CHUDOBOVI

•    Snídaně
Laura se vrátila domů malinko později, než plánovala. Musela ráno odvézt syna do školy.
Snídaně u byla výborná. Nejlepší z celé dovolené.
•    Odjezd
Vůbec se nám nechtělo odjíždět, ale plán se musí dodržovat. Takže jsme se po snídani sbalili, dali kufry do auta, udělali několik společných fotek , rozloučili se a vyrazili na cestu.
•    Obchoďák
Aby naše cesta nebyla zbytečně dlouhá, opět ji rozdělilo několik outletů.
•    Cesta do Chicaga
Zvolili jsme cestu tak, abychom se vyhnuli Chicagu. Provoz byl na pátek relativně v pohodě, snad jen 2x jsme stáli někde, kde se pracovalo na silnici a většinou se křížily dvě dálnice.
•    Chicago
Pravděpodobně, protože se pod Chicagem lámou hranice, navigace nás nahnala přímo do Chicaga, takže jsme viděli zbytek červené linky metra a odpojili se od ní těsně před naší zastávkou, kde jsme bydleli.
•    Balení k odjezdu
Na hotelu jsme všechno sbalili do kufrů, kufry zvážili, zjistili jsme, že toho máme moc, takže budeme na letišti improvizovat.
•    Poslední nákupy
Přestože toho máme moc, ještě Pavlinka cestou z hotelu na letiště kupuje nějaké drobnosti.
•    Vrácení auta
Auto jsme vrátili tam, kde jsme si ho půjčili. Dostali jsme potvrzení a šli na autobus k terminálu 5. Byl už plný lidí a nějaký kočárek, takže manipulace s kufry byla náročnější, ale dali jsme to.
•    Odbavení
Odbavení bylo veselé, protože velké kufry měly 22.7 a 22.8 kg. Horší to bylo s příručními zavazadly. Poradil jsem Pavlince, aby si vzala notebook  do ruky a tím se dostala na dobrou váhu. Takže Pavlinka byla v pohodě a já měl o kilo navíc. Tak jsem vyhodil flašku, co jsem si chtěl vzít na vodu a dal jsem Pavlince do ruky foťák. Váha byla spokojená, my taky. Očekávali jsme nějaké další složitosti, ale nic z toho.
•    Odlet
Odletěli jsme na čas a i přistání ve Varšavě bude včas.

Po mrzké snídani jsme vyjeli z hotelu do Toleda. Cesta ubíhala báječně, jelikož to bylo pár kilometrů odtud. Přijeli jsme do města, kde nebylo vůbec nic, co by stálo za zmínku nebo za vzpomínku. Projeli jsme město křížem krážem a fakt nic. Toledo bylo velký zklamání. Pokračovali jsme tedy dál do Detroitu. Navigace nás vedla asi správně, ale já viděl downtown a odbočil o sjezd dřív. Bohužel na další ceduli už downtown nebyl, takže jsem to vzal pocitově, ale blbě. Takže jsme se otočili, jeli zpátky přesně podle navigace a poslední sjezd byl zavřený. Myslel jsem, že mě trefí šlak.
•    Dálnice do Kanady
Jeden z důvodů, proč jsme se zamotali, byla naše obava, abychom zbytečně neskončili ve frontě do Kanady. Kanada je tu hned za vodou.
•    Parkování
Jak jsme byli rádi, že jsme downtown našli, vrazili jsme auto na první hlídané parkoviště. Ind, který má parkoviště na starosti mi ukázal, kam mám zaparkovat přesně, aby se využil každý kousek místa. Dal jsem mu $15 a byli jsme rádi, že se nemusíme bát o vykradení auta. Nevešly se nám všechny kufry do kufru a tak jsem musel sklopit sedačky.
•    Food trucky
První, co mě zaujalo, byly food trucky zaparkované u kanceláří. Bylo zde na výběr mnoho věcí. Úředníci vycházeli v poledne ven, vybírali si z nabídky. Když obědy skončily, food trucky to zabalily a odjely.
•    Rapující černoch a policistka na kole
Na jedné ulici jsem pozoroval  rapujícího černocha, který byl fakt úplně v tranzu. Lidi ho obcházeli, když v tom přijela policistka na kole a vykázala ho rapovat někam jinam. On na ní vůbec nereagoval. Tak chvilku čekala, až se chlapec chytil a odešel.
•    Metro
Udělali jsme si za 75 centů  okružní jízdu metrem okolo centra. Jelikož bylo v centru málo lidí, jezdili jsme tam skoro sami. Druhý fakt je ten, že jsme skoro celou trasu metra prošli pěšky. Takže zase taková vzdálenost to nebyla. Člověku ale může ušetřit kroky.
•    Hledání adresy
Chtěli jsme vyjet kolem páté, ale nakonec jsme vyjeli po čtvrté. Do cíle to bylo nějakých půl hodiny. Jenže kvůli zácpě se to nějak protáhlo. Takže jsme dojeli na ulici, co jsem měl napsanou v navigaci. Bohužel neodpovídala tomu, co jsem si b představoval. Ale říkal jsem si, že asi blbnu. Že jsem si pořádně to místo nezapamatoval. Tak jsem objel ulici tam a zpět a nikde žádné takové divné číslo. Tak jsem se šel zeptat takových divných lidí, nikdo mi nebyl schopen poradit. A kam a proč jsme vlastně do Rochesteru jeli. Kolegyně z naší firmy tady v Americe mi nabídla ubytování. Tak jsme si řekli, že proč toho nevyužít. No a jak jsem od ní dostal adresu, tak jsem ji převzal do navigace. Bohužel navigace pochopila datum a čas jako součást adresy, proto mě hodila někam k obchoďáku. Naštěstí jsem tu správnou adresu poslal Pavlince, takže jsme dům našli skoro hned.
•    Americký sen
Zazvonili jsme u velkého domu jako z amerického filmu netušící, kdo přijde, protože jsem Lauru znal jen po hlase. Přišla velmi milá paní a pozvala nás do toho velkého domu. Celý nám ho ukázala od půdy až po sklep a to včetně zahrady.
Dostali jsme výbornou argentinskou večeři a víno. Byl to nádherný večer. Škoda, že zítra musíme odjet.

Podle osvědčeného scénáře píšu body a teď na hotelu v Toledu budu vzpomínat na včerejší a dnešní zážitky dne.
•    Včera cesta
Dlouhá únavná 548 km dlouhá cesta mezi polema kukuřice a jednou jsme dokonce viděli i stádo krav. Cestu jsme si zpříjemňovali zastávkami v obchodních centrech, kde jsme sháněli adekvátní kufry, které odpovídaly představám zájemců o ně. Příjezd do hotelu byl vysvobození. Z dlouhé cesty i z nákupů, protože všude bylo to samé zboží. Jsem si chvílemi začal připadat jak obchodní zástupce, který objíždí pobočky a kontroluje zásoby.
Nakonec jsme žádný kufr nekoupili, ale Pavlinka má dvě tašky zboží a na telefonu vážné zájemce o něj z řad rodiny i přátel.
Cestou přece jenom jedna událost, která stojí za zmínku. Jak jsme jeli, tak navigace ukazovala vzdálenost do dalšího bodu, což byla hranice mezi státy. Jak jsme překročili hranici a změnili jsme BTS na mobilu, změnil se nám čas o hodinu dopředu. Takže jsme chtěli přijet kolem desáté večer a přijeli jsme v jedenáct.
Slečna na recepci nám dala na druhý den spoustu rad, třeba že v centru, když člověk přijede brzo ráno, tak se dá parkovat zdarma a kam jít a co vidět.
Druhý den ráno jsme vstali o chvilku dřív, dali si snídani v prázdné recepci, naházeli věci do auta a jeli směrem do Indianapolis.
•    Pneu
Jedeme dálnici nebo spíš rychlostní silnicí a v levém pruhu nás předjížděl kamion. My jeli kolem 65 mph a on mohl jet tak 70 mph, takže rychle a rychleji jak my. Když byl tak 10 až 15 m před námi, tak mu bouchlo pravé zadní kolo na návěsu. Guma lítala všude. Naštěstí jsme tomu nějak uhnuli, kamion zpomalil, dal varovná světla, přejel do pravého pruhu a uháněl dál do města. Oba jsme se lekli, Pavlinka víc. Já musel zachovat chladnou hlavu, aby nám guma  zbytečně nerozbila auto.
•    Kruhový objezd
Centrum navigace našla perfektně. Cestou byl takový normální provoz. V televizi ukazovali místa, kde to nejede, tak jsem se bál, že nás to postihne, ale když jsme přijeli na hlavní třídu do centra, začala doprava houstnout, chvílemi jsme i stáli v koloně a to jen kvůli tomu, že se propadla vozovka a bylo třeba to opravit. Chtěl jsem už několikrát odbočit někam kvůli parkování, ale nakonec jsem nevyměknul, takže jsme po chvíli skončili v samotném centru Indianapolis. Měl jsem strach, jestli jsem nepřehlédl nějaký zákaz vjezdu, ale vše v pořádku. Přesto jsem se snažil odtud zmizet. Člověk nikdy neví.
•    Parkování
Našli jsme parkování na ulici, na chodníku žlutá čára, tak jsem řekl Pavlince, ať koukne na ceny. Po chvilce přišla, že jí to nechce cenu ukázat. Tak jsem ještě popojel do boční ulice a zaparkoval přímo mezi památníky. Zadal jsem číslo parkovacího místa, vložil kartu a odečetlo se mi 6 USD za 6 hodin. Takže jsme měli 6 hodin k tomu projít město.
•    Sheraton
Pavlinka chtěla uplatnit svou dárkovou kratičku do Starbucks a zároveň se nám chtělo na záchod. A já jí říkám, jestli nepůjdeme radši do Sheratonu. Pavlinka se smála, že ne, že je to hloupé. Koupila si láhev na vodu, která se jí líbila, nechala si ji od baristky umýt a naplnit vodou. Když jsme se pak ptali na WC, poslali nás do Sheratonu. Že máme říct, že jsme zákazníci.
•    Nádraží, kuchař a recepční
Procházeli jsme se po městě, když jsme zmerčili nádraží. A že se tam půjdeme podívat. Jenže ouha, nikde žádný pořádný vchod dle našich představ. A tam, kde jsme očekávali vstup, kouřil kuchař a recepční. Bylo to divné. Pán, co tam zevloval před vchodem nás poslal za roh. Tam byl skutečně vstup do nádraží. I to uvnitř tak vonělo. Jenže místo nádraží tam byl luxusní hotel a nádražní hala a budova předělaná na konferenční a taneční sály. Nádraží bylo v roce 1979 zrušeno.
Z nádraží jsme prošli kolem úřadu vlády státu Indiana a kolem kapitolu až k vodnímu kanálu, který protéká městem. Krásná procházka kolem vody.
•    Oběd
Na oběd jsme šli stejně jako včera do obchodu, kde měli výběr z bufetů. Trošku jiný, ale i trošku podobný sortiment, jen jiná značka a tím pádem jiný klub. Tak jsme si šli rovnou pro klubovou kartu, koupili si výbornou polévku a protože nahoře nad obchodem byly stolky, kde se dalo jídlo sníst, tak jsme si v klidu sedli, pojedli, poslali pár zpráv domů.
•    Tržnice
Narazili jsme na farmářské trhy a tržnici podobnou té Vinohradské. Jen ten sortiment byl výrazně zajímavější. Všude něco ručně právě vyrobené nebo uvařené. Všude to vonělo. Nádhera.
Když jsme se dost nabažili města, sedli jsme do auta a vyrazili na další cestu.
•    Zakletá křižovatka
Výjezd z centra byl naprosto volný. Jeli jsme podle navigace, když najednou práce na silnici a my máme odbočit vlevo a ono to nejde. No nic, myslel jsem si, že jsem špatně koukal. Na prvním sjezdu jsme se otočili a jeli zpátky v domnění, že tam už to pojede správným směrem. Bohužel, než jsme se nadáli, už jsme se vraceli zpět na Indianapolis. Na dalším sjezdu zase otočka a tentokrát, že se tomu podíváme znovu na zoubek, kde byl ten zakopaný pes, už jsme opět jeli jinam, než jsme chtěli. A to na ploše 10 km². Tak jsem jel dál, jenže Pavlinka naznala, že je to špatný směr, tak jsem sjel asi o 2 sjezdy později na b benzinku a podívali se do mapy, kudy jet, když ta dálnice kam potřebujeme, je rozkopána a navíc i nájezd na dálnici. Tak jsme se motali, až jsme se domotali k dalšímu sjezdu a byli zase na dálnici a jeli vstříc uzavírce. Tak jsme opět dojeli do místa, kde už jsme se jednou otáčeli. Tak jsem navrhl, že pojedeme opačným směrem, směrem od dálnice zhruba tím směrem, co jsme měli jet. Cestou jsme dojeli k rozkopané dálnici. Pavlinka pod tlakem času rozhodla, že změníme plán a jedeme rovnou na hotel. V tu dobu jsme byli už dvě hodiny na cestě a furt někde na předměstí Indianapolis. Rozhodnutí se ukázalo jako správné.
•    Kufry
Sehnali jsme ty správné kufry. Hurá.
•    Kafe a pití na benzínce
Na benzince už standardně kupujeme tzv. refill, což je úspora půl dolaru. A na jedné z benzínek cestou, když jsme opět skončili na nějaké objížďce, stálo jakékoliv pití z postmixu 89 centů. Tak jsme si logicky vzali to největší.
•    Objížďky
To je téma samo o sobě, protože do včerejška, kromě oprav na dálnici jsme nepotkali jedinou objížďku a teď furt. Dokonce i sjezd k hotelu je zavřený, takže musíme objížďkou.
Cestou jsme se rozhodli, že si dáme něco dobrého k večeři. Pavlinka chtěla Mekáč, který jsme právě míjeli. Jenže já nechtěl Mekáč, takže jsem nedbal její žádosti s tím, že na další bude určitě něco jiného, co nemáme a tam si dáme jídlo. Bohužel jsme následně přejeli hranici do Ohia a zde je jiný systém na dálnici, takže se Pavlinka musela dobré půl hodiny počkat na další jídelní parkoviště. Její Panda měla zavřeno, můj Arby's zavíral za půl hodiny, takže jsem si dal pořádného hambáče, Pavlinka gyros a jeli jsme do hotelu.
•    Bordel na pokoji 185 a nedostatky na 187
Na prvním pokoji bylo neuklizeno, takže Pavlinka musela vyměnit pokoj. Tady už to bylo o poznání lepší, jen praskla žárovka a nefunguje zámek dveří, takže vždy musí zůstat někdo v pokoji, abychom nemuseli čekat na zámečníka. Žárovku jsem vyměnil za jinou z lustru před koupelnou, kde jich taky svítila jen půlka.
•    Balíme do nových kufrů.
Hurá, kufry sbaleny. Teď se pro změnu nevejdou pořádně do kufru u auta, takže budeme muset přizpůsobit parkování, aby to nikoho nelákalo.

Jelikož bychom přišli o spoustu zážitků, tak zase to mám heslovitě připravené. Ono je to dobře, protože na bodu dva je vidět, že jsem na jeden zážitek včera zapomněl.

•    Bouřky v televizi
Tak teď marně přemýšlím, co tím chtěl básník říct. Asi to, že v televizi ukazovali, kdy kde budou bouřky. A že nás měly dneska nějaké potkat, ale nakonec nepotkaly.
•    Auto s drogami na dálnici včera
Tady jsem si vzpomněl, protože to dneska jelo v liště na obrazovce, že policie včera dopadla na dálnici auto plné drog. A my byli u toho. To byl ten důvod, proč jsem omylem vyjel zpět na dálnici. Přijeli jsme na odpočívadlo, tam tři policejní auta. Všichni policajti stáli kolem černého VANu. Nikde žádné zábrany, tak jsem mezi nima projel. A jak jsem koukal, co se děje, nevnímal jsem Pavlinčiny rady a vyjel zpět na dálnici.
•    Žralok
V té televizi to bylo dneska fakt výživné. Ukazovali devítiletou holčičku, kterou pokousal stejný žralok, jako plaval kolem nás. Pavlinka ho poznala. Byl to žralok kladivoun. Já si teda pamatuji jen velký černý flek a špičatá ploutev.
•    Plzeň
Někdy název zážitku vyvolá jinou asociaci, než skutečně je. Tady byl zážitek v tom, že jsme se zcela náhodně dostali na setkání dealerů Harley Davidson. Předváděli tam hlavně virtuální realitu. Bylo možné se zaregistrovat na zkušební jízdu ulicemi Milwaukee. Bylo možné se za $38 podívat, jak se motorky vyrábí nebo za $20 do muzea na historické kousky. My některé viděli i zadarmo. Jinak akreditace byla $25. My jsme radši využili shuttle busy k jednotlivým hotelům ve městě a jeli jsme do centra. Resp. ono to bylo tak, že hosté z hotelu měli možnost se tam nechat dovézt nebo odvézt. Tak my tu možnost využili tam i pak zpátky, i když to byla jen cesta přes most.
•    Záchody
Zase jsem se musel zamyslet, co bylo toto téma a už vím. Dával jsem to na Facebook. Šli jsme od hotelu Hilton, kde nás vysadil autobus směrem k pobřeží jezera, kde je muzeum umění. Nádherná moderní budova. Cestou městem skoro ani živáčka, nikde žádná samoobsluha. Tím se i vysvětlilo, proč v televizi hlásili, že všechny ulice jsou průjezdné. Tam se ani lísteček nepohnul. Jedna důchodkyně se psem, jinak liduprázdné město, že by se člověk skoro začal bát. Ale my jsme došli do toho muzea umění a mě se chtělo na záchod. Tak jsem musel do podzemí, kde jsem objevil záchody pro třetí nebo taky jinak neurčené pohlaví. Jinak to byl klasický záchod pro invalidy. Zde měl funkci navíc. Koupili jsme si kávu a šli po pobřeží k domu vědy a techniky, či jak to správně pojmenovat.
•    Lasery
Zde stálo vstupné asi $29 pokud mě zdání neklame, ale nám se to nějak povedlo, že než jsme se nadáli, byli jsme uvnitř. Náhoda nebo malá pozornost prodavače vstupného nám pomohla, že jsme se ocitli mezi roboty, kteří hráli hry nebo vypalovali do molitanové pěny takovou skládačku, kterou si mohl každý odnést. Pavlinka si pohrála a vyrobila nám skládanku oběma.
Procházeli jsme jednotlivými sekcemi a bylo tam z fyziky, mechaniky, virtuální realita, hudba atd. atd.
•    Babička v bagru
V jedné sekci byla kabina obřího bagru a na plátno se promítal pohled z kabiny. Úkolem bylo naložit to největší nákladní auto, co jezdí v lomech. V kabině seděla babička a vnučka ji navigovala, co má dělat. Pak jsem si to sám vyzkoušel a nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo.
•    Sprchování zeleniny
Opustili jsme v tichosti vědu a techniku a šli zpět do města. Hledali jsme krámek, kde by se dala koupit voda, protože věda měla vodu v automatu za jednodolarovky a my neměli drobné. Opravdu krámek jsme nenašli. Našli jsme hospody, bistra, ale žádný krámek. Až nás navigace zavedla do velkého obchodu, kde kromě potravin měli i hotová jídla. Zde byl ale hned první zážitek, sotva jsem do obchodu vlezl, že zelenina dostala krátkou sprchu z trysek, jaké používáme v létě k ochlazování. Takže vypadala krásně a stále čerstvá.
Nakoupili jsme si jídlo s sebou na cestu i na oběd, který jsme si dali u stolu před obchodem.
•    Automat na peníze
Zaujal mě při placení za kasami automat na mince. Říkal jsem si, jakou to pamětní minci si tam nechá slečna vyrábět. Hluk to byl, jak když se skutečně brousí kov. Pak jsem zjistil, že slečna tam vysype všechny mince, co kde posbírala, nasype je tam. Stroj je roztřídí a spočítá. Jestli se slečně nahraje částka na kartu nebo dostala lísteček, se už nedozvíme.
•    Slevová kartička
Když jsme viděli ceny jídel, zarazilo nás, že jsou dvojí. Ta nižší byla s věrnostní kartou. Tak Pavlinka zjišťovala, jak to je a paní u pultu nám řekla, ať u placení někoho poprosíme, ať nám ji půjčí. Nikdo takový u kasy nebyl, tak nám paní, co dávala věci do tašky, pro jednu zašla a nechala nám ji na budoucí nákupy
•    Okružní jízda Harley
Cestou zpátky jel zrovna u Hiltonu autobus do muzea, tak jsme na něj sedli, udělali si okružní jízdu městem. Pavlinka si oprávněně kladla otázku, proč nás nevyhodila paní řidička ráno blíž centru, ale to už se taky nedozvíme. Fajt je ten, že nám to zase ušetřilo kilometr přes most. A za parkování ve městě, protože u muzea bylo zdarma.
•    WC v obchoďáku
Cestou jsme se zastavili ještě v jednom obchoďáku, protože musíme koupit velký kufr, aby bylo kam dát všechny ty nákupy. Pavlinka šla sama, já studoval návod od auta. Když jsme se pak potkali, chtěla jít ještě na záchod. Standardně bývají na každém rohu, tady byly tam divně značené, že prý je Pavlinka nakonec našla uprostřed obchodu se sportovním vybavením.
•    25 nejhorších měst podle kriminality
Když jsem čekal na Pavlinku, hledal jsem, co je zajímavého v Madisonu a vyskočil mi odkaz na 25 nejhorších měst v USA podle kriminality. Našel jsem tam pár favoritů z minulých i současného výletu. Doufám, že do této statistiky nebudeme přispívat taky.

Kukuřici jsme našli za hotelem, takže už zbývají jen krávy a viděli jsme v tomto kraji nikoho už všechno, jak jsme si přečetli na jednom webu.