Den začal zvoněním budíku okolo páté hodiny ranní. Vzhledem k tomu, že byl bratr u nás na návštěvě, tak nás odvezl na letiště. V tuto brzkou ranní dobu a ještě o víkendu, je MHD na dlouhé lokte.
Na letišti klapalo vše jak na drátkách, takže jsme se usadili po všech procedurách v poslední řadě. Čínský občan nás upozornil na chybu, že sedíme na špatné straně. Tak jsme si přesedli a ani dlouho netrvalo a už jsme vzlétali.
Přistání v Kodani bylo jak do peřin. Žádné skákání po dráze. Ani jsme necítili, že už jsme dole.
Na letišti v Kodani ceny jako na pražském letišti, jen to člověk musí násobit čtyřma. Automaty na jízdenky MHD jsme našli hned. Fronta u nich byla dlouhá, ale šlo to rychle. Koupili jsme si jízdenku a šli b do metra.
Metro bylo hned za tím. Jezdí bez řidiče, takže jsme se sunuli do první řady. Výhled zajímavý, jeli jsme kus venku a potom zajel do tunelu a zbytek jsme jeli osvětleným tunelem s chodníkem pro případ nouze.
Bylo něco kolem desáté, když jsme přišli do hotelu. Recepční, že nemá pokoje, takže jsme si dali kufry do místnosti pro kufry a šli do města.
Z počátku jsme šli tak nějak pocitově do doby, než Pavlinka objevila kancelář Hopíků neboli hop on hop off autobusů. Vyjasnila si s pánem to, co potřebovala vědět pro své cestovatelské potřeby a šli jsme už s mapou rovnou směr to nejdůležitější, co se musí v Kodani vidět.

První místo byla Botanická zahrada. Bohužel v rekonstrukci. Takže jsme došli do muzea umění. Zde si Pavlinka koupila kafe a šli do palácové zahrady jiným vchodem. Tak jsme se procházeli křížem krážem až jsme došli k zámku, který jsme si prohlédli jen z venku.
Šli jsme dál směrem k soše Malé mořské víly. Navštívili jsme východní nádraží, kde se to vlaky jen hemžilo. Z nádraží už to byl jen malý kousek do pevnosti, za níž byla u břehu socha, které by si člověk ani nevšiml, kdyby tam nebylo hejno turistů a všichni se fotili. Must see. Pak jsme šli po chodníčku kolem vody dál k velké lodi, která kotvila u břehu nedaleko sochy. Od lodi to byl malý kousek k albánskému kostelu, který Pavlinka považovala za vstup do pevnosti. V kostele to vypadalo jak v kostele. Jen u vstupu dámy vysvětlovaly turistům, že veřejné WC je o pár metrů jinde. Ještě jsem zapomněl, že cestou ke kostelu jsme míjeli krásnou fontánu oráče s buvoly. Od kostela jsme šli dál až k mostu, který vedl do pevnosti.
O pevnosti jsme si našli informace na internetu. Je to nejstarší nejlépe dochovaná pevnost v Evropě. V pevnosti se začala obloha kabonit a vypadalo, že musí každou chvíli začít pršet. Šli jsme po hradbách či valech pevnosti směrem k východu. U východu začlo poprchávat a za chvíli už krásně pršelo. Žádný slejvák, ale takový ten decentní déšť, kdy není zima a člověk není během minuty durch mokrý.
Šli jsme dál podél vody schovaní pod deštníkem. Došli jsme až do míst, kde kluci hráli na kajacích nějakou hru podobnou vodnímu pólu. Začalo pršet malinko víc, takže zimní sídlo královské rodiny jsme viděli jen v pochodu a to samé platí o Amaliiných zahradách. Zastavili jsme se až v cukrárně, kde měli vafle se zmrzlinou. Využili jsme času k odpočinku a vychutnání si asi nejdražší vafle se zmrzlinou v životě. Ale život není jen o penězích, ale i o zážitku a tohle zážitek byl. Krásně to tam vonělo a venku lítaly hromy a blesky.
Jak se déšť malinko uklidnil, tak jsme vyrazili dál schovaní pod deštníkem. Došli jsme až zpátky k botanické zahradě. Odtud jsme nešli tou samou cestou, ale přešli jsme kamenný most a šli po druhém břehu směrem k hotelu. Začalo strašně pršet a auta na semaforu Pavlinku zlila odshora dolů. Takže bylo štěstí, že jsme měli hotel za rohem, jinak by se nachladila.
V hotelu šla Pavlinka řešit ubytování a já šel do místnosti pro kufry. Můj kufr jsem našel zarovnaný za jinými a druhý kufr jsem nemohl najít. Tak jsem vzal ten jeden a šel nahoru s tím, že jsem spíš slepý a že Pavlinka ten svůj ve snaze ho ukrýt před zraky nenechavců ho strčila někam, kde ho nevidím. Poslal jsem Pavlinku hledat kufr a vyřídil platbu za ubytování. Pavlinka v infarktovém stavu také kufr neviděla, ale pak ho našla někde úplně v jiném rohu, než ho původně dala.
Ubytovali jsme se v takovém lowcost hotelu. Pokojíček jak z filmu Nástrahy velkoměsta. Všechno pidi. Jak kajuta na lodi. Koupelna s WC 1x1m max. Pokoj tak 2x4 m.
Dali jsme si asi 2 hodinky odpoledního spánku a šli se ještě projít podívat na hlavní nádraží. Naše povinná zastávka v každém městě. Takový chrám cestovatelů.
Cestu k nádraží jsme měli tak nějak pocitově nastudovanou. Nebylo to ani moc daleko od hotelu. Ale jak se Pavlinka moc cestou soustředila na hledání trasy, přehlédla most přes koleje jak družstevní lány. Za rohem pak s překvapením narazila na další most, kde bylo podle názvu západní nádraží. Budovu nádraží Pavlinka označila za radnici a kolmo ke kolejím se vydala hledat nádraží v jedné ruce mapu v druhé mobil. Nakonec po chvíli uznala, že nádraží bude někde po směru kolejí a svou původní verzi přehodnotila.

Nádraží bylo za rohem. Venku tisíc kol, jak tady všichni jezdí na kolech. Před nádražím se nějaký uprchlík modlil do telefonu, takže to vypadala jako jeho poslední cesta. Je to velké riziko, když se takový týpek modlí před nádražím. Člověk neví, co má kolem pasu, v tašce a vůbec v hlavě za nápady. Proto jsme se moc nezdržovali, kdyby kromě modlitby měl v hlavě nějaký výbuch.

Prošli jsme nádraží a pomalu se kolem radnice vraceli na hotel.
Na pokoji jsme si dali večeři z domova, každý pivo a za chvilku půjdeme nabírat síly na zítra. Dneska to bylo nějakých 20 km procházky.