Autobusem na Skalku, metrem na Nádraží Veleslavín a pak autobusem 119 na letiště jako pokaždé, když někam letíme. Nic zvláštního, co by stálo za zmínku, pokud vynechám koupi ročního kupónu, abych nemusel po návratu jezdit načerno.
Na letišti předělali celkem prakticky příchod k letadlům, takže jsme šli prvně na přepážku pro palubní vstupenky, protože to nešlo Pavlince online. Mě už to na letišti šlo, ale už jsme stáli ve frontě, takže jsme si počkali na vyřízení tam. Po odbavení jsme šli do Billy nakoupit poslední drobnosti a šli na bezpečnostní prohlídku. Letiště investovalo, takže moderní kontrola zavazadel příjemně překvapila. Nikde žádné převážení boxů, všechno běží samo. Lidí jako much, ale to je v pátek asi normální.
Celník mi zabavili marmeládu, která mohla znamenat úsporu v rozpočtu, protože ceny jsou tu dva a půlkrát větší jak u nás. Takže meníčko za 100 Kr vypadá lákavě, ale je to přesně 245 Kč a to už tak lákavé není. Takže jsem zamáčknul slzu nad zabaveným kontrabandem a šel hledat Pavlinku, která stála v jiné frontě. Našli jsme se na gate k letadlu. Do odletu zbývalo pár minut.
Letadlo bylo poloprázdné, takže jsme si mohli nechat mezi sebou místo na noviny a jiné krámy.
Pavlinka, ještě než jsme vyletěli, tak si rozbalila sushi a začala ho konzumovat jak v Sushi baru. Hůlky, sojovka, prostě labužník. Jenže labužníkovi se vylila sojovka trošku na kalhoty, tak si to šla na WC vyčistit a já získal místo u okýnka.
Pavlinka gradovala svůj labužnický koncert tím, že z tašky vytáhla malé šampaňské. V gate mi nacpala do kufru dvě velké flašky. Chtěla to malé otevřít. Vzhledem k tomu, že teplé šampaňské ve vysoké výšce, stejně jako pivo, opouští láhev strašně rychle, šla za letuškou, která ji láhev otevřela, dala 3 plastové kelímky a led. Pavlinka spokojená jak želva popíjela šampaňské a četla denní tisk.
Přistávání ve Stockholmu nebylo úplně příjemné, protože silný vítr házel s letadlem jak s papírovou vlaštovkou. Dokonce musel pilot stáhnou brzdící klapky, aby zmírnil nárazy větru. Takže přistání bylo tvrdší, ale přistáli jsme v pořádku.
Na letišti jsme šli k vlaku do centra. To, že východ vypadal, že se prochází nějakou restaurací bočním vývodem, mě nepřekvapilo. Směrovky k vlaku byly všude, takže jsme šli až skoro ke vchodu, kde stál automat na jízdenky. 375 SEK za jednu jízdu nebo 575 SEK za zpáteční je fakt mazec. Krát dva a půl. Taxík taky 575 SEK. Naštěstí nám nějaká Češka poradila, že se dá jet za 99 SEK autobusem. Nakonec to bylo 119 za jednu cestu nebo 215 SEK za tam i zpět.
Paní, co nám prodávala na informacích lístky, nám vše vysvětlila, odjezd z nástupiště 6 každých 10 minut a opravdu na minutu přesně tu byl autobus. Přiložil jsem ke čtečce jízdenku s QR kódem a šli jsme si sednout každý jinam, protože nebylo žádné dvojsedadlo volné. Já seděl přímo vpředu u řidiče, Pavlinka kousek za mnou.
Názvy měst a míst kolem dálnice byly jak vystřižené z katalogu IKEA. Znalec by k nim byl schopen i přiřadit výrobky. Digitální ukazatel ukazoval odhadovaný čas příjezdu. Řidič jel předpisově a každou zastávku hlásil osobně do mikrofonu. Ještě, že to bylo na tabuli napsané.
Přijeli jsme na centrální stanici. Venku bylo příjemně, takže šla bunda do kufru a šli jsme pěšky asi 1.5 km do ubytování. Po chvilce motání kolem nádraží jsme našli pěší zónu, která vedla nejkratší cestou k našemu ubytování. Zkontroloval jsem na účtu přesný kurs CZK k SEK, abychom věděli, kolik přibližně co stojí. Některé ceny byly tak nějak na centrum očekávané, některé děsivé.
Ubytování jsme našli a po krátkém dohadování se slečnou na recepci ohledně výše doplatku za ubytování jsme dostali náš pokoj, kam jsme uložili bagáž a šli se projít po okolí.
Z toho se vyvinula krásná procházka po pobřeží nebo jinak taky po náplavce, kde jsme jako zkušení turisté přecházeli z ostrovu na ostrov. Kochali se městem. V jednom stánku jsme si dali kávu, kterou jsme vypili za pochodu, abychom se hned ze začátku nerozseděli. Došli jsme na ostrůvek, kde byl na stromě schovaný reproduktor a z něj v kuse zněla v angličtině nějaká politická či ekologická agitace. Došli jsme až k citadele, kde bylo vidět na druhý břeh, kde byl zábavní park a muzeum Vasa, což je veliká loď, která tuším ani nevyplula. Podrobné informace o lodi zítra nebo pozítří.
V jednom momentě mě Pavlinka požádala o navrácení map, které mi svěřila. Před tím mi už jedny svěřila na letišti. Tyto jsem jí vrátil a ona zjistila, že jsou v čínštině. Takže nepoužitelné. Pak jsem našel ty původně požadované a svět byl opět v pořádku.
Vrátili jsme se zpátky na předchozí ostrov. V zápětí jsme přešli přes most na další z ostrovů. Zde dokonce jezdí i tramvaj. Mám takový pocit, že to není tak dlouho, co jí zde znovu zavedli po mnoha letech. Šli jsme dál, až jsme narazili na novou tržnici, která zastupuje starou, která je v rekonstrukci. Pavlinka chtěla na WC, tak jsem mezi tím koukal, co se dobrého nabízí. Být to v CZK, už bych se dál nehnul a vyvalil se ven, jak koule. Pavlinka přišla s tím, že je WC na kód a zkušený cestovatel ví, že kód je většinou na účtence. Tady byl napsaný křídou na malé tabulce v krámku vedle. Člověk někdy jen musí otevřít oči.
Po krátké přestávce jsme vyrazili do nejdražších ulic koukat do výloh. Sluníčko svítilo jako o život a tak sluneční brýle byla nezbytná pomůcka. Došli jsme až k obchodu IKEA a se zvědavostí koukali na moderní kuchyně tohoto výrobce. Na rozdíl od nás to byl spíš menší obchod, kde bylo pár vystavených vzorků a spousta plánovacích počítačů k dispozici.
Procházkou jsme se vrátili do našeho přístavu a hledali správou uličku k ubytování. Po chvilce jsme do jedné odbočili. Nebyla to sice za správná, ale nakonec jsme došli. Já bych šel na jednom rozcestí doprava, Pavlinka doleva. Já bych se musel vrátit, protože to byl opačný směr, ale to místo bylo podobné tomu druhému, kde jsme šli.
V lobby bylo pár děvčat patrně z Holandska, co si myslely, že rozumíme jen anglicky. Slušně jsem je požádal, jestli by nám udělaly místo u stolu. Pavlinka nachystala večeři, uvařila čaj, donesla šampaňské a popcorn a slané sušenky. Prostě stravovací referent na jedničku.
Už nás čeká jen spánek.