Toto je druhá verze průběhu dnešního, vlastně aktuálně už včerejšího, dne. První verze skončila někde, kde si to nikdo nepřeje. Bohužel už se nikdy nenajde a doufám, že ta druhá bude stejné dobrá nebo ještě lepší.
Kdyby ráno nezazvonil budík, asi bych spal dlouho, ale bylo potřeba se obléct a vyrazit do práce autem. Ranní námraza nebyla vůbec příjemná. Do práce jsme jeli autem proto, abychom ho na 17 dní nechali odpočívat v teplé a bezpečné garáži.
V práci po snídani jsem dostal příjemnou zprávu od Monči, že má dovolená dostala všechna schválení, auto povolení využívat své rezervované místo. V deset hodin nás čekalo s Václavem telco, kde jsme měli probírat časový harmonogram jedné akce, do které jsem ho kamarádsky namočil a místo toho jsme řešili chyby robota, které vlastně ani chyby nebyly. Václav opustil konferenci přesně v momentě, kdy kluci německý přešli z angličtiny do němčiny. A jak odešel, přešlo se do té části, kde měl být přítomen. Nic mu neuteklo. Řekl jsem dvakrát ano a jednu poznámku, která byla pro danou věc irelevantní. Po skončení telca jsme šli s Honzou na oběd. Byl jsem tentokrát tichý společník, protože v mé hlavě bušilo tisíc permoníků do všech stran. Dali jsme si výborný steak. Po obědě následovalo druhé telco, které skončilo přihlášením německého kolegy Stephana, že je to všechno Scheiße a nic nefunguje. Následovala druhá, neplánovaná část s kolegyní Nele, které jsem se snažil vysvětlit, proč nefunguje něco, co vlastně fungovat má a proč k tomu dělat něco jiného, když se může dodělat to první. To, že to první se musí vymyslet a to druhé máme hned pochopila po chvíli. Vysvětlit laikovi odborné programátorské pindy dá někdy dost práce. A s permoníky dvojnásob. Po cvičení se španělskou kolegyní, kde jsem ji přesvědčil, že musí dělat věci standardní procedurou a po pátrání, proč Jirkovi nefungují překlady, které vždy fungují jsem se se všemi zbylými kolegy rozloučil a šel pěšky na Florenc. Před vchodem jsem ještě zkontroloval výsledek jednání obžalovaných kosteleckých rváčů, Léňa mezi tím dokončila zápis z jednání, které bylo odročeno a pozván svědek, který si vůbec nic nepamatuje, protože byl na mol, ale paní zástupkyně napadeného trvala na výslechu. Uvidíme jak se kauza vyvine.
Cestou jsem vymýšlel plán, jak na permoníky bez chemie, když tu mi cestu do lékárny zkřížil nový thajský masážní salón, kde ceny oproti standardním cenám jsou dvojnásobné. V danou chvíli mě oslovila nabídka masáže zaměřené na hlavu a krk. Jak říkali kluci na Srí Lance. Oni nemají léky, oni všechno řeší masáží a bylinkami. Já jsem akceptoval první část a vešel do salónu. Uvnitř hrála nenuceně thajská hudba. Slečna recepční říkala, že paní terapeutka má zrovna čas, že mě hned vezme. Odložil jsem si notebook, který vláčím pro případ, že by zavřeli kanceláře, spolu s taškou do uzamykatelné skříňky, dávám bundu na věšák, boty do botníku a slečna mě vede do místnosti s lehátkem na zemi. Dostal jsem kraťasy a tričko na převlečení. Za chvilku přišla thajka a začala masírovat. Věnovala se všem partiím zad, ale na krk ne a ne dojít. Skoro jsem dostal strach, že se tam ani nedostane a má investice bude zmařena. Dostala se pak i ke krku a na mé přání, dala krku i přídavek. Hrozně ji pobavilo, že ona taková droboučká panenka má cvičit s medvědem. Chvíli to nevypadlo jako masáž, ale jako souboj Davida s Goliášem. Po půl hodině bylo po všem, já dostal čaj a po zaplacení účtu jsem odešel do ulic Karlína.
Má další cesta vedla k holiči. Bylo potřeba umravnit mou bujnou kštici. Šel jsem do kadeřnictví, kde berou bez objednání. Měli plno. Sedl jsem na tramvaj, abych dovlekl svůj notebook zpět na Invalidovnu. Zde jsem přenechal svou hlavu a permoníky slečně kadeřnici prvního ročníku a párkrát klimbnul. Paní učitelka výsledek slečně Stefani pochválila, doladila střih, protože mnou požadovaný střih se holky ještě neučily a já podruhé vyrazil procházkou na Florenc.
Domů jsem přijel ve fázi přípravy večeře. Dal jsem si předkrm v podobě Mišina oběda, Ibalgin a Voltaren na krk, abych definitivně umlčel permoníky, kteří začali sami polevovat v kutání. Následný kuřecí steak byl výborné završení dne. Skočil jsem ještě do obchodu pro pár dobrot a šel dobalit kufr. Mi spolucestující Pavlinka a David vykonávali běžné činnosti, že by člověk nezasvěcený nepoznal, že máme před 23 h odjíždět z domu. Všechno probíhalo v klidu, žádný stres. Ten začal přesně v momentě, kdy v televizi skončila Partička a my se začali sbírat k odchodu. Poslední kontrola dokladů a hurá na autobus.
Na zastávce Pavlinka zjistila, že neudělala poslední kontrolu podle seznamu. My s Davčou jsme v klidu. Co nemáme, musíme koupit. Autobus přijel na čas. Na Opatově přijelo hned metro, že člověk nabyl dojmu, že jsou tři odpoledne a ne jedenáct večer, jak to všechno jede. Na Florenci se všechno chystalo k večernímu spánku, když tu pohodu narušil nápis na tabuli.
Aktuální čas 23.40, autobus ve 23.55 odjel. Pavlinka znejistěla a chtěla jít do zamčených kanceláří, k zavřenému okénku, volat na hotlinku Student Agency, co se stalo  když v tom autobus přijel. Na nástupišti s námi byla slečna ze Slovenska, která se později stala Davčovou spolucestující. My si sedli s Pavlinkou spolu, abychom se následně během pár minut rozdělili každý na jiné dvojsedadlo a užili si pohodlí aspoň do Brna. Z Brna pojede autobus plný.
Začal jsem psát odvážné online do formuláře. To se mi vymstilo, protože zápis se neuložil a zmizel. Dálnice je hrbolatá, tak doufám, že v tuto ranní hodinu tam nebude moc překlepů a ptákovin. Hodím to hned na web pro ty, kdo chtějí vědět, jak se máme.
Máme se výborně, za chvilku budeme u Velkého Meziříčí. Cesta plyne. Rozdíl mezi starou a novou dálnicí je markantní.
A co permoníci? Zatím dali pokoj. Ale neříkejme hop, když brod je ještě daleko. Ten Havlíčkův je tu skoro za bukem, ale to není náš cíl.