Dneska jsme se po vířivce probudili do krásného ráno, já jsem spala neuvěřitelných deset hodin, Peťa o něco méně, jelikož nechce zůstávat pozadu za pražskou skupinou a sledoval Ohnivý kuře.
Vzbudili jsme se tedy v osm místního času, proběhla poněkud rychlejší očista a šli jsme na snídani, jelikož byla pouze do devíti a kde nám slibovali dle Bookingu různé druhy vaflí. Mňam.
Jaké bylo naše překvapení, když se různé druhy vaflí transformovaly do jednoho druhu kaše, která byla dle Peťových slov nepoživatelná, jelikož byla ovesná, ani jsem to nezkoušela a raději mu věřila. Co nás ale zaujalo a následně se i vysvětlilo (a vysvětlíme i Vám), byl džus. Byl pomerančový a chutnal jako právě vymačkaná šťáva z pomerančů. Jako již tradičně, ze snídaně jsme neodešli s prázdnou, ale „natankovali“ jsme svoje bandasky, jednu kafem, jednu džusem. Pro místní není toto natankování, či odnášení jídla z místnosti se snídaní nic neobvyklého, jelikož je snídaně pouze jakýsi koutek, kde si všechno naberete a konzumujete v pokoji. V pokoji je obvykle i lednička, kávovar s pytlíčky na překapávanou kávu a hlavně tác, který nám poslouží, abychom si ze snídaně něco donesli a konzumovali to v průběhu dne. Není se za co stydět, fakt, dělá to každý a při ceně jídla výrazně ušetříte. Ale zpět k džusu a dalšímu programu.
Sbalili jsme věci, Peťa odstřihával kódy a cenovky na všech věcech, co si koupil, já jsem pracovala, což nám oběma zabralo tak hodinku. Pak jsme věci naskládali do auta a vyrazili. Džus jsem zředila půl na půl vodu a stále si zachoval svou krásně oranžovou barvu a neskutečně pomerančovou chuť. Vyjeli jsme. Nejdřív ovšem natankovat. Auto je sice krásné (barva, samozřejmě), ale div že nesežere i nás.
Dali jsme se na cestu a ani ne po půl hodině jsme si objasnili původ úžasného džusu. Začali se před námi objevovat plantáže s pomerančema, ale opravdu neskutečné vinice. Nesmím opomenout, že ještě před nimi jsme viděli ropná pole, která makala o sto šest. Těch mašinek tam stálo tak sto.. No nicméně vinice nedali Peťovi spát, a tak do jedné zabočil. Skutečně jste mohli zastavit a úplně bez problémů si utrhnout pomerančů, kolik jste chtěli, nikdo to nehlídal, vinice byly otevřené. Dojeli jsme na konec jedné z nich, kde byli farmáři a Peťa se jich ptal, jestli si může pomeranče koupit, ale prý ještě nejsou zralé a že máme jet dál. Jeli jsme tedy kousek dál a pomeranče si utrhli. Každý jen symbolicky dva, zatím nemůžeme referovat, jaké jsou, ještě nebyl prostor je sežrat.
Dále cesta probíhala bez nějakých větších zastávek a zajímavostí, pouze jsme zastavili u místní farmářky, kterou Peťa podpořil tím, že si u ní koupil jednu obří okurku a dvě rajčata. Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do parku. Vstupné bylo opět 30 dolarů, což mi rve srdce L radím všem – kupte si roční vstup do parku nebo se ho snažte koupit na netu, vstupy vyjdou fakt draho. Roční je za 100 dolarů a máte po starostech. S trochou štěstí ho koupíte za půlku a míň.
Takže jsme zaplatili, vyfasovali mapu a jeli. Už když jsem ji otevřela, tak jsem se zhrozila, jelikož trasa po parku měla 89 mil, což jsem absolutně nečekala. Měla jsem představu parku se Sequoi, kde zastavíme, prohlídneme a pojedeme. Tak ne-ne-ne.
U prvního Visitor centra, jak se tu říká informacím, jsme se dozvěděli, že je otevřená jen třetina parku, dostali jsme instrukce, co je dobré vidět a jeli jsme dál. Cesta byla docela strastiplná, samá zatáčka, skála, útes, pod námi neskutečná hloubka, sráz. Pro mě, která jsem neřídila, docela drama. Asi vrátíme auto s dírou do podlahy a drápama do držadla. Cestou jsme zastavovali, dívali se na různé hezké výhledy po okolí, zajímavosti, jako např. spadený kámen, který vytvořil obří bránu a podobně. S výškou klesala teplota. U vrchního Visitor centra bylo tak 12st. Max a všude sníh. Brrr… šlápnout nozkou zvyklou na léto na boso do sněhu nedoporučuju.
Když jsme ujeli asi 20 mil, dostali jsme se k hlavní atrakci, což byla největší sekvoj – Scharman. Je opravdu krásná, velká, majestátní. Udělali jsme pár fotek a jeli zase dolů.
Park krásně voní, ale vezměte si do něj pořádné boty a teplé oblečení, dole bylo okolo 25 stupňů a nahoře fakt vládla zima. Cesta parkem nám zabrala pořádné tři hodiny a to jsme se nikde výrazně moc dlouho nezdržovali. Je tam všude omezená rychlost max 20 mil za hodinu, spíše 10-15.
O půl páté jsme zahájili cestu směr Sacramento, které je Sacra-mentsky daleko. Pojedeme přes 4 hodiny. Hotel máme bez snídaně a vířivky, takže nás čeká pouze akce vyskládat a naskládat a zítra prohlídka Sacramenta. Poté San Francisco.