Dnešní zápis bude krátký. Po opulentní snídani jsme se sbalili a opustili hotel. Naše šestilůžkové apartmá pro tři bylo fajn. Venku stále zuřivě foukal velmi silný, ale ne studený, vítr.
Sedli jsme do auta a podle dohody jeli do místního krámu pro kytku. Pavlinka nažhavená na další cestu bafla kytku a utíkala k pokladně, že jsem si myslel, že se mi někde schovává a ona už stála ve v frontě na kase. Tato akce se jí navíc de facto vůbec netýkala, protože to bylo moje akce a moje poděkování. Obchod byl kousek od hotelu a kousek od servisu.
Před servisem nám málem vítr otrhal kytku, takže jsem ji musel chránit vlastním tělem. Paní vedoucí v servisu nebyla, ale děvčata pochopila a zavolali ji místním rozhlasem. Přišla hned. Když nás s Davidem viděla a já spustil děkovnou řeč, bylo vidět, že je lehce dojatá. Říkala, že všechno bylo v naprostém pořádku, že ani nemusela auto nechat uklízet a hned si ho ráno někdo vzal. Rozloučili jsme se a vydali se na dlouhou cestu. Že bude dlouhá a místy nekonečně rovná a místy přes hory a doly jsme netušili.
Vyjeli jsme na dálnici a jeli kolem 100 km k první atrakci. Cestou jsme se zastavili u odbočky na město Lusk, což nám přišlo velmi vtipné. Zkoušeli jsme tam jít proti větru, hledali nejlepší místo se směrovkou na focení. Když jsme se dostatečně u směrovky Lusk vyblbnuli, pokračovali jsme ještě asi 30 nebo 40 km k první atrakci, která je bohužel až do dubna uzavřená. Jednalo se o nějaký most ve skále. Takže jsme se otočili a pokračovali směrem zpět až k odbočce na Lusk, kde jsme tentokrát pokračovali horskou státní silnicí až do Lusku. Dlouho jsme si libovali, že máme data a tím pádem rádio, až jsme dojeli do míst, kde žádný signál nebyl. Až do Lusku. Na kraji obce stál krásný nápis, tak jsme si udělali fotku u něj. Ve městě jsme vzali benzín a jeli jsme dál přes hory, doly a černý les až do Mount Rushmore, kde jsou ze skály vytesání 4 prezidenti.
Jedna odbočka od cesty. Je zajímavé sledovat, jak u každé benzínky je tankování jiné. U této kromě toho, že si člověk vzal pistoli a dal ji do hrdla nádrže, zde se musela zvednout páka, kde vlastně pistole ležela, aby se začalo tankovat. Pán z pumpy viděl, že jsem jeho vysvětlení systému nepochopil, tak vyběhl z kasy a pumpu mi zapnul.
Jak jsem již předeslal, naše cesta směřovala k hlavám ve skále, což je nejdůležitější ikona Jižní Dakoty. Cestou jsme objevili vjezd do parku, který měl v názvu koně - crazy horse memorial. Hlava dotyčného člověka je již hotová ale kůň se teprve vytváří, ale od roku 1982, kdy zemřel architekt, se snaží rodina v započatém díle pokračovat, ale jde to pomalu. https://en.m.wikipedia.org/wiki/Crazy_Horse_Memorial
Když jsme zjistili, co návštěva parku obnáší a Pavlinka měla strach, že pak nestihneme zbytek, tak jsme jeli dál v domnění, že tam uvidíme lépe a vůbec nám nedošlo, že jde o jinou skálu, jiný památník.
Myslel jsem, že objedeme kopec a budeme na místě, ale mýlil jsem se. Naštěstí po 30 km jsme narazili na tu správnou skálu se spoustou výhledů. Za vjezd se platí 10 USD a na počtu lidí nezáleží. Od parkoviště je udělaný chodník až skoro pod skálu s prezidenty. Chodník k nim byl aktuálně rozkopaný, ale nám to nevadilo. Vzhledem k tomu, že ještě nezačala sezóna, tak všude bylo málo lidí. Vesnice pod skalou, která vypadala jako prázdný Harrachov, zela prázdnotou, ale za měsíc všechno ožije a bude to tak jak v Disneylandu.
My jsme jeli dál do cíle naší cesty, do Rapid City, kde jsem na včera zabukoval pokoj a Pavlinka ho přehodila na dnešek. Přijeli jsme do hotelu, vyházeli věci z auta. Chtěli jsme vidět old town, které nás doslova zklamalo. Na každém rohu stála socha nějakého amerického prezidenta, navíc někteří měli na originální pokrývce hlavy zelený klobouček na znamení svátku svatého Patrika. Takže celkem nuda v podvečer.
Vrátili jsme se skoro až k hotelu, jen místo doprava jsme se dali na opačnou stranu dálnice, kde byl Rushmore Mall. Zde jsme si dali výbornou večeři - pomalu uzené hovězí a trhanou vepřovou krkovičku, k tomu brambory a těstoviny se sýrem a k tomu velký nápoj. Pavlinka si dala oblíbenou Čínu. Rychle proběhla obchoďák jen pro případ, že by měli něco neskutečně zajímavého, ale nebylo nic, takže za půl hodinky byla na místě srazu a mohli jsme jet na hotel.
Zde by mohl náš příběh skončit. Ale vyjíždím na zelenou na hlavní silnici a chci přejet do levého pruhu, když najednou kolem mě zleva předjelo velkou rychlostí auto, které jsem před tím nezaregistroval a za mnou policajti taky zleva, tak jsem udělal manévr zpět do pravého pruhu. Asi nějaká policejní honička.
Dojeli jsme na hotel a plánujeme další směr naší cesty.