Dnešní den začal skoro stejně jako včerejší. Po snídani jsme vyrazili směrem na tramvaj s tím, že musíme vyměnit peníze. Dlouho jsme hledali v okolí směnárnu. Při relativně dlouhém čekání na přechodu jsem si všimnul blikajícího dolaru. Šli jsme tam vyměnit peníze. Hned vedle byla další směnárna. Po výměně peněz jsme se museli vrátit kus zpět na zastávku tramvaje a už jsme svištěli na Pier 6. 

Poznámka k placení jízdného v autobusu a tramvaji. Dá se použít přednabitá Octopus karta, což je plastová karta, kam se průběžně nabíjí peníze a dá se s ní platit jízdné i jídlo na ulici. My jsme zvolili složitější cestu, a to, že platíme všechno hotově. Řidič částku vidí, ale nevrací. V autobusu se platí při nástupu, v tramvaji se nastupuje pouze zadem a platí se u řidiče při výstupu.

Dojeli jsme tramvají skoro k přístavu. Procházkou podchodem plným žen, protože chlapa tam člověk viděl sedět minimálně, jsme došli až k přístavu. Rychlá loď za 46$ nám ujela a pomalá za 23$ jela přesně v 11 h., což znamenalo výhodu, že nebudeme muset na lanovku stresovat a budeme mít čas se podívat po ostrově. 

Loď skutečně v 11 h. odrážela od břehu a my měli nádherný výhled na vodu a budovy v pozadí. Cesta trvala necelou hodinu. V přístavu Lantau bylo malé autobusové nádraží plné autobusů a lidí a jedna zastávka s velkou cedulí Cable car taxi. Pavlinka nechtěla na tuto turistickou vábničku přistoupit a jala se hledat autobus. Paní u okénka ji poslala na autobus 3M, řidič ji poslal do dvojky, která stála na nástupišti 1, ten nám řekl nebo spíš naznačil, že musíme na trojku. Hrůza přebíhání mezi autobusy, až řidič 3M pochopil, že chceme na lanovku ne přímo k Buddhovi, tak nás vzal a jeli jsme. 

Místa na nohy málo a cestou lidí přibývalo. Autobus jel asi tak kilometr po pobřeží, pak se otočil a jel úplně zpátky. Naštěstí to na kruhovém objezdu, na který vyjel z autobusového nádraží, vzal strmě do kopce. Tím jsem začal mít důvěru, že jedeme k Buddhovi, protože ten má sedět nahoře na kopci a máme k němu dojet lanovkou. Jenže časem jsme jeli z kopce dolů, pak zase nahoru, pak bylo pod námi nějaké malé městečko. My jeli ještě výš. Pak najednou přišel zlom a Pavlinka hlásila, že vidí lanovku. Ona seděla u okna, takže měla výhled. Já seděl do uličky, takže jsem měl ve výhledu vždycky nějakou překážku, takže jsem viděl úplný prd. Od nějakého pána z nádraží jsme měli nařízeno jet až na konečnou. Pavlinka u jedné zastávky zahlédla povědomý nápis a chtěla vystoupit. Ještě že jsme to neudělali. To byla cesta neznámo kam. Asi po kilometru nám zastavil autobus přímo u lanovky.

Když jsme vylezli z autobusu, nahoře na lanovku stála fronta. Ale taková ta dlouhá údajně tříhodinová. My šli k jezdícím schodům, ukázali jsme jízdenky a už jsme byli směrováni nahoru. Žádné čekání, došli jsme až k 15 minutové frontě, kde už všichni platící čekali, buď na normální kabinku nebo kabinku s proskleným dnem. My stáli na klasiku. Je to o něco levnější a člověku se nedělá mdlo z výšky, kterou jsme překonávali. Jedná se prý o nejdelší lanovku na světě a tato měla navíc dvě změny směru. To funguje podobně, jako když přijede lanovka na konečnou, jen je kabinka převezena v rámci stanice na druhé lano. 

Z lanovky jsme viděli hongkongské letiště, které bylo neskutečně blízko. Z výšky jsme viděli celé letiště jak na dlani. Letadla pojíždět, přistávat nebo vzlétat a to vše z výšky. Pavlinka mě původně tvrdila, že to není hongkongské letiště, ale letiště ostrova Lanta. Pak svůj názor změnila. Parádní pohled shora. Kabinka se kývala ve větru. Naši američtí spolucestující si dělali z toho legraci. 

Když jsme se blížili k nejvyššímu bodu hory, Buddha stále nikde. Jak jsme se přehoupli přes vrchol, seděl Buddha přímo před námi. Do konečné stanice už to byl kousíček. Opravdu neskutečný zážitek. 

Nutno podotknout, že přes relativní časovou rezervu, na lanovku jsme nastupovali přesně na čas uvedený na lístku, i když to nikdo už nekontroloval. Hlavně, že byl lístek platný.

Vystoupili jsme z lanovky a následovali dav. Před výstupem byly nějaké sudy, které pod sebou měly různé nápisy v angličtině v duchu zdraví, štěstí atd. Byla tam taky růžová kabinka lanovky. Byla tam taková promenáda lemovaná obchody. Uprostřed byl takový velikonoční motiv, kde se dalo vyfotit. Vyšli jsme z areálu ven a po pár krocích vešli do prostoru věnovanému Buddhovi. Prošli jsme nádhernou branou na kolonádu, kde byla spousta lidí a krav. V jednom z obchodů si Pavlinka koupila klobouk. Takový ten klobouk, co mají místní na rýžové plantáže. Tak asi koupím pytel rýže a budeme ji v Lukách pěstovat, když už kupujeme vybavení.

Prošli jsme si chrámy, které tam byly součástí areálu. Všude pálili tyčinky od slaboučkých po tlusté, ale do chrámu nesměly kvůli požáru. Ani fotit se v chrámu nemohlo. Chápu, nefotím. Z chrámu jsme šli po dlouhých schodech nahoru. Lidí mraky. Nahoře u Buddhy byl hezký výhled, vevnitř nic zajímavého. Obešli jsme ho dokola a šli zase dolů. Člověk by čekal, že vystoupá nahoru, padne na zadek nebo aspoň udělá wow nebo wau a ono nic. Buddha. Velký. Sedící. Stejně jako už několik jiných, které jsme viděli. Ale ať mi někdo vysvětlí, jak ho tam tenkrát dostali i s tím dlouhým schodištěm. Pravda, cesta vede až úplně nahoru.

Nahoře jsem taky pochopil, proč si lze koupit pouze jednosměrnou jízdenku na lanovku. Shora dolů taky jezdí autobus. Cestou na lanovku si Pavlinka dala něco dobrého na zub. Poté jsme se vydali zpátky na lanovku. Čekání bylo zhruba stejné jako dole. 

Sjeli jsme dolů a původní plán vrátit se do přístavu vzhledem k poloze vzal za své. Přímo u lanovky bylo metro. Kdo vyřkl otázku, co by dělalo metro na ostrově, poté co zazněla úvaha o letišti, nechávám bez odpovědi. Naproti výstupu z lanovky bylo metro. U výstupu také byla cedule, že se dá dojet až k nám, myšleno na Wan Chai za 20$ na osobu. Já už bych šel dávno na metro, ale Pavlinka si vzala za úkol sehnat ten autobus, když ho inzerují. Řešení bylo jednodušší, než se zdálo. Autobus E11 jel opravdu asi hodinu a míjel náš hotel v paralelní ulici. Ráno skutečně stačilo místo běhání, přejíždění přejít ulici a nastoupit na autobus E11. Kdybych byl ráno tak chytrý jak dnes večer, udělali bychom to tak. Autobus jel po dálnici zhruba v trase vlaku z letiště. Dojeli jsme až na konečnou, abychom si protáhli nohy po tom sezení na místech pro malé Číňany. 

Motali jsme se kolem Viktoria parku, abychom našli chrám skrytý mezi vysokými baráky. U chrámu byla zahrada a v zahradě čisté WC pro více osob.

Z chrámu jsme šli do Victoria parku. Zde bylo milion lidí na kilometr čtvereční. Probíhal zde květinový festival, na který jsme nebyli vpuštěni, protože jsme si nekoupili lístek. My šli dál parkem až jsme narazili na hromadu děvčat piknikujících na krabicích. Za přechodem stál dav lidí, který mířil do parku a u parku stál druhý dav a ty se pustily proti sobě. Nádherný pohled. Náš dav mířil z parku do nedalekého metra. My minuli bez povšimnutí 16-ti patrový obchoďák a mířili na Time Square, kde byl luxusní obchoďák. Jen jsme nakoukli a šli dál směrem k hotelu.

Cestou jsme si na trhu koupili meloun a v pekárně buchty na snídani. Následně jsme zjistili, že dál už to vlastně známe a šli jsme si dát věci do hotelu. 

Následná procházka už byla jen do místního okolí. Pokoukat, kde co mají.