Ráno jsme museli vstávat 5.45 hod. Sousedi byli včera shovívaví, takže randál utichnul už kolem jedenácté. Šli jsme brzo spát jednak, aby jsme byli čerství, jednak že nefunguje VPN a nevíme proč. Nedaří se jí aktualizovat. Za noc přišla jen jedna zpráva od dětí a to možná ještě omylem. Naštěstí naše stránky nikdo nezablokoval, takže na ukládání blogu VPN není potřeba.

Ke snídani jsme si dali buchtu a čaj. Protože Pavlinka otevřela buchtu stylem sobě vlastním, prý protože jí to nešlo otevřít, tak jsem její zbytek zabalil a přidal do mé tašky k výbavě na cestu.

Vyšli jsme 6.30 hod. a šli jsme k cestovní agentuře. Už na nás čekali. Nastoupili jsme do přistaveného auta spolu se dvěma chlapci a už se jelo. Bylo divné, že řidič nechtěl zastavit, když se kluci chtěli přesadit, protože seděli vzadu ve finále tři a vpředu nikdo. Dojeli jsme na ulici, kde jsme byli včera a byla tam v nějakém obchoďáku sleva na Hilfiger, která vůbec nebyla výhodná a kostel svatého Josefa. Tam nás řidič vysadil. 

Za chvilku přijel normální autobus. Vyskočila průvodkyně a vzala si nás bokem, aby nám řekla, že výlet normálně stojí 400 ¥, ale že máme happy day a že dostaneme za stejný peníz ještě dvě akce navíc. Jedna je návštěva výroby drahokamů a druhou si můžeme zvolit, buď návštěvu souku nebo přednášku tradiční čínské medicíny.

Nastoupili jsme do autobusu a průvodkyně začala vyprávět krásnou angličtinou o průběhu zájezdu. První byla návštěva hrobek rodu Ming. Cestou jsem si uvědomil, když jsem se chtěl cestou napít, že celá taška s mým jídlem a pitím zůstala na hotelu. 

V autobusu seděla výprava dvou mladých českých párů. Mají celkem vtipné hlášky.

Návštěva hrobek s průvodcem byla velmi zajímavá, ale v podstatě baráky stejné jako v Zakázaném Městě. Ukázali nám oblečení panovníků a jejich žen při slavnostní příležitosti. Viděli jsme sochu panovníka v nadživotní velikosti. Vylezli jsme na vyhlídku, která byla součástí hrobek. Hrobky samotné jsme ani okem nezahlédli, protože jsou až 7 km daleko. Pavlinka cestou informovala výpravu o nabitých zkušenostech v Shanghaji, kam mládež směřuje. Z vyhlídky jsme se vrátili k autobusu.

Popojeli jsme kousek k fabrice, kde vyrábí výrobky z kamene (jade), který Čína velice uznává. Vyrábí z něj drahé šperky, vyráběli tam medaile na olympiádu. Prošli jsme si krátkou ukázku z výroby. Pak nám paní prozradila, jak se dělají 4 koule v sobě, tzv. koule štěstí. Pak jsme šli do prodejny, kde jsme si mohli něco koupit. Nekoupili jsme si vůbec nic. Na konci prohlídky byl zdarma čaj, tak jsme jim ho vypili a čekali na průvodkyni. Ta nás odvedla nahoru do jídelny, kde se podávala u velkých stolů čínská jídla. Sedli jsme si společně s českými páry ke stolu a začali obědvat. Po chvíli si k polovyjedenému stolu přisedli dva cizinci, takže všechno maso bylo hned fuč. Shodou okolností přišla průvodkyně a říkala, že pokud chceme něco přidat, že nám to přinesou. Tak jsme společnými silami objednali jeden druh masa. Paní přinesla jeden talíř. Druhý už bohužel nedonesla. Byl jsem rád, že jsme jako první zvolili maso a ne cibuli, která byla na burákovém oleji a byla vynikající. Tak jsem podal ještě její zbytky od druhého stolu.

Šli jsme do autobusu a pokračovali dál. 

Další zastávka byla už konečně Velká Čínská Zeď. Viděli jsme jí kousíček z autobusu, ale vstup byl o pár kilometrů dál. Autobus zastavil na horním parkovišti přímo u lanovky. Lanovka nahoru a dolů stála 140 ¥ na osobu. Protože finanční zdroje se zmenšují a karty neberou, rozhodli jsme se pro pěší túru. Z celkového počtu 42 lidí nás šlo pěšky jen 8. Dostali jsme lístek pro vstup a museli jít celá skupina pohromadě až ke vstupu. Tam se naše cesty rozdělily, protože bylo možné jít na dvě strany. Na naši stranu šel nezávisle na nás pouze jeden polský manželský pár, takže jsme se shodou okolností navzájem vyfotili.

Vylézt nahoru vyžadovalo trošku energie, nebylo to úplně jednoduché. Schody vyšlapané, kostky vymleté od vody a ledu. Přesto jsme potkávali spoustu stařečků a stařenek šplhajících nahoru nebo následně slaňujících dolů. Nebylo tam žádné lano, ale schody nebo sklon byl tak prudký, že nešlo jít rychle a normálně po schodech jako obvykle. Nikde žádný eskalátor.

Nahoře byl nádherný výhled. Bylo možné pokračovat dál až k lanovce, ale nebyl čas. Nahoře jsme viděli spoustu zdí směřujících různými směry po horách. Taky jsme viděli pod námi vstup na bobovou dráhu, ale nevěděli jsme, kde končí a nechtěli jsme riskovat zpoždění, takže ani nevím cenu za jízdu.

Museli jsme se vracet. Nahoře strašně foukalo. Ono foukalo už od autobusu, ale jak člověk šlapal nahoru, tak se zahřál. Dolů se šlo snáz. Někdy to bylo moc strmé, ale bylo tam zábradlí. Pavlinka vymyslela, že se po něm sveze, ale ve zdi byla díra, ona se lekla, vyjekla, takže měla pozornost většiny návštěvníků na schodech.

K autobusu jsme došli včas, lanovkáři přišli pozdě a na naše tři kamarády z auta se čekalo, přestože se řeklo, že se nečeká. Ani se tukani nestyděli, natož aby se omluvili.

Sedli jsme si do autobusu, snědli sušenky, co měla Pavlinka v batohu ze včera a jeli jsme na masáž nohou.

Dálnice zpět vedla po úpatí hory, takže jsme si užili nádherný výhled, protože cestu tam jsme měli rychlejší díky tunelu pod horou. Za horou se dálnice spojily a vedly spolu kolem Wonderlandu, který se již dvakrát pokoušeli dostavět, ale nikdy k tomu nedošlo. My bychom to nevěděli, kdyby před tím nebyl Motel 8 podobný tomu v Americe a vedle byl obchoďák stejný jako v Americe outlety u dálnice. Jinak cesta by byla celkem nudná, kdyby se nejednalo o dopravu v Číně, kde jede všechno co má kola a nejenom jede, ale i mění směr, ať plánovaně, či náhle. Já myslím, že Polka sedící v první řadě bude mít křeč v noze. To nebyly centimetry, to byly milimetry, co se různá vozidla míjela s naším autobusem. Náš řidič jel bezpečně a na pohodu, ale tu a tam mu tam vždycky někdo spěchající vjel nebo zablokoval cestu. 

Masáž byla hotová relativně rychle, kdyby nebylo potřeba před tím vyslechnout přednášku o čínské medicíně. Dostali jsme lavory s teplou vodou a nějakými bylinkami v čajovém pytlíčku. Čekali jsme, než přišel doktor a maséři a masérky. Našli se v naší skupině i tací, co si něco koupili. Čínský doktor nám poradil celkem odborně. Myslím, že se stačí na nás podívat. Když si dám tříměsíční kůru za 2700 ¥ a zhubnu, bude vše OK. Když nedám nic a zhubnu, výsledek bude stejný a ušetřených 2700 ¥.

Pavlinka chtěla tento krásný den uzavřít a tak jsme z masáží jeli na průzkum trhu v Pekingu. Cestou jsme vyhazovali českou skupinu u olympijské vesnice, takže jsme viděli všechny stadiony včetně toho hlavního. Vyhodili nás u metra 2, které bylo tak nějak v pohodě, ale jednička byla nacpaná, tak se tam Pavlinka vtiskla a já musel tím pádem taky bez ohledu na policajta ve dveřích. Jeli jsme jen jednu zastávku, takže nám to bylo buřt a oni ať se mačkají, jak se jim to líbí.

Linka číslo dvě je zajímavá tím, že je okružní. V metru ukazují směr jízdy, takže v tomto případě i kdyby člověk zvolil špatný směr, dojede. Ideální linka pro bezdomovce, teplo a pohodlí, to by se jim jezdilo.

Velikou nevýhodou této země je, že neberou žádné karty. Člověk furt musí spoléhat na hotovost. Bez hotovosti si tady člověk nedá nic. Ale jak jde o prodej kamenů nebo jiné zbytečnosti do baráku, kartou zaplatit lze. Ještě že Pavlinka při výběru hotelů dbala na to, aby hotely akceptovaly kartu. 

A ještě jedna poznámka. Souk neboli trh, který jsem avizoval, byl součástí objektu s masážemi, jen už se v pozdní odpolední hodinu nikdo s ničím nevnucoval. 

Tak Pavlinka mě našla v posledním patře obchoďáku, aby mi dala nějakou hotovost na zaplacení večeře a mohla se zbavit nakoupených drobností. Přišla s pocitem vítěze, že tady berou karty, takže spokojenost. Ale chvilečku trvalo, než na to přišla. A tak jsem se rozvalil do křesílka, dal si hovězí polévku s nudlemi a všechno bylo fajn. Polévka byla výborná a dostal jsem k ní i podpultovou vidličku, abych se nemusel mordovat s hůlkami. Ale hůlky jsou velké hranaté akorát na ty nudle. Ale hovězí vývar v je hotový zázrak na hlad i na žízeň. Člověk dostane velkou misku za 28 ¥ a je sytý i bez žízně a nebolí ho v krku od studeného.

Bylo i zajímavé vyprávění průvodkyně o tom, že do Pekingu vede cesta jen z jihu, protože z ostatních stran jej obestupují hory. Drak na jedné straně, tygr na druhé straně. A že Pekingem prochází stezka a je jak drak, ale detaily už si nepamatuju. Vím, že tam bylo něco se Zakázaným Městem.

Bylo legrační sledovat mládež, která nezažila komunismus, jak se baví tím, jak tady mají všechno největší a nejlepší.

Taky průvodkyně vyprávěla, že není možné se domluvit na přesný čas příjezdu v Pekingu, protože je tu ucpané celé město a ještě kvůli smogu omezují vjezd pro některá vozidla do města. Takže dětem říká, do kolika nejpozději přijede, aby si byla i s velkou rezervou jistá, že to stihne. 

S ohledem na smog, ale Číňani moc nemyslí. Náš řidič místo toho, aby myslel na smog, nechá autobus nastartovaný, když čeká na lidi, než přijdou. I kdyby to byly 2 minuty a udělal to takto každý, tak to určitě pomůže. Velký průmysl je v Pekingu omezován a stěhován mimo město. Přesto problém nevyřeší, jen ho přesunou mimo město, protože kolony čekajících aut na poskočení o metr nechávají běžet své motory. Kolony v několika pruzích oběma směry byl častý obrázek dnešního dne. 

Další pozitivum pro nás, které průvodkyně zmínila, byl začátek víkendu, takže dneska to bylo relativně na pohodu a zítra a pozítří to bude masakr, protože všechno kvete, všechno je naklizeno, takže po víkendu celou zeď uklízí celý týden, aby byla na víkend opět připravena na nápor turistů i místních.

Tak klid úderem 20.55 hod. skončil. Pavlinka dorazila nahoru a chtěla si dát jídlo. Pokud obchody zavírají ve 21.00 hod., těžko bude mít někdo něco 20.55 hod. k jídlu, když už na mě kolem půl deváté koukali jak na vraha.

Druhé dějství se odehrává u automatu na jízdenky, který bere jen 5 ¥ bankovky. Pavlinka, aby rozměnila, tak si chtěla koupit pití a místo desítky dala pětku, kterou potřebuje a měli jsme pití a druhou pětku a potřebovali jsme osm. 

Na druhé dějství navázalo třetí, kdy unavená Pavlinka hystericky hledá platební kartu. V pěti minutách by s ní mohl někdo nakoupit, kartu musíme zablokovat a podobné scénáře. Radil jsem zachovat klid a hledat, že určitě někde bude. Nákup rozházený u automatů na jízdenky, turisté nemající peníze, hysterická Pavlinka a já v klidu, ale už taky unavený. V nejhorším se karta blokne nebo se najde. B je správně.

Karta se našla, nákup letěl halabala do tašky, peníze se našly a začalo další dějství.

Tím jak jsem se nesoustředil, jezdili jsme metrem nekoordinovaně různými metry tam a zpět. Když jsem Pavlince vysvětlil, že pojedeme radši na jinou zastávku, že to je na druhé straně ulice. Nakonec to klaplo, vylezli jsme z metra vlezli do podchodu a kdyby mě Pavlinka nezabrzdila, šel bych kamsi úplně mimo.

Dovršili jsme to tím, že jsme odbočili o ulici dřív, než jsme měli a museli dojít až na její konec, kam jsme původně nechtěli. Mělo to pozitivní efekt, protože jsme trefili na německý pár, který nám vysvětlil množství toalet v ulici, které jsou veřejné a slouží jako koupelna a WC tam, kde ho v domě nemají. 

Došli jsme na hotel a začala přehlídka nakoupených modelů.