavlína zavětřila a zmizela v nákupním blázinci. Já šel pomalu centrem. V jedné pekárně jsem si dal ananasovou buchtu. V jiném stánku jsem se přejedl vařeného masa. Kuře, kachna, vepřová žebra, vepřové oháňky, či co to bylo za kost s kůží. Výborné. Dostal jsem na ruce igelitové rukavice, abych mohl jíst rukama. Chlapci to měli všechno uvařené, jen to dávali ohřát do vývaru. Pecka. Žádné rozmydlené kosti. Pak se se mnou jeden z chlapců vyfotil i s mastnou hubou. Zaplatil jsem a šel jsem na náměstí na lavičku psát dnešní deník. Tady už asi hodinu hraje dokola patnáctivteřinová reklama furt dokola. Tak se na ni musím podívat.
    Všude kolem krámů stojí děvčata a vytvářejí hluk tím, jak klepou plácačky o sebe. Takový divný zbytečný hluk. Stejně tak byl dobrý frajer, co prodával kufry a batohy. Na jeden kufr si stoupl s mikrofonem a vyřvával na celé kolo. Nebo na lavičce si vedle mě sedla paní a do toho okolního reklamního kraválu si začala zpívat nějakou čínskou lidovou. Oblečená do pyžama vypadala, jak kdyby tajně odpustila nějaké zařízení pro seniory narychlo.
    Metro tady u Dong Men Pedestrian Street je taková zvláštní nákupní ulička. Všude plno krámků, lidí. Oblečení, brýle, jídlo, dětské věci. Mezi tím chlap s cigaretou. Dámy hrají na automatech, kde se kleštěmi vytahují věci. Jedna byla úspěšná, vytáhla na několik pokusů 2 růžová plyšová prasátka a chtěla další. K jídlu to není a kdyby to koupila od tři krámy dál, přišla by sice o požitek ze hry, ale výsledek jistý. Každopádně české kolotoče jsou proti tomuto mumraji úplná pohoda. Z každého stánku jiná hudba. Člověk nestíhá vnímat jedinou. Do toho řve nějaké dítě. Dámy v každé ruce 3 papírové nákupní tašky. A kola ekonomiky se točí. Komunistickou šeď to nepřipomíná ani omylem. Spíš Las Vegas. Hromada světel, zvuků, vjemů. Mladí mají moderní oblečení. Všichni se usmívají, každý v ruce telefon do kterého mluví nebo do něj něco tluče.
    Pavlinka chtěla být v 8 na hotelu a balit. Ulička do metra se jí stala osudnou. Spousty lákavého zboží za super ceny.
    Nakonec jsme se cestou do hotelu stavili u Paninky. Pavlinka si dala maso s rýží a 2x silný vývar.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1077
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dnešní ráno nás musel vzbudit budík. Chtěli jsme být brzo po snídani a jet na letiště. Jenže v noci přijel nějaký zájezd hlučných turistů, takže práskali dveřma a hulákali jeden přes druhého. Měl jsem sto chutí ráno hulákat taky, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Na druhou stranu jsme měli ráno čas na sbalení všeho, co bylo potřeba dát do kufrů. Včera jsem se ještě večer neúspěšně pokoušel o check in, ale internet byl tak strašně pomalý, že nešlo vůbec nic. Takže spánek byl to nejlepší řešení.
    Za pět půl osmé jsme scházeli dolů na snídani. Pavlinka mě hnala, abychom byli brzy po snídani, ale to se zmýlila. V jídelně nebylo připravené vůbec nic, slečna tam pobíhala mezi kuchyní a barem. Kromě nás musela nachystat pro celý zájezd jídlo do zvláštních nádob. Ty dala na jeden velký kulatý stůl, kde si postupně sedali příchozí. Jediné, co tím ušetří, je jejich běhání tam a zpátky a možná je i nabídka omezená.
    Pavlinka čekala mezi servírovacími nádobami a čekala celou dobu na židličce v rohu. Tím musela dívčinu trošku stresovat, protože čekající host může dát špatné hodnocení.
    Já se šel mezi tím projít kolem hotelu a sledovat ranní pouliční ruch. Provoz na hlavní třídě byl celkem plynulý. Paninka už měla otevřeno. Uvnitř čekal jeden host na jídlo. Krámek za rohem, kde jsme si koupili pivo a nějaké drobnosti měl také otevřeno.
    Jinak nic zajímavého kromě lešení, které postavili včera a všude koukaly konce trubek. Nikde žádný praporek nebo žlutá páska, nic. Člověk musí být furt ve střehu.  
    Další překvapení bylo na ceduli na hotelu, kde jsem si snad poprvé v Číně všimnul srpu s kladivem. Měli to tam na nějaké oficiální tabuli. Jinak nikde nic, žádné billboardy nebo cedule s rudými vlajkami a nářadím pohozeným přes sebe.
    Snídaně byla stejná jako včera, jen přibyla uvařená brokolice a blanšírované čínské zelí. Jinak klasika. Rýže, nudle atd. Vypadly zelené fazolky. Pozoroval jsem naproti u stolu trojici čínských inženýrů, jak emotivně gestikulovali nad nějakým společným problémem s nějakým dalším nepřítomným. Bylo to legrační sledovat. Škoda, že se to nedalo natočit a pak vtipně nadabovat. 
    Sbalili jsme kufry a chtěli jet dolů. První výtah plný Číňanů. Nechal jsem je odjet a čekal na Pavlinku. Přijel druhý výtah, plný Číňanů. Pavlinka se tam nacpala i s kufrem a začala vytvářet místo i pro mě. Tak jsem ji nechal odjet dolů a šel se svou bagáží rádi po schodech. Byla to jen dvě patra.
    Z hotelu jsme vyšli i přes zpoždění na snídani kolem osmé. Pavlinka hned u východu nadávala, že jí nejede kufr. Jedno kolečko už má vyježděné a tak se občas zasekne. Tak jsme si vyměnili kufry a šli jsme do podchodu. Brzdící kolečko z kopce dolů nebrzdilo a do schodů jsem dal Pavlince svou tašku a vzal její kufr společně s mým a místo ranního posilování jsem šel s každým kufrem po těch drobných schodech nahoru.
    Jako zkušení mazáci jsme si koupili žeton na metro a šli do výtahu, protože z návodných videí v metru jsme viděli, že se nemá s kufrem jezdit do metra po schodech, ale výtahem. Tak jsme toto pravidlo dodržovali až na letiště.
    V metru nás čekalo další překvapení v podobě napráskaného metra. Opravdu hlava na hlavě. Cestou jsme zjistili, že všichni jedou do Hi Tech parku. Tam se vlak vyprázdnil. Vždycky, když už jsem si myslel, že se tam víc lidí nevejde, přistoupili další. Pak to bylo v pohodě i s přestupem na linku 11, která staví přímo na letišti. Některé zastávky jsou od sebe strašně daleko. Třeba na letiště jsme jeli i veliký kus po povrchu.
    Na letišti jsme si koupili pití v domnění, že stejně jako u nás, bude pití drahé. Je stejně drahé jak u nás, ale v automatech mají stejné ceny jako v metru, což je příjemné. Půllitr ledového čaje stojí zhruba 20 korun v přepočtu.
    Protože jsem měl žízeň, dal jsem si jeden čaj rovnou a druhý, že si dám potom. Šli jsme do odletové haly. Ještě než jsme prošli, čekala nás bezpečnostní kontrola na výbušniny. Paní nás otírala nějakým přístrojem a zavazadla musely do rentgenu. Pak jsme čekali u zábrany, než nás mladý policista pustil dál. Na rentgenu Pavlince našli sprej na vlasy. Než se domluvili, jestli ho má vyndat nebo ne, se všichni svorně domluvili, že nemusí.
    Mladý policista nás pustil na schody vedoucí do odletové haly. Hala velká jako hrom, konce nebylo vidět a to byl jenom terminál 3. Z Hongkongu funguje přívoz, který převáží lidi do Shenzenu, aby nemuseli složitě řešit přesun a všechny tyto bezpečnostní procedury.
    U letiště jsou 3 stanice metra. Airport north, east a to naše, kde jsme vystupovali a má i symbol letadla. Nevím, kam míří ty dvě, ale nedovedu si teď představit, jak by dopadla naše tour přímou linkou na Airport east. Museli bychom vystoupit o zastávku dřív a jet autobusem.
    Taky jsem asi zapomněl zmínit, že při příjezdu do Shenzenu jsme sháněli mapu s nějakými zajímavým atrakcemi. Nikdo nic v těch větších hotelích neměl. Ještě že má Pavlinka ty kontakty, takže kartičková kamarádka nám poradila ty zábavní parky a nákupní příležitosti pro normální lidi.
    Pro odbavení našeho letu byl sektor C. Šli jsme na samoodbavení, ale ani místní slečně to nešlo, tak nás poslala k přepážce. Slečna u přepážky nám vybrala luxusní místa 4E a 4F. Dali jsme jí kufry a šli na kafe. Bohužel nikde neberou karty, takže káva nebyla.
    Šli jsme na bezpečnostní kontrolu, ale jelikož jsem měl čaj v batohu, musel jsem ho vypít. Mezi tím jsem se připojil na internet a poslal dětem pár obrázků a videí z letiště.  Po chvíli jsme šli do fronty. Byla krátká. Až jsme byli skoro u odbavení, byla to sekce jen pro ženy a velké kabelky. Tak aspoň to B jsem splňoval.
    Za pasovou kontrolou byl rentgen. Byl jsem policistkou vyzván, abych si stoupnul na stupínek a udělala mi osobní prohlídku. Ani jeden jsme to nějak víc neřešili. 
    Za prohlídkou byla dlouhá nekonečná řada. Uprostřed křižovatka a z ní vedou východy do letadel je jich asi 40 a o patro níž dalších 40 východů. Všechno krásně značené. Někde na cestě si Pavlinka konečně koupila kafe. 
    Šli jsme na gate 40. Seděli jsme a čekali. Nějaké dítě vedle nás řvalo a jezdilo neohrabaně vozíkem, takže kdo tam měl nohy, měl je přejeté. Vyhlásili nástup do letadla, tak jsme šli vzorně do fronty, ale to bylo to, co letělo až po nás. Tak jsme se vrátili na lavičky a Pavlinka zjistila, že budeme mít asi hodinu zpoždění.
    Nastoupili jsme do letadla a vedle nás si sedl nějaký významný pán, protože hned za ním přivezl steward a nabízel mu vodu, deku a spoustu jiných věcí.
    Další vtipná situace byla, když rozváželi jídlo a letuška se musela zeptat kolegy, jak se řeknou anglicky nudle a rýže. Mladá holka, letuška a neumí anglicky. 
    Jídlo v letadle bylo v pohodě. Dal jsem si rýži strašenou šunkou. Pavlinka a čínský Karel Gott si dali nudle. Karlovi to vidličkou moc nešlo. Je zvyklý na hůlky. K tomu bylo pálivé zelí, co vypadalo jako sušené maso. Byla to jako chuťovka. Dále byla v krabici sladká buchta a slané oříšky. Na pití cola, čínská Fanta nebo Sprite, káva, čaj a kokosové mléko. 
    Přistání v Shanghaji v pohodě. Po letišti je cesta dlouhá pro kufry, ale všechno přišlo jak mělo. U východu od kufrů stáli dva pikolíci a trhaly lístky od vyzvednutých kufrů.
    Sjeli jsme ke vstupu do metra. Pavlinka se jala studovat jízdní řády metra a mě poslala na nádraží pro lístky na vlak, které jsme měly koupené už z Prahy. 
    Šel jsem dlouhou nekonečnou chodbou, až jsem narazil na halu podobnou té letištní. Dole bylo spoustu krámků a okýnek, ale žádné jízdenky. Pak jsem si všimnul, že to jsou příjezdy a velká šipka na zemi mě vedla o dvě patra výš na odjezdy. 
    Nahoře byla stejná hala, ale plná lidí, kteří naplnili halu na takových 80 procent. A šipky k ticket office zmizely. Tak jsem prošel rentgenem až jsem došel doprostřed, kde byl velký otazník. Zeptal jsem se a paní mě poslala za velkou zeď, kde bylo spoustu okýnek. Stoupnul jsem si do správné řady a zatímco paní u okýnka obsluhovala 3 lidi zaráz, protože furt měli nějaké problémy, já jsem jí dal doklad o zaplacení a pasy, ona mi dala navíc zpátky jízdenky. Pak jsem se musel stejnou cestou vrátit zpět.
    Pavlinka byla ráda, že mě vidí, protože prostředí u automatů bylo nudné a nehostinné a neměla se kam pohnout z místa, protože hlídala kufry. Jízdenky už měla koupené, takže jsme šli do metra.
    Zatímco ranní metro v Shenzenu bylo plné, z pohledu místního metra bylo de facto poloprázdné. Stáli jsme slušně ve frontě na metro. Přijelo metro, otevřely se dveře, pár lidí vystoupilo a celý ten dav, co čekal se narval do metra. Pavlinka nastoupila a já se nemohl dostat za ní. Kufr mi čouhal ze dveří. Tak jsem s ním tak dlouho lomcoval, až se dveře zavřely. Jel jsem na jedné noze, ještě ne na vlastní. Postupně jsme pak, jak se metro trošku uvolnilo, dostávali dovnitř. Stejné to bylo i ven. My šli ven a lidi se už cpali dovnitř. Je to jak o závod. Hlavně řidič nečeká, až všichni nastoupí. Otevře, za chvilečku zavře a nezájem. Při přestupu jsem si říkal, že situace bude lepší, když jedeme jednu zastávku. Bez kufrů by to bylo v pohodě, ale člověk prvně musí před sebou vykopat ten kufr. A s námi nastoupil páreček a stoupli si přímo do dveří. Tak jsem myslel, že další zastávku nějak uhne. Čuměl jak debil a neuhnul. Tak dostal pravý český dloubák pod žebro a kufrem do kolena. Hňup.
    Výstup ze samotné stanice byl v pohodě. Vrátili jsme jízdenky do turniketu a šli východem ven. Venku jsme rychle přešli silnici, abychom zjistili, že zbytečně. Náš hotel je kousek od metra, takže pohoda. Dostali jsme lepší pokoj za stejnou cenu. Jdeme do 7. patra výtahem a pak ještě jedno pěšky.
    Šli jsme pak procházkou na náplavku. Cestou jsme se zastavili v jednom bistru, kde byli 4 chlapi. Jeden kasíroval, jeden vařil u venkovního okýnka, jeden spal na pultu a jeden vařil v kuchyni. Ten, co spal, se za celou dobu pohnul jednou. Jídlo stálo za prd. A bylo s podivem, že v té části, co jsme šli, nebyli žádní lidí. Až jsme došli na náplavku, tam už bylo lidí dost. Hledali jsme směnárnu, ale všechny byly zavřené, tak jsme dali za vděk automatu, který mění v nevýhodném kurzu, ale budiž. Po 6 km jsme se vrátili na pokoj. Pavlince byla celou cestu zima, protože teploty nejsou tak příznivé, jako byly dole na jihu.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1076
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Na ráno jsme měli domluvenou návštěvu čínského kolegy. Nikdy jsme se neviděli, jenom si dopisujeme. 
    Těšil jsem se na snídani, protože Pavlinka zaplatila snídaně v hotelu, neboť je všichni chválí. Mé představy se rozplynuly hned v momentě, kdy jsem vstoupil do hotelové restaurace. To, že je všechno na kostky, aby se to dalo nabírat hůlkami, bych pochopil, ale že tam bude skoro to samé, co v Shenzenu, to jsem nečekal. Vlastně čekal, protože to je jejich tradiční snídaně. Jediný bonus byl výrazný sýr, který měl vynikající chuť, ale Pavlince nechutnal. Po chvilce si k našemu stolu přisedli Němci a dali jsme se do řeči. Chlapec byl z Bosche z nějakého města asi 50 km daleko. Snídaně je taky moc nenadchla, takže to budou řešit pekárnou. 
    My jsme se najedli a šli vyměnit peníze. Netušil jsem, že výměna peněz bude tak složitá procedura. Ale za těch ušetřených 20 ¥ to stálo. Paní vypsala 3 důležitá lejstra, než mi vydala čínské juany. 2x chtěla číslo na mobil. Nechápu proč, ale možná, aby mi mohla strana a vláda zavolat, že mám něco špatně. Nebo kde jsem těch 200 $ vzal. Napsal jsem jí 2x stejný nesmysl.
    Z banky jsme šli do hotelu. Pavlinka si šla nahoru číst a já čekal dole na Monda. Mond je čínský kolega z čínské pobočky v Benteleru. Přišel o 10 minut dřív, než jsem čekal. Když Pavlinka ve stanovený čas nepřišla dolů a na zprávy nereagovala, šel jsem nahoru. Vzal jsem s sebou dárky, co jsem od Monda dostal. 2 různé čaje a láhev místního červeného vína. Pavlinka byla překvapená, že jdu pro ni.
    Sjeli jsme dolů, domluvili jsme se s Mondem, kam půjdeme. Šli jsme do míst, kde byly nádherné staré baráky a v nich lidí jak v metru. Cestou jsme se bavili, co kdo jak kde a proč. Parádní pokec. Pak jsme si sedli do takové samoobslužné restaurace, dali jsme si jídlo a povídali si o všem možném. Pavlinka mezi tím lítala po obchodech. My jsme se pak přesunuli na kávu nahoru do Starbucks, aby nás našla. Přišla po chvíli a my se přesouvali na další významné turistické místo. Ještě mezi tím si Pavlinka dala jídlo v té samé restauraci, co my.
    Další místo byly domky ve francouzském stylu. Zde byly mezi normální zástavbou takové historické domky plné obchodů. Všude zase plno lidí. Nevím, jak se to děje, ale na ulici o živáčka člověk nezakopne a tam hlava na hlavě. Tak jsme to prošli tam a zpátky a šli na metro. A protože Mond usoudil, že už je to pěšky kousek k hotelu, tak jsme šli pěšky. Cestou jsme viděli barák, kde sídlí nebo zasedají komunisti. Člověk by si toho málem ani nevšiml nebýt malé rudé vlajky, srpu a kladiva. Pak už byla cesta do hotelu snadná.
    U vchodu do metra jsme se rozloučili a šli na hotel. Mond nám dal druhou flašku, když jsme ji nestihli vypít spolu. Tak jsme ji na hotelu hned otevřeli, abychom si dali víno z jeho oblasti a ona to byla nějaká pálenka.
    Musím říct, že to byl moc fajn den. Dozvěděli jsme se mnoho informací o tom, jak se žije v Číně. To co my vidíme jako nedostatek, oni vidí jako minulost a mají pro to lepší alternativu. Messenger nahradili WeChatem, kde mají úplně všechno. Chat, nákupy, nabídky, knihy, videa apod. Všechno jede přes WeChat, jenom my ne.
    Zajímavé bylo i to, že oni používají aplikaci i na to, aby vylezli správně z metra. Východy mají značené čísly. A v metru šipky, kam jít ke kterému východu. V aplikaci se přesně zadá odkud kam a aplikace určí kudy kam a čím online. My máme offline a je taky spolehlivá.
    Z hotelu jsme po krátké pauze už vyšli skoro do tmy. Šli jsme rovnou jako staří mazáci na Bund neboli náplavku. Cestou nás zdrželo jedno papírnictví, jinak žádná zdržovačka. Došli jsme na Bund, kde bylo lidí jako máku. Nemůžu psát jak v metru, protože jich tam sice možná bylo jak v jednom vlaku metra, jen byli rozptýlení. Bylo velmi fajn, že bylo občas i místo přímo u zábradlí, takže jsme si udělali pár fotek. Procházeli jsme se po náplavce a já zahlédl jednu reklamu, kterou jsem si chtěl vyfotit. Tak jsem čekal s foťákem, až bude a za chvilku fakt přišla. Po ní se najednou rozsvítil anglický nápis Lights off. Možná tam byl i čínsky, ale to se už nedozvíme. Jen víme, že bylo půl deváté večer. A pak začaly okolo zhasínat všechny baráky své reklamy, až zhasly úplně všude. A už byla jen taková obyčejná tma bez blikání reklam. Jen varovná světla pro letadla. Čekal jsem, že to vypnou třeba o půlnoci, ale ne tak brzo.
    Šli jsme se ještě podívat do přístavu. Jízdenka za 2 ¥ byla pro přívoz na druhou stranu. A u toho velká cedule, že to není vyhlídka pro turisty.
    Vrátili jsme se tmavými uličkami zpět do hotelu. Na večer jsem si koupil Cake ice tea. Chutná výborně. Dávají na čaj nějakou hmotu, co vypadá jak šlehačka nebo krém na dort, ale chutná to jinak, nepopsatelná chuť. Ani ne moc sladká, ani slaná, ani tučná.
    Cestou do hotelu jsme si dělali legraci ze složených bambusových klád, protože z toho bude lešení, že jim přivezli lešení. Nezvyklý pohled na hromadu klád uprostřed města.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1086
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Kdo by čekal nějakou změnu v ranním stravování, bude mít trochu pravdu. Nečínským hostům přidávala paní k jídlu malé vidličky. Tak jsem využil toho, že si Pavlinka objednala nudle ve vývaru, vývar vypila a nudle s kousky masa nechala. Tak jsem je vidličkou dojel. Výborný sýr jsem nenašel, tak jsem si dal na tácek 2 knedlíky, polil si je jahodovou marmeládou, co na tom, že byly plněný nějakým zeleným lupením bez chuti. Milovníci čínských jídel prominou, ale bez návodu něco jíst, je složité.
    Večer jsem měl ještě komunikaci s Mondem. Nabízel nám, abychom dneska k němu přijeli, že bychom poznali, jak chutná pravá domácí Čína. Musel jsem odmítnout, ač nerad, ze dvou důvodu. Cesta k němu trvá 2 hodiny metrem na stojáka, protože je celou dobu narvané a za druhé nám věnoval celou sobotu a teď by ještě obětoval neděli. Jeho žena se sobotou byla v pohodě, myslím, že neděli by ráda měla manžela pro sebe, protože jak jsem pochopil, tak pracuje na směny a někdy mají problém se doma potkat. A my jsme chtěli využít den jinak, než dlouhé cestování metrem. Tak jsem mu slíbil, že pokud budu v Shanghaji služebně, můžeme podniknout jako kolegové cokoliv, protože budeme ve stejném režimu. Režim v práci mají podobný, jako máme my. Jedna firma, stejné podmínky v Německu, v Praze i v Shanghaji.
    Jelikož nebylo kam spěchat, vyšli jsme z hotelu procházkou až na další zastávku metra na náměstí lidu, abychom si ušetřili přestup. Přestup kolikrát znamená to samé. Než člověk projde labyrintem chodeb, je lepší to vzít po povrchu. Pavlinka si na cestu koupila čaj s mlékem ten největší co mají a bez ledu. 
    V metru už jsme byli jako staří mazáci, takže koupit lístek, kontrola batohů a hup pomalu do přijíždějícího metra. Metro plné jak u nás ve špičce, ale tady pohoda. Oni totiž mají tendenci stát všichni ve dveřích, takže uprostřed člověk najde občas i místo k sezení.
    Popojeli jsme asi 6 zastávek na z zastávku muzeum vědy a techniky. Pavlinka šla obdivovat místní krámky a já šel na procházku ven. Prvně jsem obešel muzeum. Je to veliká budova a vstup 60 ¥ pro dospělého. 
    Pak jsem šel nahoru na promenádu, která na jedné straně končila parkem se vstupným a na druhé straně směřoval do přístavu.
    Pavlinka ocenila nákupní možnosti jako zatím nejlepší v Shanghaji. Pro mě to je zajímavé pro pozorování místních obchodníků s kopiemi čehokoliv, co se dá zkopírovat a prodat. Hodinky, brýle, kabelky. Každou chvíli se protočí obchodník a buď na papírku nebo v telefonu má tu svou nabídku a jede si tu svou písničku. Je zábavné sledovat reakce na jejich otázky.
    Chcete hodinky, ...., cokoliv? Ne.
    Mám kvalitní čínské kopie, lepší jak originál. Chcete? Ne.
    Hledáte market? Ne.
    Kam vlastně jdete? Rovně.
    Co hledáte, sledujete? Svou ženu.
    Jsou jak supi, hledají svou kavku. Najdou se lidi, kteří jdou s nima. Jedná paní se ptala, kde má ty kopie a pán jí řekl, že mají na to speciální místnost v obchodě, kde to mají schované. Policie stojí na konci podchodu, v podstatě východu z metra a obchod jede. Každý má pocit, že jeho zboží je lepší, ale nikdo nezaujme ničím, kvůli čemu by se člověk zastavil.
    Po asi třetím prodloužení, jak by se řeklo jazykem sportovců, přišla Pavlinka s tím, že si vůbec nevšimla, že vedle je ještě jeden, výrazně větší, trh. A že tam půjdeme spolu. Tak jsem se tam protloukal mezi tisíci stánků. Jediné, co si z toho pamatuji, jsou čísla stánků. Zboží stejné jako vedle, výhodnost ceny nedokážu posoudit. Jedno je veselé, Číňan neumí anglicky, dokud nepotřebuje něco prodat. Pak se domluví úplně perfektně.
    Když Pavlinka naznala, že už má hlad, šli jsme do místní restaurace na jídlo. Já si dal výborný hovězí vývar s velkými nudlemi a Pavlinka si dala maso s rýží v menu s polévkou. Oba jsme si báječně pochutnali. Já to završil buchtou z místní pekárny.
    Když už to vypadalo na pěknou procházku po širokém budoáru, Pavlinka koupila lístky do metra, abychom viděli nejznámější shanghajskou věž. Vyhlídku shora jsme vynechali. I když to musí být zážitek. My jsme totiž šli k věži celkem netradičně. Z metra jsme vyšli na druhou stranu, takže jsme museli obejít velikou Bank of China. Vstup před věž byl zdarma, akorát se muselo zase projít bezpečnostní kontrolou. Pod věží probíhal festival maďarské kultury. Maďaři tančili v krojích, prodávali, co si přivezli. Vyfotili jsme se s věží a šli na loď, která nás měla převézt na druhou stranu. Místo toho jsme vlezli do zábavního parku, kde jsme mohli udělat 3D fotografie u zdi. Přijde mi zábavné se koukat na tzv. best foto, které připravil autor s Číňany, ale pro vlastní tvorbu moc nemám pochopení a trpělivost ladit best polohu, protože Pavlinka má pocit, že je to tam, co naznačil metr a půl vysoký Číňan a fotil úplně jiným objektivem. Další věc je, že současná technika umí z fotky odříznout, co už tam nechceme.
    Po půl hodině téhle zábavy jsme šli na druhou atrakci, která byla součástí kombinované vstupenky, na podvodní tunel. Celkem dobrý nápad, taková lanovka na kolečkách převáží za velký peníz lidi z jednoho břehu na druhý a v tunelu za pomoci laserů a projektorů projíždí různými částmi země. Super nápad, ale chtělo to ještě nějak doladit. 
    Vylezli jsme z tunelu ven a šli do KFC na kafe. 
    Po podvečerní kávě jsme vyrazili po náplavce směrem k řece, která teče přes centrum. Jenže to byla tak blbá cesta, že jsme to postupně vzdali a šli na hlavní třídu. Cestou jsem si koupil párek na špejli. Když jsem do něj kousnul, šel zrovna kolem nějaký pán a ten omastek co byl uvnitř ho celého nadhodil. Párek nebyl špatný, ale tak 6 bodů z deseti.
    Pak jsme šli dál a viděl jsem ve výkladu kuřecí žaludky, srdce, kachní hlavy, prasečí ouška a jiné dobroty. Pavlinka se ksichtila, ale já jsem ochutnal ty srdce a žaludky. Pár kousků. Byly pikantní, každý jiná chuť. Dostal jsem to do taštičky, k tomu jednorázové rukavice, abych mohl hned zobat. Paráda, dobrota.
    Když jsme přišli na hlavní třídu, potkali jsme pouliční prodavačku, co nás oblažovala už předevčírem. Když jsem jí to řekl, že už nám jednou nabídku dělala, tak si to uvědomila a dala nám s úsměvem pokoj. Prošli jsme celou nákupní třídou a na konci už jsme věděli, že to máme de facto jednu stanici metrem, což je zhruba půl hodiny vycházka. Cestou jsme si koupili čaj. Já s pudinkem, Pavlinka s červenými fazolemi. Pak si chtěla Pavlinka koupit maso, ale přímo u baráku dělali suprově pikantní nudle se zeleninou a vajíčkem, tak jsme pak na pokoji měli večeři napůl. Měl jsem z letadla schovanou vidličku, takže jsem si báječně na nudlích ochutnal, aniž bych je musel nahánět hůlkami.
    Pavlinka udělala revizi nákupů a účetnictví. Na plánu už je jen sprcha a spánek.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1076
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Snídani ráno netřeba zmiňovat. V tomto hotelu je spíš zajímavé na snídani to, že si člověk každé ráno musí na recepci pro stravenky. Paní mi dala dvě, pak mi chtěla jednu sebrat, bo jsem přišel sám. Tak jsem ukázal na Pavlinku v jídelně a dostal jsem druhou stravenku.
    Po snídani jsme šli do banky vyměnit peníze. Půl hodiny čekání než jsme přišli na řadu. Je zajímavé, že k číslování front používají naše písmena, např. A00014. V SPZ na autech nebo v označení stánků taky. Žádné čínské znaky nebo jen jeden. Zbytek latinka a čísla.
    Když jsme měli směněno, šli jsme ke staré zdi Shanghaje. Poslední zbytky městského opevnění. Uvnitř byl chrám, tak jsme šli na prohlídku. Uvnitř byla výtvarná škola. Hned vedle byl druhý chrám s vlastním vstupným. Od chrámů jsme šli bočními uličkami až k Yu(yuan) Garden, což byly nějaké chrámové zahrady. 
    Zahrady jsme prolezli křížem krážem.  Pak mě Pavlinka zavedla k chrámu ducha města. Zase chrám. 
    Vyšli jsme z chrámů a šli dlouhou procházkou na druhý břeh malé řeky podívat se na fashion trh. Cestou jsme si dali nějaké dobrůtky na jídlo. Ať to byly smažené nudle, placka plněná zelím, knedlíky nevařené plněné sladkými červenými fazolemi.
    Tady v Shanghaji je veselé sledovat motocyklisty. Oni jezdí všude. Po silnici i po chodníku. A nejlepší je, když vyjde cyklista z nějaké postranní uličky a jede skrz pětiproudovku z každé strany na druhou stranu, když oni mají zelenou. Pokaždé se divím, že to ve zdraví přežil. Hlavně ani klasický cyklista, ani motocyklista, pokud vidí chodce, vždycky brzdí na poslední chvíli. A pak začne nadávat. 
    Tak začínám hlídat čas. Pavlinka si dala pouhou hodinu a čtvrt na obchoďák velký jak fotbalový stadion a to v pěti patrech. Bludiště jako prase, navíc spojený s další podobnou budovou. Všude krámek na krámku, takže shopaholici musí plesat blahem. Mají hezké věci, relativně i pořádek. Nikde žádný smrad, když pominu cestu kolem WC,  kde je takový ten typický zápach říznutý pořádnou dávkou dezinfekce. Tak uvidíme s čím dorazí Pavlinka. Otevřel bych si sázkovou kancelář a bral sázky na to, že přijde s vytřeštěnýma očima na vrch hlavy s tím, že ještě neprošla ani půlku a že by potřebovala ještě minimálně hodinu, aby to doprošla. A pak zjistí, že vedle a naproti je to samé v bledě modré a jsme tu do večera.
    Navíc je to blízko metra. Obchody jsou spojené i nadchodem nad silnicí. Na mostku nahoře leží žebrák. Před sebou hrnec a krabičku od léků a žebrá. Jakmile je míň lidí, tak si sedne, nacpe peníze do kapes a opět uléhá na svůj slamník a vypadá, že neumí chodit. Policajti šli kolem něj a nic, obešli ho jako kámen na cestě.
    Všude je opět plno venkovních naháněčů, ale vevnitř nikdo neotravuje, ani nic nenutí.
    Ještě jsem zapomněl jednu poznámku k Pavlince až přijde. Přijde s drobným zpožděním s tím, že nemohla najít východ a bude mít pravdu. Dostat se z toho obchodního bludiště je na zlatého bludišťáka.
    Ještě info k tomu, jak jsme na ty obchoďáky přišli, protože nejsou v žádném průvodci. Nebo možná jsou. V mém jsem je našel, ale jako malou bezvýznamnou tečku, stejně velikou jako nějaké bistro. Ale díky vlastní poloze už vím, že ta tečka to je. Ale máme ještě jeden zdroj informací. Je to paní Lin, která je Číňanka, co se vdala do Čech. Posílá Pavlince tipy, kam zajít na dobré nákupy.
    Mezi tím, co čekám na příchod Pavlinky, se zatáhlo.
    Tak Pavlinka dorazila s dvouminutovým zpožděním s tím, že je to veliké, že ji to moc nezaujalo, že je to moc čínské, ale že potřebuje ještě půl hodinky, aby si to prohlédla naproti a pak pojedeme. Budeme muset, protože začíná krápat.
    Tak nakonec to dopadlo jinak. Já jsem šel hezky procházkou kolem vody až do hotelu. Cestou nebylo nic, co by stálo za zmínku.
    Pavlinka sedla na metro a jela na tržnici u muzea vědy a techniky, kde se jí to líbilo nejvíc, aby vyřídila nákupní objednávky.
    Po návratu Pavlinky, která přivezla vyřízené objednávky, jsme šli na večeři. Pavlinka mi chtěla ukázat jednu restauraci, kde si člověk vybere všechno předem a oni mu to dají prohřát do vývaru. Člověk si vybere nudle, zeleninu, maso, sýr, vajíčka, prostě na co má chuť, donese to ke kase a podle vybraných ingrediencí zaplatí. Tak já to měl za 31 ¥ a Pavlinka za 24 ¥. Za chvilku to bylo prohřáté. Paní nám k tomu dala hůlky a řídké arašídové máslo. Všechno dohromady dalo výbornou chuť.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1086
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Vždycky, když si myslím, že už jsem se naučil držet hůlky, tak se u dalšího jídla přesvědčím, že to opět neklape na sto procent. A tak znovu a znovu uchopuji hůlky mezi prsty a snažím se najít tu správnou polohu. A protože cvičení dělá mistra, u snídaně se snažím hůlky využívat na maximum. Nebo třeba i na nudle. 
    Po tradiční čínské snídani jdeme do víru velkoměsta. Náš první cíl je muzeum Shanghaje. Spíš je to muzeum všeho z Číny. Od peněz, přes keramiku, oblečení, sochy, odlitky z kovu apod. Kouknuli jsme i na několik videí, které například ukazovali důmyslný systém pro odlévání prvních peněz. Bylo to veliké čtyřpatrové muzeum.
    Když jsme přišli k muzeu, stála venku fronta akorát na půl hodiny. Před námi svítil ve frontě barevný transsexuál, který svítil barvami do dálky. Ve frontě jsme si pořídili dva vějíře, aby nám nebylo horko.
    Vstupné do muzea bylo zdarma. Stálo to za to vidět, ale na detailnější zkoumání jednotlivých artefaktů nebyla chuť. Takže jsme za dvě hodiny odcházeli.
    Z muzea jsme šli na něco k jídlu. Bylo hodinu po poledni a bylo potřeba něco jíst. Nedaleko byla taková malá zastrčená restaurace, ale jídlo měli výborné.
    Z restaurace jsme prošli parkem, který se tvářil jako centrální park v New Yorku. Už tam kvetla jedna třešeň, tak se pod ní všichni fotili. Kousek od ní stál četník a hlídal, aby nikdo nešlapal na trávník. Trávník zrovna jeden pán sekal, ale na tu plochu už by se hodil traktůrek a on jel obyčejnou benzínovou sekačkou.
    Vešli jsme do nějaké dražší čtvrti, protože přilehlý obchoďák měl jen samé drahé značky. I cena kávy odpovídala ceně oběda. A to jsem nemluvil o obyčejném dezertíku.
    Shodou náhod jsme došli na druhou nejznámější obchodní třídu, i když to nebyl náš záměr. Byla dlouhá jak týden. Zvládli jsme ji projít jen s koupí jednoho trička, batohu a balíčku tofu. 
    Na začátku bylo muzeum nebo výstava úspěchů mladých budovatelů. Samé sjezdy, tribuny, všechno rudé. Vstupné bylo také zdarma, tak proč se nepodívat.
    Cestou jsme narazili na park, kde skupina lidí tančila na tóny místní čínské hudby. Vypadalo to kouzelně. Nemělo to žádný styl, přesto všichni tančili v párech do rytmické hudby.
    U ztraceného nebe, hezká velká restaurace, začaly Pavlinku bolet nohy. Nádherné jarně-letní počasí, nebe vymetené bez mráčků, že by se dalo šlapat a my se blížíme konci procházky. Resp. my jsme přešli silnici a došli do nádherného parku, kde hrála hudba a fungovala WiFi. S hrůzou jsme zjistili, že máme jen hodinu na to, než zavřou přilehlý chrám a jeden asi 3 km daleko. Takže jsme vyrazili k tomu v sousedství. Hned vedle byl veliký obchoďák, který jsme úspěšně vynechali. Pavlinka si koupila lístek a šla dovnitř, já jsem čekal venku, bo za cenu vstupného si radši dám flák masa. Nebo koblihy.
    Pavlinka koupila šest koblih a dvě kávy v domnění, že koblihy budou na snídani. Smůla, byly výborné, snědly se všechny.
    Šli jsme na chvilku zpátky do parku. Další chrám už se nekonal. Dali jsme si půl hodiny na WiFi a protože začala být zima, šli jsme na metro. Teploměr ukazoval krásných 20°C, ale foukal vítr, takže to bylo spíš na mikinu.
    Metro znamenalo najít v bludišti linek číslo 2 a jet dvě zastávky. Linka číslo 2 je peklo. Plno lidí, nacpané metro k prasknutí, schodiště nestíhají nápor cestujících, tvoří se fronty, koordinátoři koordinují. Je tady přestupní stanice People square. Jmenuje se tak asi proto, protože tady jednoznačně přestupuje nejvíc lidí. Přestoupili jsme ze dvojky na osmičku. Je tu o poznání míň lidí.
    Pavlinka znalá okolí mě vyvedla z metra rovnou na polívku, kterou si sami nadefinujeme podle aktuální chuti.
    Polévka byla zase výborná.
    Pak jsme šli do hotelu. Cestou jsme nakoupili svačinu na zítřejší cestu vlakem a Pavlinka si dá zítra nudle od vedle.
    Sledovali jsme cvrkot v bistru s nudlemi, kam přijížděl jeden kurýr za druhým a vyzvedávali objednávky asi objednané a zaplacené přes WeChat.
    Musíme se sbalit a nastudovat cestu vlakem.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1106
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Ráno jsme spali jen do sedmé. Už v šest mě vzbudilo sluníčko, tak jsem si užíval pohody, než zazvoní budík. Večer jsme měli nahoře nové sousedy a než se soused uložil ke spánku, dupal jako kůň a se vším mlátil. Večer jsme se ještě museli sbalit, aby byl přesun co nejpohodlnější. 
    Ke snídani byl jako bonus zákusek z rýže smíchaný s červenými fazolemi. Jinak vše při starém. Hůlky při snídani na jedničku, protože jsou dlouhé hranaté a konické, takže manipulace s nima je ok. Taky zelenina a salám, co spíš připomíná ztvrdlý silikon bez chuti, jsou nakrájené akorát do hůlek a nudle svou konzistencí drží krásně po hromadě. Chce to ještě trénink. V Pekingu snídaně nemáme. Bude se mi po nich stýskat. Ale věřím, že najdeme podobné řešení jako v Hongkongu a dáme si něco někde na ulici u nějaké Paninky.
    Cesta metrem proběhla až nad očekávání dobře. Do metra jsme se dostali pohodlně výtahem. Museli jsme sice projít na druhou stranu baráku, ale sjeli až dolů, kde byla kontrola bagáže a automaty na jízdenky. Naposledy jsme si koupili jízdenku až na nádraží a vyrazili do davu.
    Osmička byla středně plná, ale po zkušenosti jsem se nacpal do dveří, protože jedeme jednu zastávku. Na People square mě dav vytlačil samovolně ze dveří. Počkali jsme, až davy zmizí a šli na eskalátor. Nahoře se k nám přidaly davy z ulice a šli jsme ve štrůdlu dolů na dvojku. Bylo štěstí, že hodně lidí vystoupilo, takže jsme se nacpali co nejvíc do rohu, co to šlo. Pak už to bylo v pohodě. Lidí na přestupech ubývalo a zase přibývalo. My stáli spokojeně v rohu. Mysleli jsme, kolik lidí vystoupí na letišti, ale nechali si to až na nádraží. 
    Když se blížil čas výstupu, šťouchnul jsem frajera přede mnou do batohu a on se začal sám tlačit k východu. Vystoupili jsme z metra a šli druhou stranou, než bylo letiště. Nahoře u výstupu mi turniket sežral jízdenku a nepustil mě ven. Tak jsem šel za dozorčí s jízdenkou, kterou mi dal nějaký pán do ruky. Paní dozorčí nemluvila anglicky a furt mi ukazovala, že chce 3 ¥. Nechápu za co, když jsem měl řádně zaplaceno. Tak jsem jí vysvětlil, že moje jízdenka byla sežrána turniketem a toto není moje jízdenka. Hodila po mě nějakou kartičkou, která nebyla jízdenka, ale pustila mě ven. 
    Šli jsme na nádraží. Díky tomu, že si Pavlinka koupila kafe, bylo všechno komplikovanější. Manipulace s kufry, jízda po eskalátorech, bezpečnostní kontrola. Nakonec jsme to všechno zvládli a ocitli se v největším vlakovém svatostánku v Asii. 
    Vzhledem k tomu, že jsme přišli z druhé strany, bylo všude míň lidí. Šli jsme se podívat na tabuli odjezdů, ale náš vlak tam ještě nebyl. Sedli jsme si pod tabuli a čekali na odjezd našeho vlaku. 
    Zhruba půl hodiny před odjezdem jsme si šli stoupnout do fronty na odbavení. Front se vytvořilo několik. Odbavení šlo rychle. Vrazit lístek do turniketu a na druhé straně vyzvednout. Pavlinčina fronta se sekla, bo čínský stařeček jel poprvé a byl ztracen. Jeho lístek nefungoval. Musela pomoct paní dozorčí. Tím jsme se dostali s Pavlinkou k turniketu stejně. Vstoupili jsme na nástupní schodiště a jeli majestátně dolů k vlaku. 
    Vagón i místa jsme našli bez problémů. Kufry jsme zaparkovali u východu. Pavlinka byla celou cestu nervózní, aby nám je někdo neukradl, že tam má dárky. Kdo by kradl ve vlaku cizí kufry. Předpokládám, že když je vstup do vlaku pod přísnou kontrolou, zloděj by musel mít lístek minimálně do další stanice nebo být staniční personál.
    Zbytek zavazadel jsme si uložili nad sebe. Číslování je stejné jako v letadle. Protože sedíme po dvou, řada E je vynechána. Vedle se sedí po třech. 
    Vlak na minutu přesně odjíždí ze stanice a po pár kilometrech už nabírá rychlost kolem 300 km/h. Nic neklepe, nedrncá, vlak sviští ktajinou jako šíp. První zastávka je po hodině a chlup, ujeto 300 km. 
    Je vidět, že trať vede mimo města, protože zastávek je minimum. Jedna zhruba na 60 km cesty. Pak ty menší zastávky vypadají podobně jako ty veliké, jen míň kolejí pod obrovitou střechou. 
    Cestou co chvíli míjíme vlak v protisměru. Je to pár vteřin, ale vždycky přijde naráz tlakové vlny z protějšího vlaku, pak se vlak zakymácí uprostřed vlaku, kde jsou spojené dvě lokomotivy.
    Projíždíme industriálními zónami, mezi poly. Na začátku bylo velké seřazovací nádraží rychlovlaků. Sem tam vidíme nějaká města, kde se neustále staví nové baráky. Vysoké a podobné jako vejce vejci.
    Pavlinka se prvně usadila k oknu, ale pak pochopila, že bude lepší si s filmem na tabletu sednout do uličky, abych mohl chytat GPS signál a sledovat trasu a rychlost na mobilu díky aplikacím, které mám v mobilu. 
    Tak pár poznámek z vlaku. Čisto, furt uklízeli, vynášeli odpadky, vozili jídlo a pití. Pavlinka říkala, že kafe stojí pouhých 10 ¥, což je normální cena. 
    Příjezd do Pekingu na minutu přesně. Ujeli jsme za 5 hodin 1260 km. Rychlý počtář spočítá průměrnou rychlost 250 km/h. Jelikož jsme furt jeli 300 km/h, dá se říct, že průměr snižovalo čekání v zastávkách a asi 2x jsme jeli kolem 100 km/h, ale jen malý kousek. 
    Když jsme přijeli na nádraží, všichni se začali tlačit k východu. My potřebovali na opačnou stranu pro kufry. Bylo legrační, že všichni vylezli z vlaku předem a museli dozadu k eskalátorům. Takže jsme počkali, až přestane tlačenice. Mezi tím přišel zřízenec a začal otáčet sedačky, aby zase všichni seděli po směru jízdy. Parádní řešení, protože bylo hodně místa na nohy a člověk vždy seděl po směru jízdy. Sedačky jak v letadle, před sebou měl každý stoleček, dole elektrickou zásuvku. Jen WiFi ve vlaku nebyla, ale soudě podle stožárů okolo, bude trať pokrytá vším možným. Od zabezpečení, přes dohled až po data do mobilu.
    U výstupu z vlaku jsou turnikety, kam člověk vloží lístek a on ho sežere. Nám se povedlo si ho zachránit jako vzpomínku, protože jeden turniket byl rozbitý, takže úředník tam stojící lístek zkontroloval a vrátil nám ho zpátky. Takže mám lístek na vlak jako vzpomínku.
    Já si skočil na WC. Na nádraží čisté, voňavé WC, že se tomu nechtělo ani věřit, že je člověk na nádraží.
    Pavlinka mezi tím našla kudy pojedeme metrem. Koupila jízdenky v automatu. Jsou to dvě zastávky na lince 4 a pak dvě na lince 7.
    Už když jsme lezli do metra bylo nějak málo lidí. V metru tak nějak normálně, že jsme pohodlně nastoupili i vystoupili. To samé na přestupu. Žádné velké davy lidí, prázdné metro. 
    Když jsme vyšli z metra, byli jsme trošku v šoku. Nikde žádné velké výškové budovy. Jen přízemní domky a všechno bylo nízké. A veliká silnice.  Pavlinka se zeptala policisty na cestu a ten nás poslal do takové šedivé ulice. Tato šedivá ulice zhruba kousek od hotelu začala trošku žít. Na rohu sympatická restaurace, na druhém rohu nějaký obchod. A nikde žádní lidé.
    Došli jsme do hotelu. Takový přízemní s malým dvorkem. Ale recepce vypadala čistě a relativně udržovaně. Chtěli 100 ¥ kauci na klíč a tu nám na konci pobytu vrátí. Asi mají své zkušenosti s vrácením klíčů. Neměli náš pokoj, ale prý kolem osmé bude. Zatím jsme dostali náhradní a šli se toulat po okolí. 
    Sotva jsme udělali pár kroků, otevřela se před námi široká ulice plná lidí a obchodů a restaurací. Šli jsme hledat banku. Než jsme ji našli na druhé straně budoáru, našli jsme hlavní bránu do Zakázaného Města. Našli jsme i tramvaj, která vozí líné turisty od metra k bráně.
    Banku jsme našli za rohem u druhého východu z metra. Ale byla už zavřená, takže až zítra. Řešíme, kolik peněz ještě vyměnit, než poletíme domů. Budeme platit ještě hodně vstupů a nějaké stravování. Ale podle slov Pavlinky se Peking zdá být nejlevnější. A taky to tady konečně vypadá tak, jak by člověk v té pravé Číně očekával.
    Dali jsme si cestou grilované maso, ochutnali u místních prodejců, co nabízí k ochutnání - sušené ovoce, sušenky. 
    Nakoupili jsme si na snídani. Cestou do hotelu nás zastavila paní, které jsme řekli, že přijdeme později, tak se připomněla. Tak jsme si za posledních 80 ¥ dali půlku kachny s rýží a pikantní polévku. Polévka byla good až na rozvařené nudle. Kachna stála za prd, protože dobře ugrilovanou kachnu nějaký maňásek vezme a rozmydlí sekáčkem na kousky, takže to málo masa je plné drobných kostiček. Ale rýže byla výborná. Najedli jsme se, zaplatili a výraz uvidíme se zítra, jsem nějak přehlédl. Možná se uvidíme, až půjdeme okolo. Už mám obrázek, jak by to mělo správně vypadat, ale dám si preventivně něco vepřového.
    Na hotelu jsme se stěhovali do pokoje s většími postelemi. Nemůžu říct větší pokoj, protože pokud budu chtít otevřít kufr, budu muset jít ven na dvůr. O WC radši nemluvím, protože mi velcí chlapi tam máme málo místa.
    Pavlinka namazala všechny vrzající dveře v okolí našeho pokoje. Máme sousedy, paní neumí anglicky a Pavlinka ji překvapila olejničkou. Donutila paní otevřít dveře pokoje, namazala to olejem na ruce a je pokoj.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1081
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Na to jak to byl malý hotel a poté, co se nastěhovali sousedé s uřvaným parchantem, který následně usnul, byl všude klid. Spalo se dobře v našem skromném pokojíčku. 
    Po skromné snídani, jedna buchta s čajem, jsme vyšli do banky. Byl to úřad na půl hodiny. Na informacích vyplnit formulář a čekat na vyřízení u okýnka. 
    Od banky jsme prošli přímou cestou až k bráně poledního klidu, jak jsem si ji pojmenoval. Je tam konečná tramvaje. V dáli jsme viděli zakázané město, naproti bylo železniční muzeum. Dojít tam přímou cestou bylo nemožné, museli jsme 2x do podchodu, abychom se dostali přes křižovatku na druhou stranu. Tam stála kontrola, kde policajti kontrolovali občanky a pasy. Nás se policajt zeptal, jestli patříme k sobě a co znamená M v mém pasu. Řekl jsem mu, že muž a on spokojeně pokýval a vrátil nám pasy zpět a šli jsme dál. Byla tam šatna na odložení kabelek a batohů. Nás odchytil Ferda, co se tvářil jako oficiální zástupce prodeje pro cizince. Koupili jsme si u něj lístek za 60 ¥, i když oficiální cena v průvodci byla 40 ¥. Historka se změnou cen v říjnu zabrala a my dostali číslo e-tiketu. Zaplatili jsme za něco, co jsme ani netušili, jestli jsme koupili správně. Nakonec se pak ukázalo, že ano. 
    Vtipná historka pana překupníka byla, že vstupenku zadával do mobilu. Číslo pasu, příjmení a jméno. A protože internet tu stojí za prd, třásl telefonem v domnění, že to bude lepší. Nakonec se chytil, ale možná by to šlo i bez třesení.
    Pak jsme šli dál, Pavlinka vedla bezplatnou přednášku na téma vyhozených 40 ¥ překupníkovi. 
    Šli jsme dál kolem zábran, až jsme došli na rentgen, kde slečna kontrolovala pohmatem, co mám v kapsách. Kdybych na zádech vlekl 100 kg bombu, možná by ji přehlédla.
    Došli jsme na největší náměstí, kde bylo hodně lidí, ale i hodně vyhrazených prostor. Na jedné straně muzeum, na další Zakázané Město, pak nějaký kulturní palác pracujícího lidu a na další straně mauzoleum Mao ce Tunga. Šli jsme se na tu vystavenou mrtvolu podívat.
    Pavlinka šla první, protože se tam nesmělo mít vůbec nic. Tak si vzala jen pas a mobil a šla. Za chvilku byla zpátky s tím, že se tam nic nemůže brát. Pak jsem šel já. Všechno jsem nechal Pavlince, takže nebylo skoro co kontrolovat. Před vstupem do velikého baráku mě místní člověk požádal, abych si sundal brýle z hlavy a dal si je třeba na krk. Vešel jsem dovnitř. Uvnitř byla žulová socha obložená zeleným porostem a před ní tuna žlutých kvítek. Ve druhé místnosti ležel vystavený sám velký vůdce osobně. Vypadal jak vosková figurína ve skleněné rakvi. Žádné zdržování, pokračujte východem ven. Navíc důležitá poznámka pro budoucí cestovatele, v poledne se zavírá. Kdo to nestihne do oběda, má smůlu. Odpoledne chce mít voskový stařík klid. Východ je logicky na druhé straně než vchod a protože je mauzoleum rozlehlé, obejít ho zase ke vchodu je pěkná procházka.
    Vyzvedl jsem Pavlinku a šli jsme konečně do Zakázaného Města. Na začátku byla velká fotka vůdce. 
    Vešli jsme dovnitř, nikde žádné kontroly vstupenek. Začínala mě jímat hrůza, že za 120 ¥ si výslechnu jednu dlouhou přednášku na téma vyhozených peněz. Šli jsme kolem cvičících vojáků. Měli zrovna nějakou venkovní přípravu. Pak jsme přišli konečně ke vstupu. Ukázal jsem fotku a šli jsme. Pavlinka si půjčila za 40 ¥ audio průvodce v češtině a byl klid. 
    Prolezli jsme Zakázané Město křížem krážem. V místní restauraci jsme si dali jídlo. Výborné to bylo. Ve dvě hodiny mělo být představení v hodinovém sále. Koupili jsme si extra vstupenky a spěchali tam. Výsledkem bylo, že to byl chrám plný hodin a kdesi vzadu za sklem běžely asi 4 betlémy v hodinách. Tak jsme se přes dav koukli a šli dál. Další placená část byly poklady. Zajímavé, ale díky davům lidí a podobnosti artefaktů to lze shlédnout v rychlejší chůzi. Další výhoda je, že WC jsou v relativně dobré vzdálenosti a čistá. Nemá smysl rozepisovat každý krok v Zakázaném Městě, protože to je obrovský komplex. Všude bezpečnostní kontroly. Ani kouřit se tam nesmí, takže u východu babky prodávají zapalovače. Prostě systém. 
    Vylezli jsme po celém dni na opačné straně, než jsme tam vlezli. Šli jsme na známou obchodní třídu, kde lze ochutnat úplně všechno z Číny. Šli jsme dlouhou dobu relativně klidnou ulicí, než jsme došli do míst, kde byla z ní udělaná pěší zóna. Ani kolo, ani motorka, nic takového. Jen pěší. Šli jsme skoro na konec, kde se začaly shromažďovat lidi. Tam byla ona stravovací ulice. Na začátku měli vystavené živé štíry na špejli, které pak usmaží. Pavlinka si dala závitek, řízek a tofu. Strašně si pošmákla. Já neměl vůbec na nic chuť. 
    Naše další zastávka měla být zaplacení jízdenky na Velkou čínskou zeď. Šli jsme procházkou zpátky podle navigace, ale Pavlinka naznala, že přes velké náměstí to zná. Takže jsme museli zase kontrolou pasů a bagáže. Dnes naposledy.
    Cestou jsme narazili na jinou cestovní agenturu, která prodávala zájezdy, ale pán neuměl anglicky. Takže jsme šli do té agentury, co včera, kde to bylo o malinko lepší. Akorát slečna prodejkyně tvrdila, že je odjezd už v 6, ale paní majitelka to opravila na 6.40 hod.
    Nakoupili jsme si jídlo na zítra a jdeme spát, ať jsme zítra čerství.
    Jinak počasí dneska v pohodě, chvílemi to bylo na tričko, jinak k večeru začlo foukat, takže mikina byla dobrá. Ušli jsme něco přes 15 km. Záznam naší trasy podle GPS vypadá legračně.
    Co hodnotím velmi pozitivně bylo, že jsme k dnešnímu jídlu dostali normální klasickou lžíci, takže jídlo bylo úplně v pohodě.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1082
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Ráno jsme museli vstávat 5.45 hod. Sousedi byli včera shovívaví, takže randál utichnul už kolem jedenácté. Šli jsme brzo spát jednak, aby jsme byli čerství, jednak že nefunguje VPN a nevíme proč. Nedaří se jí aktualizovat. Za noc přišla jen jedna zpráva od dětí a to možná ještě omylem. Naštěstí naše stránky nikdo nezablokoval, takže na ukládání blogu VPN není potřeba.
    Ke snídani jsme si dali buchtu a čaj. Protože Pavlinka otevřela buchtu stylem sobě vlastním, prý protože jí to nešlo otevřít, tak jsem její zbytek zabalil a přidal do mé tašky k výbavě na cestu.
    Vyšli jsme 6.30 hod. a šli jsme k cestovní agentuře. Už na nás čekali. Nastoupili jsme do přistaveného auta spolu se dvěma chlapci a už se jelo. Bylo divné, že řidič nechtěl zastavit, když se kluci chtěli přesadit, protože seděli vzadu ve finále tři a vpředu nikdo. Dojeli jsme na ulici, kde jsme byli včera a byla tam v nějakém obchoďáku sleva na Hilfiger, která vůbec nebyla výhodná a kostel svatého Josefa. Tam nás řidič vysadil. 
    Za chvilku přijel normální autobus. Vyskočila průvodkyně a vzala si nás bokem, aby nám řekla, že výlet normálně stojí 400 ¥, ale že máme happy day a že dostaneme za stejný peníz ještě dvě akce navíc. Jedna je návštěva výroby drahokamů a druhou si můžeme zvolit, buď návštěvu souku nebo přednášku tradiční čínské medicíny.
    Nastoupili jsme do autobusu a průvodkyně začala vyprávět krásnou angličtinou o průběhu zájezdu. První byla návštěva hrobek rodu Ming. Cestou jsem si uvědomil, když jsem se chtěl cestou napít, že celá taška s mým jídlem a pitím zůstala na hotelu. 
    V autobusu seděla výprava dvou mladých českých párů. Mají celkem vtipné hlášky.
    Návštěva hrobek s průvodcem byla velmi zajímavá, ale v podstatě baráky stejné jako v Zakázaném Městě. Ukázali nám oblečení panovníků a jejich žen při slavnostní příležitosti. Viděli jsme sochu panovníka v nadživotní velikosti. Vylezli jsme na vyhlídku, která byla součástí hrobek. Hrobky samotné jsme ani okem nezahlédli, protože jsou až 7 km daleko. Pavlinka cestou informovala výpravu o nabitých zkušenostech v Shanghaji, kam mládež směřuje. Z vyhlídky jsme se vrátili k autobusu.
    Popojeli jsme kousek k fabrice, kde vyrábí výrobky z kamene (jade), který Čína velice uznává. Vyrábí z něj drahé šperky, vyráběli tam medaile na olympiádu. Prošli jsme si krátkou ukázku z výroby. Pak nám paní prozradila, jak se dělají 4 koule v sobě, tzv. koule štěstí. Pak jsme šli do prodejny, kde jsme si mohli něco koupit. Nekoupili jsme si vůbec nic. Na konci prohlídky byl zdarma čaj, tak jsme jim ho vypili a čekali na průvodkyni. Ta nás odvedla nahoru do jídelny, kde se podávala u velkých stolů čínská jídla. Sedli jsme si společně s českými páry ke stolu a začali obědvat. Po chvíli si k polovyjedenému stolu přisedli dva cizinci, takže všechno maso bylo hned fuč. Shodou okolností přišla průvodkyně a říkala, že pokud chceme něco přidat, že nám to přinesou. Tak jsme společnými silami objednali jeden druh masa. Paní přinesla jeden talíř. Druhý už bohužel nedonesla. Byl jsem rád, že jsme jako první zvolili maso a ne cibuli, která byla na burákovém oleji a byla vynikající. Tak jsem podal ještě její zbytky od druhého stolu.
    Šli jsme do autobusu a pokračovali dál. 
    Další zastávka byla už konečně Velká Čínská Zeď. Viděli jsme jí kousíček z autobusu, ale vstup byl o pár kilometrů dál. Autobus zastavil na horním parkovišti přímo u lanovky. Lanovka nahoru a dolů stála 140 ¥ na osobu. Protože finanční zdroje se zmenšují a karty neberou, rozhodli jsme se pro pěší túru. Z celkového počtu 42 lidí nás šlo pěšky jen 8. Dostali jsme lístek pro vstup a museli jít celá skupina pohromadě až ke vstupu. Tam se naše cesty rozdělily, protože bylo možné jít na dvě strany. Na naši stranu šel nezávisle na nás pouze jeden polský manželský pár, takže jsme se shodou okolností navzájem vyfotili.
    Vylézt nahoru vyžadovalo trošku energie, nebylo to úplně jednoduché. Schody vyšlapané, kostky vymleté od vody a ledu. Přesto jsme potkávali spoustu stařečků a stařenek šplhajících nahoru nebo následně slaňujících dolů. Nebylo tam žádné lano, ale schody nebo sklon byl tak prudký, že nešlo jít rychle a normálně po schodech jako obvykle. Nikde žádný eskalátor.
    Nahoře byl nádherný výhled. Bylo možné pokračovat dál až k lanovce, ale nebyl čas. Nahoře jsme viděli spoustu zdí směřujících různými směry po horách. Taky jsme viděli pod námi vstup na bobovou dráhu, ale nevěděli jsme, kde končí a nechtěli jsme riskovat zpoždění, takže ani nevím cenu za jízdu.
    Museli jsme se vracet. Nahoře strašně foukalo. Ono foukalo už od autobusu, ale jak člověk šlapal nahoru, tak se zahřál. Dolů se šlo snáz. Někdy to bylo moc strmé, ale bylo tam zábradlí. Pavlinka vymyslela, že se po něm sveze, ale ve zdi byla díra, ona se lekla, vyjekla, takže měla pozornost většiny návštěvníků na schodech.
    K autobusu jsme došli včas, lanovkáři přišli pozdě a na naše tři kamarády z auta se čekalo, přestože se řeklo, že se nečeká. Ani se tukani nestyděli, natož aby se omluvili.
    Sedli jsme si do autobusu, snědli sušenky, co měla Pavlinka v batohu ze včera a jeli jsme na masáž nohou.
    Dálnice zpět vedla po úpatí hory, takže jsme si užili nádherný výhled, protože cestu tam jsme měli rychlejší díky tunelu pod horou. Za horou se dálnice spojily a vedly spolu kolem Wonderlandu, který se již dvakrát pokoušeli dostavět, ale nikdy k tomu nedošlo. My bychom to nevěděli, kdyby před tím nebyl Motel 8 podobný tomu v Americe a vedle byl obchoďák stejný jako v Americe outlety u dálnice. Jinak cesta by byla celkem nudná, kdyby se nejednalo o dopravu v Číně, kde jede všechno co má kola a nejenom jede, ale i mění směr, ať plánovaně, či náhle. Já myslím, že Polka sedící v první řadě bude mít křeč v noze. To nebyly centimetry, to byly milimetry, co se různá vozidla míjela s naším autobusem. Náš řidič jel bezpečně a na pohodu, ale tu a tam mu tam vždycky někdo spěchající vjel nebo zablokoval cestu. 
    Masáž byla hotová relativně rychle, kdyby nebylo potřeba před tím vyslechnout přednášku o čínské medicíně. Dostali jsme lavory s teplou vodou a nějakými bylinkami v čajovém pytlíčku. Čekali jsme, než přišel doktor a maséři a masérky. Našli se v naší skupině i tací, co si něco koupili. Čínský doktor nám poradil celkem odborně. Myslím, že se stačí na nás podívat. Když si dám tříměsíční kůru za 2700 ¥ a zhubnu, bude vše OK. Když nedám nic a zhubnu, výsledek bude stejný a ušetřených 2700 ¥.
    Pavlinka chtěla tento krásný den uzavřít a tak jsme z masáží jeli na průzkum trhu v Pekingu. Cestou jsme vyhazovali českou skupinu u olympijské vesnice, takže jsme viděli všechny stadiony včetně toho hlavního. Vyhodili nás u metra 2, které bylo tak nějak v pohodě, ale jednička byla nacpaná, tak se tam Pavlinka vtiskla a já musel tím pádem taky bez ohledu na policajta ve dveřích. Jeli jsme jen jednu zastávku, takže nám to bylo buřt a oni ať se mačkají, jak se jim to líbí.
    Linka číslo dvě je zajímavá tím, že je okružní. V metru ukazují směr jízdy, takže v tomto případě i kdyby člověk zvolil špatný směr, dojede. Ideální linka pro bezdomovce, teplo a pohodlí, to by se jim jezdilo.
    Velikou nevýhodou této země je, že neberou žádné karty. Člověk furt musí spoléhat na hotovost. Bez hotovosti si tady člověk nedá nic. Ale jak jde o prodej kamenů nebo jiné zbytečnosti do baráku, kartou zaplatit lze. Ještě že Pavlinka při výběru hotelů dbala na to, aby hotely akceptovaly kartu. 
    A ještě jedna poznámka. Souk neboli trh, který jsem avizoval, byl součástí objektu s masážemi, jen už se v pozdní odpolední hodinu nikdo s ničím nevnucoval. 
    Tak Pavlinka mě našla v posledním patře obchoďáku, aby mi dala nějakou hotovost na zaplacení večeře a mohla se zbavit nakoupených drobností. Přišla s pocitem vítěze, že tady berou karty, takže spokojenost. Ale chvilečku trvalo, než na to přišla. A tak jsem se rozvalil do křesílka, dal si hovězí polévku s nudlemi a všechno bylo fajn. Polévka byla výborná a dostal jsem k ní i podpultovou vidličku, abych se nemusel mordovat s hůlkami. Ale hůlky jsou velké hranaté akorát na ty nudle. Ale hovězí vývar v je hotový zázrak na hlad i na žízeň. Člověk dostane velkou misku za 28 ¥ a je sytý i bez žízně a nebolí ho v krku od studeného.
    Bylo i zajímavé vyprávění průvodkyně o tom, že do Pekingu vede cesta jen z jihu, protože z ostatních stran jej obestupují hory. Drak na jedné straně, tygr na druhé straně. A že Pekingem prochází stezka a je jak drak, ale detaily už si nepamatuju. Vím, že tam bylo něco se Zakázaným Městem.
    Bylo legrační sledovat mládež, která nezažila komunismus, jak se baví tím, jak tady mají všechno největší a nejlepší.
    Taky průvodkyně vyprávěla, že není možné se domluvit na přesný čas příjezdu v Pekingu, protože je tu ucpané celé město a ještě kvůli smogu omezují vjezd pro některá vozidla do města. Takže dětem říká, do kolika nejpozději přijede, aby si byla i s velkou rezervou jistá, že to stihne. 
    S ohledem na smog, ale Číňani moc nemyslí. Náš řidič místo toho, aby myslel na smog, nechá autobus nastartovaný, když čeká na lidi, než přijdou. I kdyby to byly 2 minuty a udělal to takto každý, tak to určitě pomůže. Velký průmysl je v Pekingu omezován a stěhován mimo město. Přesto problém nevyřeší, jen ho přesunou mimo město, protože kolony čekajících aut na poskočení o metr nechávají běžet své motory. Kolony v několika pruzích oběma směry byl častý obrázek dnešního dne. 
    Další pozitivum pro nás, které průvodkyně zmínila, byl začátek víkendu, takže dneska to bylo relativně na pohodu a zítra a pozítří to bude masakr, protože všechno kvete, všechno je naklizeno, takže po víkendu celou zeď uklízí celý týden, aby byla na víkend opět připravena na nápor turistů i místních.
    Tak klid úderem 20.55 hod. skončil. Pavlinka dorazila nahoru a chtěla si dát jídlo. Pokud obchody zavírají ve 21.00 hod., těžko bude mít někdo něco 20.55 hod. k jídlu, když už na mě kolem půl deváté koukali jak na vraha.
    Druhé dějství se odehrává u automatu na jízdenky, který bere jen 5 ¥ bankovky. Pavlinka, aby rozměnila, tak si chtěla koupit pití a místo desítky dala pětku, kterou potřebuje a měli jsme pití a druhou pětku a potřebovali jsme osm. 
    Na druhé dějství navázalo třetí, kdy unavená Pavlinka hystericky hledá platební kartu. V pěti minutách by s ní mohl někdo nakoupit, kartu musíme zablokovat a podobné scénáře. Radil jsem zachovat klid a hledat, že určitě někde bude. Nákup rozházený u automatů na jízdenky, turisté nemající peníze, hysterická Pavlinka a já v klidu, ale už taky unavený. V nejhorším se karta blokne nebo se najde. B je správně.
    Karta se našla, nákup letěl halabala do tašky, peníze se našly a začalo další dějství.
    Tím jak jsem se nesoustředil, jezdili jsme metrem nekoordinovaně různými metry tam a zpět. Když jsem Pavlince vysvětlil, že pojedeme radši na jinou zastávku, že to je na druhé straně ulice. Nakonec to klaplo, vylezli jsme z metra vlezli do podchodu a kdyby mě Pavlinka nezabrzdila, šel bych kamsi úplně mimo.
    Dovršili jsme to tím, že jsme odbočili o ulici dřív, než jsme měli a museli dojít až na její konec, kam jsme původně nechtěli. Mělo to pozitivní efekt, protože jsme trefili na německý pár, který nám vysvětlil množství toalet v ulici, které jsou veřejné a slouží jako koupelna a WC tam, kde ho v domě nemají. 
    Došli jsme na hotel a začala přehlídka nakoupených modelů. 
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1085
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dneska jsme se vyspali do růžova. Žádný budík, žádný spěch. Všechno v klidu a v pohodě. 
    Vyrazili jsme do naší oblíbené banky, abychom vyměnili zbytek peněz. Procedura byla stejná jako minule, jen stejná slečna za přepážkou byla nějaká čerstvější a čilejší. 
    Z banky jsme nadchodem přešli silnici, abychom mohli jít ke Chrámu nebes, který byl na dohled. Vlezli jsme do obchoďáku, kde chtěla jít Pavlinka na WC a podívat se, co by ji tam mohlo zajímat, když to máme u baráku. Já se v obuvi se značkovým zbožím zeptal na boty pro mě. Paní našla jediné největší notně zaprášené velikosti 285, což je tu největší velikost a mě byly malé.
    Z obchoďáku jsme vyšli zadním vchodem, což nás místo na hlavní silnici vrhlo mezi malé domečky, tzv. Hutongy. Zde žijí lidé na 8m2 bez sprchy a WC. To mají veřejné mezi baráky a jak jsme zjistili, soukromí na wc žádné. Prošli jsme mezi Hutongy k hlavní silnici a šli dlouhou cestou kolem zdi k severní bráně. Jen pro představu, jedná se o vycházku kolem 3 km od hotelu, než jsme tam došli a to se bere podle GPS ne podle krokoměru.
    U severní brány jsme si dnes naposledy koupili vstupenky po 28 ¥, protože zítra začíná hlavní sezóna a vstupné zdraží na 34 ¥. Pavlinka si půjčila automatického průvodce, ale nefungoval jak měl, tak jsme ho hned při zahájení výletu museli vyměnit. Druhý už fungoval lépe.
    Pavlinka nabrala směr podle vyznačených čárek na průvodci, takže jakákoliv diskuse na toto téma byla zbytečná. 
    Cestou jsme viděli všechny objekty nacházející se v chrámu. Nevynechali jsme jediný. Zhruba v polovině cesty jsme si dali oběd. Dva velké talíře masa a k tomu miska rýže pro každého. Dali jsme si od každého trochu. Bylo to vynikající. Za 86 ¥ celý oběd pro dva v takové oblasti, je super cena. Pití, které v obchodě stojí 3.50 ¥ tady měli za 10 ¥, ale měli i levnější a taky dobré. Dal jsem si nějakou vodu s příchutí borůvek a bylo to i podle Pavlinky osvěžující.
    Nejzábavnější z celého dne byla Ludmila. Nemá smysl popisovat každý barák, každou zídku, či schody. To najde člověk přesněji a kvalitněji na internetu, ale Ludmilu pozná jen dočasný nájemce audio průvodce. Výborné řešení. Krabička, která se na začátku nastartuje a nastaví jazyk a o víc se nestará. V ní namluvila paní komentáře a představila se jako Ludmila. Tudíž naše audio krabička dostala jméno Ludmila. Ludmila funguje podle GPS a když se návštěvník přiblíží nějaké památce, tak začne povídat do sluchátka. A tak Ludmila u vchodu začala povídat. Jenže jak jsme odbočili do boční uličky, Ludmila zarytě mlčela. Pavlinka se vztekala, že vyhodila 40 ¥ a že to nefunguje. Když jsme se dostali k jiné části prohlídky a donutil jsem Ludmilu převyprávět úvod, Ludmila se chytila a pokračovala. Pavlinka se u každé památky vztekala, že Ludmila mlčí. Když jsme našli konečně audio službu, paní nám vysvětlila, že to platí jen pro tři bloky z těch několika, takže všechno je v pořádku. Od té doby byla Pavlinka spokojená.
    Na jednom místě se šlo úzkou uličkou kolem jednoho z paláců. Šla Pavlinka, pak se nacpalo pár Číňanů, pak šel polský starší pár a za něma já. V tom se mezi nás vecpal takový seschlý dědek někde z venkova. Normálně mám úctu ke starším, ale jak ten se cpal, tak jsem jeho výkon česky komentoval, že mu jede metro, tak spěchá nebo že musí dát nažrat dobytku a tak. Poláci se bavili, ale Polák dědka blokoval lokty a dědek zkoušel zleva pak zprava a pak ho zachránily čínské babky, co šly pro nějakou babku v protisměru a když se protlačila za nima, tlačily se zpátky k místu prohlídky. Tak dostaly komentář taky, tak se jen smály, že se cpou zpátky. Legrace největší to pozorovat to jejich strkání se. 
    Prošli jsme celý palác. Na konci jsme chtěli vyjít bočním východem, ale kvůli Ludmile jsme museli jít hlavním. Ale byla to výhoda, protože jsme vylezli přímo u vchodu do metra linky 5 a přes křižovatku byl obchoďák se stánky.
    Odjel jsem na zastávku Airport expressu, abych zjistil podmínky, abychom nebyli překvapení. Po krátké procházce jsem odjel metrem do hotelu. Když jsem se vracel, tak Pavlinka psala, že se taky vrací. Seděl jsem v lobby a psal zápisky a Pavlinka chtěla sedět vpředu blíž k recepci. Tam seděli kuřáci. Tak jsme pokecali se Slováky, kteří se dneska vrací domů a Irové, kteří letí z Austrálie do Irska a udělali si týden v Pekingu.
    Závěr dne, večeře U kočiček. Donutil jsem Pavlinku, že půjdeme na večeři, že bych si dal Kung Pao s rýží. Pavlinka moc nadšená nebyla, protože už večeřela polystyrenový chleba. Ale ve finále šla, že si dá rýží se zeleninou. Dovedla mě do restaurace, kde měli na stole motivy koček a všude obrázky jídel na zdi. Já si vybral jídlo, co se nejvíc podobá Kung Pau a to jsem si objednal. Sedl jsem si ke stolu, kde na stole měli lahvičky s klasickou komunistickou limonádou. Tak jsem chtěl jednu studenou. Paní mi jednu podala, ale stejně teplou jako na stole. Zvědavost byla silnější, tak jsem si ji dal. S Pavlinkou jsme to zhodnotili jako velkou nostalgii. Za chvilku mi jídlo přinesli. Že místo krásného uzeného donesli uvařený bůček s rýží, jsem bral. Nechápal jsem, proč Pavlince donesli něco jiného, než říkala, že si dá. Donesli jí vývar s nudlemi. Začala se v tom šťourat a že chtěla rýží a ne tohle, tak jsem jí nabídl to svoje. Že si dá rýží a maso mi nechá. Nakonec z toho bůčku ojedla líbivé a na mě čekalo po porci polévky hromada tuku s kůží. Tak jsem s díky odmítl. Zaplatili jsme a šli jsme ven. Ve výkladu jsem viděl zdroj pro naše jídlo. Velký hrnec plný masa v sádle. Nevypadalo to nevábně, ale chtěl jsem něco lehčího libového, jako u Paninky v Shenzenu. Taková tady není. Zatím nejlepší jídlo dnes v chrámu nebo včera u kamenů.  
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1101
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Dnešní ráno začali sousedé hlučet už kolem půl osmé, takže zítra si budou muset přivstat, protože my odcházíme po páté na metro.
    Protože zde mají problém s odpadem a pomalu odtékající záchod mě vytáčel k nepříčetnosti, našel jsem řešení. Na chodbě byl kýbl a kohoutek, kde se dala napustit voda, shodou okolností tam byl i veliký zvon. Takže jsem udělal údržbu a záchod splachuje jedna báseň.
    Při odchodu z hotelu jsme potkali Ira, s kterým jsme včera seděli. Čekal na zbytek rodiny a chystali se na letiště. Rozloučili jsme se a šli na sedmičku metro, která nás dovezla ke čtyřce. 
    Přestup zde nebyl jednoduchý, protože člověk kouká vzhůru a hledá směrovku k lince 4 a ona byla nalepená na sklech zabraňujícím pádu do kolejiště. Tak jsme vyrazili na přestup. Když jsme přišli ke schodišti, za kterým byl výtah dolů, viděli jsme pána, jak chce jet s vozíkem naloženým nějakým pytlem dolů po schodech. Místo výtahem, za chvilku bylo slyšet klapání vozíku po schodech.
    Nebo ještě jeden zážitek ze sedmičky, když jsme nastupovali, metro u dveří napráskané, ale uprostřed místo. Tak jsme se dostali dovnitř. Ve dveřích stála slečna, ne bokem, aby nepřekážela, ale přímo ve dveřích a čuměla do mobilu na nějaký film. Že by uhnula, ani nápad. Měla štěstí, že na přestupu vystoupila s náma. Jinak stála jak přikovaná a překážela každému, kdo nastupoval. Linka 4 je dlouhá a jedeme skoro až na konečnou, na předposlední zastávku, kde je Letní palác. 
    Vystoupili jsme z metra a nikde žádná cedule. Naštěstí jsem si od Ira pamatoval, že musíme doleva a 400 m budou pokladny. Tak jsme prošli kolem rikší a skutečně došli k několika pokladnám.
    Začal výstup do schodů výš a výš, až jsme se přes jednotlivé plošiny chrámu dostali až úplně nahoru. Z každé plošiny byl trošku jiný pohled dolů. Úplně nahoře byl chrám a v něm socha, která se nesměla fotit, ale upozornění bylo jen z jedné strany. Tak jsem si ji vyfotil z druhé. Kupodivu stezka pokračovala plynule dál po chodníčku dolů a mezi stromy prosvítalo jezero. Sešli jsme dolů a šli po zastřešeném chodníčku asi 20 metrů a konec. Tak jsme si ho vyfotili a šli jsme zpět. Ten dlouhý chodník pokračoval paralelně pár metrů blíž k vodě. Šli jsme procházkou po nábřeží a narazili na přívoz ve tvaru draka, který nás převezl na druhou stranu, kde byl ostrůvek propojený mostem. V dálce kvůli smogu nebyl vidět. Přešli jsme most, pocourali po ostrově. Z ostrova se dalo jet dalšími směry, ale my se vrátili přes most zpět na promenádu a po ní se vraceli pěšky tam, kde jsme nasedli na loď. Cestou jsme si v místní restauraci dali oběd. Po obědě jsme pokračovali v započatém směru, až jsme se vrátili k přívozu. 
    Pokračovali jsme dál a viděli mramorovou loď, která je napevno zabudovaná v přístavu. Pak jsme mířili k východu, ale Pavlinka chtěla vidět klikatou ulici, takže jsme se museli vrátit směrem ke vchodu. Naštěstí se ten kopec dal obejít okolo po chodníku, takže jsme šli skoro po rovině zpátky na začátek. 
    Došli jsme k místu, kde byl vstup do klikaté šu-šu uličky. Chtěli jsme si koupit lístek, jenže to byla jen paní, co trhala lístky a poslala nás naproti k paní, která je za 10 ¥ prodávala. Je vtipné, že ještě včera to stálo 5 ¥. Sešli jsme dolů a Pavlinka hodila blinkr doprava a šli jsme. Proti všem. Když jsem se ptal, proč nejdeme obráceně, jako všichni, dostal jsem odpověď, že jdeme správně. Nadával jsem celou cestu, protože proti nám šly davy v protisměru. U vchodu jsem zjistil, že tam je cedule jak hrom, že se má jít doleva a ne jak my doprava.
    U druhého vchodu jsem poslal Pavlinku, ať pokračuje sama, protože na chůzi v protisměru po úzkém chodníčku kolem vody nemám nervy. Vyšel jsem na most s tím, že udělám shora Pavlince nějakou fotku a Pavlinka nikde. Než jsem stihnul najít stín, kde bych počkal, byla nahoře, tak už mi šla naproti, že se chodníček někam stáčí a tam že už se jí nechtělo. Mě by se chtělo, ale pouze obráceným směrem.
    Šli jsme do metra. Pavlinka si chtěla dát kafe v KFC, ale naznala, že konečná autobusů není sympatické místo pro pití kávy a šli jsme do metra.
    V metru se Pavlinka potkala s českou rodinkou, jejichž dcera studuje v Pekingu vysokou školu, takže jsem dostal svolení rozměnit peníze na jízdenky, aby mohla v klidu předat nabyté zkušenosti.
    Jeli jsme čtyřkou a dvojkou metrem na Lama Temple. Pavlinka je unavená. Znečištěný vzduch je venku vidět i cítit. Slunce je za šedivou průsvitnou hmotnou. Štípou oči, člověka to dráždí ke kašli.
    Dojeli jsme ke chrámu a Pavlinka šla po vůni vonných tyčinek. Vylezli jsme na ulici a chrám nikde. Vůní tyčinek přebila chuť kávy v KFC naproti přes ulici. Koupili jsme si kávu, v klidu si sedli a Pavlinku začalo zajímat, kdy chrám zavírá. Včera to bylo ve čtyři, dnes o půl hodiny později. Bylo pět minut po čtvrté. 
    Vyrazili jsme rychlým krokem k domnělému vchodu do chrámu. Byl to ten pravý východ z metra ke chrámu. Vchod byl hned vedle, ale zavřený. Stála u něj cedule, že vchod je o 150 metrů dál. Pavlinku přes srozumitelné vyjádření zachvátila panika, že to nestihne a tak šla opačným směrem, naštěstí pán, co seděl kousek od vchodu, výpověď cedule potvrdil. Došli jsme včas. Pavlinka si koupila vstupenku a metelila dovnitř do chrámu, než ho zavřou. Kvůli mě by ho mohli zavřít už ve čtyři, ale Pavlinka tvrdí, že by to byla škoda nevidět. 
    Před chrámem je veliké parkoviště, spousta aut, která se úzkým vjezdem perou dovnitř a ven. Auta stojí, kde se dá. Někteří zoufalci i přes smogovou situaci nechávají klapat motor, aby měli uvnitř krásných 15°C, protože venku je příjemná teplota na tričko, ale oni budou uvnitř sedět v kožené bundě s rampouchem u nosu. 
    Pavlinka přišla za půl hodiny zpět spokojená, že viděla, co chtěla. Šli jsme tím správným vchodem do metra, resp. vchod byl správný, ale pro linku 5. Linka 2 měla skutečně východ tam jak jsme vylezli nebo se muselo projít přes linku 5 k východu F. Možná se někdo podiví, proč to občas píšu tak podrobně, ale je to informace pro budoucí návštěvníky Číny, kdyby chtěli jít z části nebo úplně v našich stopách. 
    V metru jsme se rozdělili. Pavlinka přestoupila na linku 1, aby se zastavila na poslední nákupy do Silk marketu. Včera dostala od Irů tipy, tak je musí využít. Já jsem pokračoval dál na zastávku u mauzolea. 
    Pavlinka přišla z nákupů a šli jsme na večeři. Objednali jsme si dvě jídla a rýží. Chlapec neuměl anglicky. Ptal se nás čínsky, jestli si dáme Choboďo. Tak jsme si následně k výbornému masu na česneku a na houbách a k nějakému Kung Pau s rýží dali dvě choboďo (pivo) a měli výbornou poslední večeři. 
    Z večeře jsme šli nakoupit věci na snídani a na cestu a máme rezervu celých 7 ¥. Pecka v zemi, kde neberou karty a s cizí měnou je potíž. 
    Ráno budíček 4.30 hod. abychom se v klidu vyhrabali na metro, které jede zhruba za hodinu a měli čas v klidu najít naše letadlo a odletět. V průvodci psali, že jsou na letišti dlouhé fronty na bezpečnostní kontroly a probírají všechna elektrická zařízení důkladně. Máme se nač těšit.
     

    Category: Čína 2018
    Hits: 1084
    Rating:
    ( 0 Rating )
    Včerejší večer měl ještě pokračování i poté, co jsme povečeřeli. Po večeři nám zbylo jen 7 ¥ jako rezerva pro strýčka příhodu. Pavlinka od Chrámu nebes pohřešovala 40 ¥. Ty jsem našel v peněžence přesně poté, co jsme se vrátili z večeře a já dělal inventuru. Úplně jsem na ně zapomněl, ale věděl jsem, kam peníze ukládám, takže nebylo složíte je najít. To bylo najednou radosti. Jde sice asi o 150 Kč v přepočtu, ale moc se hodily. Vyběhl jsem do našeho krámku a koupil poslední sladkosti na cestu.
    Naši sousedé dělali rambajs ještě skoro o půlnoci. Tím si vysloužili to, že člověk nemusí na ně brát ohledy ráno. Ne že bych měl potřebu cíleně vytvářet hluk, ale umím zmizet jako myška, když chci. Takto nejsem nijak omezován.
    Sbalili jsme co šlo nebo muselo do kufrů a připravili ruční zavazadla. Já vyloučil z přepravy boty, co jsem v nich prochodili Čínu a Pavlinka klobouk, co používají domorodci na rýžová pole. Zvážili jsme kufry, vyjasnili si zavazadlovou situaci podle letenek, protože Pavlinka měla přesnější informace, než jsem se já domníval, takže jsem se sbalil do kufru a zbytek narval do jedné tašky kvůli snadnější manipulaci. Pavlinka měla velký a nový malý kufřík.
    Pavlinka šla spát kolem jedenácté, já kolem půlnoci. Ráno nás asi minutu před budíkem vzbudil klepáním recepční. Posnídali jsme vše, co jsme měli nakupeno od včera. 
    Chvíli po páté jsme opouštěli hotel. Hluk jsme dělali minimální, ale bylo vidět, že se u sousedů svítí. Že by museli vstávat taky?
    Venku bylo počasí na tričko a nemohli jsme se shodnout, jestli je silnice pokropená nebo v noci mírně sprchlo. Nevíme, pátrat už po tom nebudeme.
    Ulice byly prázdné, ale bylo vidět, jak město ožívá. Autobusy nachystané u cestovek, ranní prázdné autobusy MHD na svých trasách, hlídači objektů, lidé proudící do metra. Jízda s kufry po chodníku byla nepohodlná, tak jsem využil vyznačené stezky pro cyklisty, kde mimochodem stálo zaparkované auto a přes den tam jede všechno, co má kola. Teď tam bylo prázdno, sem tam skútr, protože tam mohl jet v protisměru. Pavlinka se urputně vláčela s oběma kufry po chodníku. U podchodu a vchodu do metra jsme si zavazadla prohodili, já si vzal na starost těžké kufry a Pavlinka příruční zavazadla, která jsou lehčí, ale i tak váží požehnaně. Byla to super rozcvička s posilováním. Dolů do podchodu, vzhůru z podchodu, dolů do metra, vzhůru z metra. Docela mě překvapilo, že z metra k rychlodráze na letiště je potřeba vyšlapat dvě velká schodiště. U nás to řešíme portýry, tady to neřeší nikdo.
    Jelikož jsem měl cestu k vlaku nastudovanou, šel jsem v klidu a v pohodě až k budce, kde prodávali lístky na vlak. Systém stejný jak v metru, jen airport express se lišil od metra jiným způsobem uspořádání sedadel. Zcela nelogicky. Myslel jsem, že pojedeme půl hodiny velkou rychlostí, ale rychlost byla nějaká normální a bylo málo místa na zavazadla. Proti Hongkongu tragédie. Žádné úložné prostory na kufry, když se dal kufr do uličky, bylo už těžké projít.
    Po 20 minutách i s jednou zastávkou pro přestup na metro jsme dojeli na terminál 3. Tam se směr jízdy otočil a my pokračovali v opačném směru na terminál 2. Jelikož na terminálu 3 někteří nastoupili, aby pak pokračovali do města, bylo veselé se s nima boxovat ve dveřích vlaku, protože zatímco na terminálu 3 byl z jedné strany výstup a z druhé nástup, na terminálu 2 se vystupovalo stejnou stranou, jako na terminálu 3 nastoupili. 
    Vylezli jsme z vlaku a hned za rohem byl výtah. Jeden čínský chlapec už se chystal Pavlinku při nástupu předběhnout, ale včas si to rozmyslel, protože si myslím, že by ho Pavlinka byla schopná i zabít, jak je na to jejich předbíhání už alergická. Vyjeli jsme výtahem k odletům.
    Před první bezpečnostní kontrolou jsem si odskočil na WC a Pavlinka rekognoskovala terén. Když jsem se vrátil, šli jsme do fronty, kde nebylo nic k odbavení, dali všechny zavazadla na vozík a já šel stát frontu. Řešili jsme s Pavlinkou, jestli koupit pití nebo ne. Tvrdil jsem, že bude na odletu v automatu za normální cenu, Pavlinka tvrdila, že drahé pití tam kupovat nebude a potřebuje se zbavit peněz. Takže koupila dvě půllitrovky čaje a žvýkačky. Prošli jsme první bezpečnostní kontrolou k odletovým přepážkám. 
    U odletů jsme využili stříbrnou kartičku a šli na přednostní odbavení. Odevzdali jsme velké kufry. Můj měl 22,8 kg, Pavlinky 23,2 kg, takže v průměru 23 kg na dekagram přesně. Paráda, mám radost, že jsme ušetření trapného přeskládávání věcí do příručního zavazadla. Dostali jsme palubní vstupenky, Pavlinka si odskočila a my s příručními zavazadly na vozíku vyrazili na další části naší odletové přehlídky.  
    Další byly imigrační přepážky. Zde jsme stejně jako spousta jiných lidí jeli do prostoru s vozíkem, kde je to již zakázané. Vycouval jsem ven, vzali zavazadla do ruky a šli vyplňovat kartičky. Už naposledy. Nebylo jich tolik, co jsme si mysleli nebo dostali informace, ale vypisovat nesmysly furt dokola člověka omrzí. Pak jsme si stoupli do té nejpomalejší fronty. Za námi, jak jinak, se fronta zmenšovala, až zmizela úplně a vytvořila se nová fronta na rentgenu. 
    Na rentgenu nám chtěli zabavit pití, ale Pavlinka stropila hysterickou scénu, že to vypijeme. Tak si paní vzala naše pasy a letenky a dokud jsme jí neodevzdali lahve, tak nám je nevrátila. Bylo legrační pozorovat tu komedii, jak dámy kontrolují každou baterii, každou tašku. Byla na nich vidět ta úpornost, s jakou to dělaly, aby neprošlo ani smítko. Je dobře, že takto poctivě kontrolují, od toho tam jsou, ale ta křečovitost jejich jednání, žádná reakce na úsměv, do toho Pavlinka s litrem čaje. Myslím, že i paní se jí bála, když řekla, že si to vypijeme, i když šlo o čaje v hodnotě kolem 30 Kč.
    Po tomto zábavném cvičení, kdy jsme byli zhruba o čtvrt na osm skrz, jsme se šli navonět do obchodu s parfémy, abychom si v letadle vzájemně voněli po té ranní rozcvičce. 
    Z voňavkárny už to bylo jen kousek na odletový gate. Zde čekalo mnoho lidí, i když na tabuli nesvítilo ještě vůbec nic. Pavlinka odložila své kufry a zmizela. Za chvilku mi cinkla SMS, že zaplatila něco v obchodě. Přinesla dvě kávy a malou Colu do letadla. Káva byla výborná, ale otevřít si Colu v letadle rovná se být osprchovaný Colou odshora dolů včetně okolních sousedů. To Pavlinka nebyla sto pochopit ani při nástupu do letadla, kdy se málem urazila, že mi koupí v dobré víře pití a já si ho nedám. Půl litru čaje na ex a ještě kafe, to fakt člověk už vydrží, než se bude podávat pití v letadle. Žízní neumřu a pokud by se tak stalo, tak bych chtěl na náhrobní kámen napsat, že radši být v letadle osprchovaný Colou, jak zemřít na žízeň.
    V letadle jsme vyfasovali řadu 23 sedadla A a B. Pavlinka mě pustila k oknu a sedla si doprostřed. Když jsem si sedl, vzpomněl jsem si, že je zbytečné držet celou cestu pas a letenku a že mám v tašce čtení a taky polštář na krk. Pavlinka mě důrazně upozornila, že si mám všechno vzít, že už vstávat nebude. Tak jsem si všechno vzal a přišla vedle nás slečna, Číňanka. Sotva jsme vzlétli, Pavlinka šla na WC, takže slečna ji musela pustit. 
    Prvně se podávalo pití. Dali jsme si skleničku nebo spíš kelímek šampaňského na zdárný konec výletu a šťastný návrat domů. Pak jsme si mohli vybrat ze dvou jídel. Francouzské nebo čínské. Já si dal první, Pavlinka druhé. Obojí bylo dobré. Pavlinka si k tomu dala na pití bílé víno a co já jsem nevěděl, tak i nějaké prášky na spaní. Bylo legrační ji pozorovat u jídla. I když slečna vedle si asi nedala na spaní nic a měla co dělat, aby neskončila nosem v jídle. 
    Podával se koňak nebo hruškový likér. Cestou tam jsme si dali koňak, teď jsem si dal hruškový likér. Krásně voní a dobře chutná. Škoda, že si Pavlinka dala ty prášky, to by jí chutnalo.
    Během letu už se nic zvláštního nestalo.
    Odlet do Prahy měl 40 minut zpoždění, navíc nás to navedlo do autobusu, který nespěchal. Závěrem jsme vylezli ven, takže jsme museli znovu projít bezpečnostní prohlídkou. Do letadla jsem nastupoval společně s miliardářem Janečkem. 
    Přistání a let jinak v pohodě.
    Závěrem přece jenom problém, nedorazily nám kufry, patrně se zatoulaly v Paříži.