Jetlag je pryč a plány na celý den už od včera nalajnované. Pojedeme do města. Když se zadá do aplikace downtown, tak si člověk neuvědomí, že to je ještě jinde, než jsme ve skutečnosti začínali. Aplikace prozradila, kdy pojede další bus. Sbalili jsme potřebné věci a vyrazili na zastávku. Linka 119 skrytá za písmeno S přijela v mžiku.
Jako problém se ukázala bankovka v hodnotě 10 USD, protože automat peníze nemění. Požádal jsem lidí v autobuse, jestli nemá někdo drobné. Jeden pán měl, problém vyřešen.
Dojeli jsme do přístavu v Miami. Naše první zastávka byla na drink, abychom nahodili tu letní dovolenkovou atmosféru. Koukali jsme na lodě, Pavlinka si dala míchaný koktejl, já pivo. Dostali jsme k tomu popcorn. Bylo to parádní posezení, kdyby slečna servírka nebyla protivná jak noc. Ochota sama.

Prolezli jsme přístav. Obchod se jménem Icing díky klimatizaci a sražené vlhkosti na výloze skutečně vypadal jak zamrzlý.
Od přístavu to bylo kousek k modernímu majáku. Pavlinka jak má v ruce navigaci, nezná bratra a hranic. Takže si to vesele kráčela zadním vchodem do amfiteátru. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby na vratech nebyla cedule jak půl vrat, že cesta je uzavřena (i když vrata jsou otevřená) a vstup pod vysokou pokutou. Došli jsme až pod maják. Pokračovat dál nebylo možné, takže jsme se stejnou cestou vrátili zpět a šli další cestou mezi vysoké baráky.
Naší další zastávkou byla analýza cen v obchodě Ross. Pavlinka analyzovala a já čekal dole u východu. Protože tam byla WiFi a byl dostatek času, našel jsem aplikaci na trolleye, kde si člověk mohl najít nejbližší zastávku a kam chce jet a dozvěděl se jak má jet. Jenže tak jednoduché to nebylo. A ten nápad s aplikací jsem dostal poté, co jsem jeden trolley zahlédl. Původně jsme si mysleli, že trolleye jsou jen pro Beach, ale údajně jeden jezdí mezi městem a pláží. Ve městě je víc linek podle toho, který bod zájmu chce navštívit. Náš cíl byla Malá Havana a Wynwood.
V domnění, že aplikace funguje bez internetu, jsme vyrazili do ulic. Původní plán byl, že do Malé Havany dojdeme pěšky. Jenže se dám do cesty připletl prý náhodou další krám, takže jsme si dali ještě chvilku tam. Naštěstí tam měli koutek na odložení mužů i WC, tak jsem se vzorně odložil a sledoval cvrkot v krámě.
Opustili jsme krám, Pavlinka dostala hlad, takže jsme si koupili jídlo a kafe. Pak nažhavila navigaci a šli jsme směr Malá Havana. Cestou jsme vypili kafe, snědli svačinu a cesta začala vypadat moc industriálně, tak jsme nastoupili na bus 208 a šetřili si nohy. Dobře jsme udělali, protože to bylo moc daleko na pěší docházku a možná i složité na dohledání.
Když už jsme si mysleli, že víme, kde jsme, tak nám paní řidička řekla, ať ještě 10 minut vydržíme. Vysadila nás přímo v centru dění.
Bohužel chvíli po tom, co jsme vystoupili, začalo pršet. Takže jsme se schovávali pod římsami domů.
Prošli jsme hlavní třídu tam a zpět. Nejlepší byl závěr, kdy jsme hledali zastávku trolleye. Důvod byl ten, že Pavlinka už se nechtěla vracet na zastávku, kde už jsme byli. Tak jsme šli na další. Na zastávce jsme čekali zhruba půl hodiny. Když je něco levně a dobře nemůže to být rychle. Takže přijel trolley, který už měl nejlepší svoje léta za sebou. Místo světelného panelu nalepené nápisy na papíře. Klimatizace hlučela, ale nechladila. Bylo legrační, kolik lidí už tam bylo a kolik ještě nastoupilo s námi. Chytili jsme poslední místa vzadu. Seděl tam pán. Věk se nedá odhadnout, ale zuby měl jak noty na buben a to ještě nějaký levnější, protože to vypadalo, že nemá skoro žádné. Před námi seděla nebo spíš kynula paní, která mluvila italsky, troufnul bych si i tvrdit, že sprostě, ten pán ji oslovoval mami, i když to jeho matka stoprocentně nebyla. A on se jí něco ptal, ona španělsky odpovídala. Do toho sázela italská slova. Legrace jak hrom. Do toho se pán ptal Pavlinky kam jede. A Pavlinka vysvětlovala, že na pomalované zdi. A on, jako pověřený občan pro styk se všemi najednou vůbec netušil, kde to je a Wynwood mu nic neříkalo. Nakonec se tomu dobral, co to je za atrakci, tak nám udal směr a kudy máme jít. Konečná nebyla v centru, ale u metra.
My jsme chtěli využít povědomí o trolleyích a za rohem jsme našli zastávku další linky. V domnění, že jede, kam potřebujeme, jsme se svezli de facto o zastávku dál s okružní jízdou mezi mrakodrapy.
Nechtělo se nám čekat za dalším rohem na další linku, protože interval 20 minut plus je dlouhý, jsme šli pěšky zpět k obchodu, kde jsem si stáhnul aplikaci, abychom se v aplikaci podívali, jak se dostaneme do čtvrti Wynwood. Bylo to jednoduché. Jednou linkou na autobusové nádraží a druhou až do čtvrti Wynwood. A jak řekli, tak udělali.
Čekali jsme více jak půl hodiny na zastávce. Když Pavlinku napadlo, že bychom mohli jet metrem, trolley přijel. Narvaný až k prasknutí. V domnění, že uvidím autobusové nádraží, kde máme přestoupit, viděl jsem prd a nádraží jsme přejeli. Naštěstí tahle linka jela paralelně asi o 4 bloky dál, takže když Pavlinka zavelela podle navigace k výstupu, bylo to ještě o dvě zastávky dál. To nemohla tušit, protože se nedá poznat, kudy trolley pojede a kam zahne. Navíc v Miami trolleye Wi-Fi zdarma nemají, resp. nemají žádnou. Takže se nedá aplikace použít.
Podařilo se nám najít ono místo, kde jsou světovými umělci na graffiti počmárané zdi. Laik to neocení, ale lidí tam bylo jak much a po zkušenosti s graffiti, co dělaly naše děti, vím, že takovému dílu musí předcházet návrh a pak se teprve maluje. Obrázky hezké, ale co mě posadilo na zadek, byla biografie majitele a zároveň vidět dílo za milion USD přímo před sebou na vlastní oči. Normálně by člověk řekl, že to tu cenu nemá, ale když vidí ten příběh a ceny u ostatních děl, nestačí se divit.
Po prohlídce jsme si sedli na lavičku na zastávce trolleye. Naproti před barem bubnoval pán do rytmu známých písniček, které si pouštěl asi z telefonu. Bylo to jak někde na pláži. Krásně mu to šlo. Hodinka čekání na trolley rychle uběhla. Jaké bylo mé překvapení, když přijel a byl skoro prázdný. Na zastávce byla WiFi, takže jsme si zavolali s Filipem. Ty moderní technologie mají něco do sebe.
Trolley jel tak jak jsme potřebovali k autobusovému nádraží. Zde se chystala k odjezdu linka S, tak jsme nastoupili do plného autobusu a už jsme jeli směr hotel. Venku se to začalo kabonit a když jsme přišli do hotelu, začalo pršet.
Dali jsme si večeři, pivo a něco dobrého. Za chvilku spánek.
Byl to náročný den na čekání, ale v globálu povedený výlet do města.