Dnešní ráno nás musel vzbudit budík. Chtěli jsme být brzo po snídani a jet na letiště. Jenže v noci přijel nějaký zájezd hlučných turistů, takže práskali dveřma a hulákali jeden přes druhého. Měl jsem sto chutí ráno hulákat taky, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Na druhou stranu jsme měli ráno čas na sbalení všeho, co bylo potřeba dát do kufrů. Včera jsem se ještě večer neúspěšně pokoušel o check in, ale internet byl tak strašně pomalý, že nešlo vůbec nic. Takže spánek byl to nejlepší řešení.

Za pět půl osmé jsme scházeli dolů na snídani. Pavlinka mě hnala, abychom byli brzy po snídani, ale to se zmýlila. V jídelně nebylo připravené vůbec nic, slečna tam pobíhala mezi kuchyní a barem. Kromě nás musela nachystat pro celý zájezd jídlo do zvláštních nádob. Ty dala na jeden velký kulatý stůl, kde si postupně sedali příchozí. Jediné, co tím ušetří, je jejich běhání tam a zpátky a možná je i nabídka omezená.

Pavlinka čekala mezi servírovacími nádobami a čekala celou dobu na židličce v rohu. Tím musela dívčinu trošku stresovat, protože čekající host může dát špatné hodnocení.

Já se šel mezi tím projít kolem hotelu a sledovat ranní pouliční ruch. Provoz na hlavní třídě byl celkem plynulý. Paninka už měla otevřeno. Uvnitř čekal jeden host na jídlo. Krámek za rohem, kde jsme si koupili pivo a nějaké drobnosti měl také otevřeno.

Jinak nic zajímavého kromě lešení, které postavili včera a všude koukaly konce trubek. Nikde žádný praporek nebo žlutá páska, nic. Člověk musí být furt ve střehu.  

Další překvapení bylo na ceduli na hotelu, kde jsem si snad poprvé v Číně všimnul srpu s kladivem. Měli to tam na nějaké oficiální tabuli. Jinak nikde nic, žádné billboardy nebo cedule s rudými vlajkami a nářadím pohozeným přes sebe.

Snídaně byla stejná jako včera, jen přibyla uvařená brokolice a blanšírované čínské zelí. Jinak klasika. Rýže, nudle atd. Vypadly zelené fazolky. Pozoroval jsem naproti u stolu trojici čínských inženýrů, jak emotivně gestikulovali nad nějakým společným problémem s nějakým dalším nepřítomným. Bylo to legrační sledovat. Škoda, že se to nedalo natočit a pak vtipně nadabovat. 

Sbalili jsme kufry a chtěli jet dolů. První výtah plný Číňanů. Nechal jsem je odjet a čekal na Pavlinku. Přijel druhý výtah, plný Číňanů. Pavlinka se tam nacpala i s kufrem a začala vytvářet místo i pro mě. Tak jsem ji nechal odjet dolů a šel se svou bagáží rádi po schodech. Byla to jen dvě patra.

Z hotelu jsme vyšli i přes zpoždění na snídani kolem osmé. Pavlinka hned u východu nadávala, že jí nejede kufr. Jedno kolečko už má vyježděné a tak se občas zasekne. Tak jsme si vyměnili kufry a šli jsme do podchodu. Brzdící kolečko z kopce dolů nebrzdilo a do schodů jsem dal Pavlince svou tašku a vzal její kufr společně s mým a místo ranního posilování jsem šel s každým kufrem po těch drobných schodech nahoru.

Jako zkušení mazáci jsme si koupili žeton na metro a šli do výtahu, protože z návodných videí v metru jsme viděli, že se nemá s kufrem jezdit do metra po schodech, ale výtahem. Tak jsme toto pravidlo dodržovali až na letiště.

V metru nás čekalo další překvapení v podobě napráskaného metra. Opravdu hlava na hlavě. Cestou jsme zjistili, že všichni jedou do Hi Tech parku. Tam se vlak vyprázdnil. Vždycky, když už jsem si myslel, že se tam víc lidí nevejde, přistoupili další. Pak to bylo v pohodě i s přestupem na linku 11, která staví přímo na letišti. Některé zastávky jsou od sebe strašně daleko. Třeba na letiště jsme jeli i veliký kus po povrchu.

Na letišti jsme si koupili pití v domnění, že stejně jako u nás, bude pití drahé. Je stejně drahé jak u nás, ale v automatech mají stejné ceny jako v metru, což je příjemné. Půllitr ledového čaje stojí zhruba 20 korun v přepočtu.

Protože jsem měl žízeň, dal jsem si jeden čaj rovnou a druhý, že si dám potom. Šli jsme do odletové haly. Ještě než jsme prošli, čekala nás bezpečnostní kontrola na výbušniny. Paní nás otírala nějakým přístrojem a zavazadla musely do rentgenu. Pak jsme čekali u zábrany, než nás mladý policista pustil dál. Na rentgenu Pavlince našli sprej na vlasy. Než se domluvili, jestli ho má vyndat nebo ne, se všichni svorně domluvili, že nemusí.

Mladý policista nás pustil na schody vedoucí do odletové haly. Hala velká jako hrom, konce nebylo vidět a to byl jenom terminál 3. Z Hongkongu funguje přívoz, který převáží lidi do Shenzenu, aby nemuseli složitě řešit přesun a všechny tyto bezpečnostní procedury.

U letiště jsou 3 stanice metra. Airport north, east a to naše, kde jsme vystupovali a má i symbol letadla. Nevím, kam míří ty dvě, ale nedovedu si teď představit, jak by dopadla naše tour přímou linkou na Airport east. Museli bychom vystoupit o zastávku dřív a jet autobusem.

Taky jsem asi zapomněl zmínit, že při příjezdu do Shenzenu jsme sháněli mapu s nějakými zajímavým atrakcemi. Nikdo nic v těch větších hotelích neměl. Ještě že má Pavlinka ty kontakty, takže kartičková kamarádka nám poradila ty zábavní parky a nákupní příležitosti pro normální lidi.

Pro odbavení našeho letu byl sektor C. Šli jsme na samoodbavení, ale ani místní slečně to nešlo, tak nás poslala k přepážce. Slečna u přepážky nám vybrala luxusní místa 4E a 4F. Dali jsme jí kufry a šli na kafe. Bohužel nikde neberou karty, takže káva nebyla.

Šli jsme na bezpečnostní kontrolu, ale jelikož jsem měl čaj v batohu, musel jsem ho vypít. Mezi tím jsem se připojil na internet a poslal dětem pár obrázků a videí z letiště.  Po chvíli jsme šli do fronty. Byla krátká. Až jsme byli skoro u odbavení, byla to sekce jen pro ženy a velké kabelky. Tak aspoň to B jsem splňoval.

Za pasovou kontrolou byl rentgen. Byl jsem policistkou vyzván, abych si stoupnul na stupínek a udělala mi osobní prohlídku. Ani jeden jsme to nějak víc neřešili. 

Za prohlídkou byla dlouhá nekonečná řada. Uprostřed křižovatka a z ní vedou východy do letadel je jich asi 40 a o patro níž dalších 40 východů. Všechno krásně značené. Někde na cestě si Pavlinka konečně koupila kafe. 

Šli jsme na gate 40. Seděli jsme a čekali. Nějaké dítě vedle nás řvalo a jezdilo neohrabaně vozíkem, takže kdo tam měl nohy, měl je přejeté. Vyhlásili nástup do letadla, tak jsme šli vzorně do fronty, ale to bylo to, co letělo až po nás. Tak jsme se vrátili na lavičky a Pavlinka zjistila, že budeme mít asi hodinu zpoždění.

Nastoupili jsme do letadla a vedle nás si sedl nějaký významný pán, protože hned za ním přivezl steward a nabízel mu vodu, deku a spoustu jiných věcí.

Další vtipná situace byla, když rozváželi jídlo a letuška se musela zeptat kolegy, jak se řeknou anglicky nudle a rýže. Mladá holka, letuška a neumí anglicky. 

Jídlo v letadle bylo v pohodě. Dal jsem si rýži strašenou šunkou. Pavlinka a čínský Karel Gott si dali nudle. Karlovi to vidličkou moc nešlo. Je zvyklý na hůlky. K tomu bylo pálivé zelí, co vypadalo jako sušené maso. Byla to jako chuťovka. Dále byla v krabici sladká buchta a slané oříšky. Na pití cola, čínská Fanta nebo Sprite, káva, čaj a kokosové mléko. 

Přistání v Shanghaji v pohodě. Po letišti je cesta dlouhá pro kufry, ale všechno přišlo jak mělo. U východu od kufrů stáli dva pikolíci a trhaly lístky od vyzvednutých kufrů.

Sjeli jsme ke vstupu do metra. Pavlinka se jala studovat jízdní řády metra a mě poslala na nádraží pro lístky na vlak, které jsme měly koupené už z Prahy. 

Šel jsem dlouhou nekonečnou chodbou, až jsem narazil na halu podobnou té letištní. Dole bylo spoustu krámků a okýnek, ale žádné jízdenky. Pak jsem si všimnul, že to jsou příjezdy a velká šipka na zemi mě vedla o dvě patra výš na odjezdy. 

Nahoře byla stejná hala, ale plná lidí, kteří naplnili halu na takových 80 procent. A šipky k ticket office zmizely. Tak jsem prošel rentgenem až jsem došel doprostřed, kde byl velký otazník. Zeptal jsem se a paní mě poslala za velkou zeď, kde bylo spoustu okýnek. Stoupnul jsem si do správné řady a zatímco paní u okýnka obsluhovala 3 lidi zaráz, protože furt měli nějaké problémy, já jsem jí dal doklad o zaplacení a pasy, ona mi dala navíc zpátky jízdenky. Pak jsem se musel stejnou cestou vrátit zpět.

Pavlinka byla ráda, že mě vidí, protože prostředí u automatů bylo nudné a nehostinné a neměla se kam pohnout z místa, protože hlídala kufry. Jízdenky už měla koupené, takže jsme šli do metra.

Zatímco ranní metro v Shenzenu bylo plné, z pohledu místního metra bylo de facto poloprázdné. Stáli jsme slušně ve frontě na metro. Přijelo metro, otevřely se dveře, pár lidí vystoupilo a celý ten dav, co čekal se narval do metra. Pavlinka nastoupila a já se nemohl dostat za ní. Kufr mi čouhal ze dveří. Tak jsem s ním tak dlouho lomcoval, až se dveře zavřely. Jel jsem na jedné noze, ještě ne na vlastní. Postupně jsme pak, jak se metro trošku uvolnilo, dostávali dovnitř. Stejné to bylo i ven. My šli ven a lidi se už cpali dovnitř. Je to jak o závod. Hlavně řidič nečeká, až všichni nastoupí. Otevře, za chvilečku zavře a nezájem. Při přestupu jsem si říkal, že situace bude lepší, když jedeme jednu zastávku. Bez kufrů by to bylo v pohodě, ale člověk prvně musí před sebou vykopat ten kufr. A s námi nastoupil páreček a stoupli si přímo do dveří. Tak jsem myslel, že další zastávku nějak uhne. Čuměl jak debil a neuhnul. Tak dostal pravý český dloubák pod žebro a kufrem do kolena. Hňup.

Výstup ze samotné stanice byl v pohodě. Vrátili jsme jízdenky do turniketu a šli východem ven. Venku jsme rychle přešli silnici, abychom zjistili, že zbytečně. Náš hotel je kousek od metra, takže pohoda. Dostali jsme lepší pokoj za stejnou cenu. Jdeme do 7. patra výtahem a pak ještě jedno pěšky.

Šli jsme pak procházkou na náplavku. Cestou jsme se zastavili v jednom bistru, kde byli 4 chlapi. Jeden kasíroval, jeden vařil u venkovního okýnka, jeden spal na pultu a jeden vařil v kuchyni. Ten, co spal, se za celou dobu pohnul jednou. Jídlo stálo za prd. A bylo s podivem, že v té části, co jsme šli, nebyli žádní lidí. Až jsme došli na náplavku, tam už bylo lidí dost. Hledali jsme směnárnu, ale všechny byly zavřené, tak jsme dali za vděk automatu, který mění v nevýhodném kurzu, ale budiž. Po 6 km jsme se vrátili na pokoj. Pavlince byla celou cestu zima, protože teploty nejsou tak příznivé, jako byly dole na jihu.