CHUDOBOVI

Včerejší večer měl ještě pokračování i poté, co jsme povečeřeli. Po večeři nám zbylo jen 7 ¥ jako rezerva pro strýčka příhodu. Pavlinka od Chrámu nebes pohřešovala 40 ¥. Ty jsem našel v peněžence přesně poté, co jsme se vrátili z večeře a já dělal inventuru. Úplně jsem na ně zapomněl, ale věděl jsem, kam peníze ukládám, takže nebylo složíte je najít. To bylo najednou radosti. Jde sice asi o 150 Kč v přepočtu, ale moc se hodily. Vyběhl jsem do našeho krámku a koupil poslední sladkosti na cestu.

Naši sousedé dělali rambajs ještě skoro o půlnoci. Tím si vysloužili to, že člověk nemusí na ně brát ohledy ráno. Ne že bych měl potřebu cíleně vytvářet hluk, ale umím zmizet jako myška, když chci. Takto nejsem nijak omezován.

Sbalili jsme co šlo nebo muselo do kufrů a připravili ruční zavazadla. Já vyloučil z přepravy boty, co jsem v nich prochodili Čínu a Pavlinka klobouk, co používají domorodci na rýžová pole. Zvážili jsme kufry, vyjasnili si zavazadlovou situaci podle letenek, protože Pavlinka měla přesnější informace, než jsem se já domníval, takže jsem se sbalil do kufru a zbytek narval do jedné tašky kvůli snadnější manipulaci. Pavlinka měla velký a nový malý kufřík.

Pavlinka šla spát kolem jedenácté, já kolem půlnoci. Ráno nás asi minutu před budíkem vzbudil klepáním recepční. Posnídali jsme vše, co jsme měli nakupeno od včera. 

Chvíli po páté jsme opouštěli hotel. Hluk jsme dělali minimální, ale bylo vidět, že se u sousedů svítí. Že by museli vstávat taky?

Venku bylo počasí na tričko a nemohli jsme se shodnout, jestli je silnice pokropená nebo v noci mírně sprchlo. Nevíme, pátrat už po tom nebudeme.

Ulice byly prázdné, ale bylo vidět, jak město ožívá. Autobusy nachystané u cestovek, ranní prázdné autobusy MHD na svých trasách, hlídači objektů, lidé proudící do metra. Jízda s kufry po chodníku byla nepohodlná, tak jsem využil vyznačené stezky pro cyklisty, kde mimochodem stálo zaparkované auto a přes den tam jede všechno, co má kola. Teď tam bylo prázdno, sem tam skútr, protože tam mohl jet v protisměru. Pavlinka se urputně vláčela s oběma kufry po chodníku. U podchodu a vchodu do metra jsme si zavazadla prohodili, já si vzal na starost těžké kufry a Pavlinka příruční zavazadla, která jsou lehčí, ale i tak váží požehnaně. Byla to super rozcvička s posilováním. Dolů do podchodu, vzhůru z podchodu, dolů do metra, vzhůru z metra. Docela mě překvapilo, že z metra k rychlodráze na letiště je potřeba vyšlapat dvě velká schodiště. U nás to řešíme portýry, tady to neřeší nikdo.

Jelikož jsem měl cestu k vlaku nastudovanou, šel jsem v klidu a v pohodě až k budce, kde prodávali lístky na vlak. Systém stejný jak v metru, jen airport express se lišil od metra jiným způsobem uspořádání sedadel. Zcela nelogicky. Myslel jsem, že pojedeme půl hodiny velkou rychlostí, ale rychlost byla nějaká normální a bylo málo místa na zavazadla. Proti Hongkongu tragédie. Žádné úložné prostory na kufry, když se dal kufr do uličky, bylo už těžké projít.

Po 20 minutách i s jednou zastávkou pro přestup na metro jsme dojeli na terminál 3. Tam se směr jízdy otočil a my pokračovali v opačném směru na terminál 2. Jelikož na terminálu 3 někteří nastoupili, aby pak pokračovali do města, bylo veselé se s nima boxovat ve dveřích vlaku, protože zatímco na terminálu 3 byl z jedné strany výstup a z druhé nástup, na terminálu 2 se vystupovalo stejnou stranou, jako na terminálu 3 nastoupili. 

Vylezli jsme z vlaku a hned za rohem byl výtah. Jeden čínský chlapec už se chystal Pavlinku při nástupu předběhnout, ale včas si to rozmyslel, protože si myslím, že by ho Pavlinka byla schopná i zabít, jak je na to jejich předbíhání už alergická. Vyjeli jsme výtahem k odletům.

Před první bezpečnostní kontrolou jsem si odskočil na WC a Pavlinka rekognoskovala terén. Když jsem se vrátil, šli jsme do fronty, kde nebylo nic k odbavení, dali všechny zavazadla na vozík a já šel stát frontu. Řešili jsme s Pavlinkou, jestli koupit pití nebo ne. Tvrdil jsem, že bude na odletu v automatu za normální cenu, Pavlinka tvrdila, že drahé pití tam kupovat nebude a potřebuje se zbavit peněz. Takže koupila dvě půllitrovky čaje a žvýkačky. Prošli jsme první bezpečnostní kontrolou k odletovým přepážkám. 

U odletů jsme využili stříbrnou kartičku a šli na přednostní odbavení. Odevzdali jsme velké kufry. Můj měl 22,8 kg, Pavlinky 23,2 kg, takže v průměru 23 kg na dekagram přesně. Paráda, mám radost, že jsme ušetření trapného přeskládávání věcí do příručního zavazadla. Dostali jsme palubní vstupenky, Pavlinka si odskočila a my s příručními zavazadly na vozíku vyrazili na další části naší odletové přehlídky.  

Další byly imigrační přepážky. Zde jsme stejně jako spousta jiných lidí jeli do prostoru s vozíkem, kde je to již zakázané. Vycouval jsem ven, vzali zavazadla do ruky a šli vyplňovat kartičky. Už naposledy. Nebylo jich tolik, co jsme si mysleli nebo dostali informace, ale vypisovat nesmysly furt dokola člověka omrzí. Pak jsme si stoupli do té nejpomalejší fronty. Za námi, jak jinak, se fronta zmenšovala, až zmizela úplně a vytvořila se nová fronta na rentgenu. 

Na rentgenu nám chtěli zabavit pití, ale Pavlinka stropila hysterickou scénu, že to vypijeme. Tak si paní vzala naše pasy a letenky a dokud jsme jí neodevzdali lahve, tak nám je nevrátila. Bylo legrační pozorovat tu komedii, jak dámy kontrolují každou baterii, každou tašku. Byla na nich vidět ta úpornost, s jakou to dělaly, aby neprošlo ani smítko. Je dobře, že takto poctivě kontrolují, od toho tam jsou, ale ta křečovitost jejich jednání, žádná reakce na úsměv, do toho Pavlinka s litrem čaje. Myslím, že i paní se jí bála, když řekla, že si to vypijeme, i když šlo o čaje v hodnotě kolem 30 Kč.

Po tomto zábavném cvičení, kdy jsme byli zhruba o čtvrt na osm skrz, jsme se šli navonět do obchodu s parfémy, abychom si v letadle vzájemně voněli po té ranní rozcvičce. 

Z voňavkárny už to bylo jen kousek na odletový gate. Zde čekalo mnoho lidí, i když na tabuli nesvítilo ještě vůbec nic. Pavlinka odložila své kufry a zmizela. Za chvilku mi cinkla SMS, že zaplatila něco v obchodě. Přinesla dvě kávy a malou Colu do letadla. Káva byla výborná, ale otevřít si Colu v letadle rovná se být osprchovaný Colou odshora dolů včetně okolních sousedů. To Pavlinka nebyla sto pochopit ani při nástupu do letadla, kdy se málem urazila, že mi koupí v dobré víře pití a já si ho nedám. Půl litru čaje na ex a ještě kafe, to fakt člověk už vydrží, než se bude podávat pití v letadle. Žízní neumřu a pokud by se tak stalo, tak bych chtěl na náhrobní kámen napsat, že radši být v letadle osprchovaný Colou, jak zemřít na žízeň.

V letadle jsme vyfasovali řadu 23 sedadla A a B. Pavlinka mě pustila k oknu a sedla si doprostřed. Když jsem si sedl, vzpomněl jsem si, že je zbytečné držet celou cestu pas a letenku a že mám v tašce čtení a taky polštář na krk. Pavlinka mě důrazně upozornila, že si mám všechno vzít, že už vstávat nebude. Tak jsem si všechno vzal a přišla vedle nás slečna, Číňanka. Sotva jsme vzlétli, Pavlinka šla na WC, takže slečna ji musela pustit. 

Prvně se podávalo pití. Dali jsme si skleničku nebo spíš kelímek šampaňského na zdárný konec výletu a šťastný návrat domů. Pak jsme si mohli vybrat ze dvou jídel. Francouzské nebo čínské. Já si dal první, Pavlinka druhé. Obojí bylo dobré. Pavlinka si k tomu dala na pití bílé víno a co já jsem nevěděl, tak i nějaké prášky na spaní. Bylo legrační ji pozorovat u jídla. I když slečna vedle si asi nedala na spaní nic a měla co dělat, aby neskončila nosem v jídle. 

Podával se koňak nebo hruškový likér. Cestou tam jsme si dali koňak, teď jsem si dal hruškový likér. Krásně voní a dobře chutná. Škoda, že si Pavlinka dala ty prášky, to by jí chutnalo.

Během letu už se nic zvláštního nestalo.

Odlet do Prahy měl 40 minut zpoždění, navíc nás to navedlo do autobusu, který nespěchal. Závěrem jsme vylezli ven, takže jsme museli znovu projít bezpečnostní prohlídkou. Do letadla jsem nastupoval společně s miliardářem Janečkem. 

Přistání a let jinak v pohodě.

Závěrem přece jenom problém, nedorazily nám kufry, patrně se zatoulaly v Paříži.

 

Dnešní ráno začali sousedé hlučet už kolem půl osmé, takže zítra si budou muset přivstat, protože my odcházíme po páté na metro.

Protože zde mají problém s odpadem a pomalu odtékající záchod mě vytáčel k nepříčetnosti, našel jsem řešení. Na chodbě byl kýbl a kohoutek, kde se dala napustit voda, shodou okolností tam byl i veliký zvon. Takže jsem udělal údržbu a záchod splachuje jedna báseň.

Při odchodu z hotelu jsme potkali Ira, s kterým jsme včera seděli. Čekal na zbytek rodiny a chystali se na letiště. Rozloučili jsme se a šli na sedmičku metro, která nás dovezla ke čtyřce. 

Přestup zde nebyl jednoduchý, protože člověk kouká vzhůru a hledá směrovku k lince 4 a ona byla nalepená na sklech zabraňujícím pádu do kolejiště. Tak jsme vyrazili na přestup. Když jsme přišli ke schodišti, za kterým byl výtah dolů, viděli jsme pána, jak chce jet s vozíkem naloženým nějakým pytlem dolů po schodech. Místo výtahem, za chvilku bylo slyšet klapání vozíku po schodech.

Nebo ještě jeden zážitek ze sedmičky, když jsme nastupovali, metro u dveří napráskané, ale uprostřed místo. Tak jsme se dostali dovnitř. Ve dveřích stála slečna, ne bokem, aby nepřekážela, ale přímo ve dveřích a čuměla do mobilu na nějaký film. Že by uhnula, ani nápad. Měla štěstí, že na přestupu vystoupila s náma. Jinak stála jak přikovaná a překážela každému, kdo nastupoval. Linka 4 je dlouhá a jedeme skoro až na konečnou, na předposlední zastávku, kde je Letní palác. 

Vystoupili jsme z metra a nikde žádná cedule. Naštěstí jsem si od Ira pamatoval, že musíme doleva a 400 m budou pokladny. Tak jsme prošli kolem rikší a skutečně došli k několika pokladnám.

Začal výstup do schodů výš a výš, až jsme se přes jednotlivé plošiny chrámu dostali až úplně nahoru. Z každé plošiny byl trošku jiný pohled dolů. Úplně nahoře byl chrám a v něm socha, která se nesměla fotit, ale upozornění bylo jen z jedné strany. Tak jsem si ji vyfotil z druhé. Kupodivu stezka pokračovala plynule dál po chodníčku dolů a mezi stromy prosvítalo jezero. Sešli jsme dolů a šli po zastřešeném chodníčku asi 20 metrů a konec. Tak jsme si ho vyfotili a šli jsme zpět. Ten dlouhý chodník pokračoval paralelně pár metrů blíž k vodě. Šli jsme procházkou po nábřeží a narazili na přívoz ve tvaru draka, který nás převezl na druhou stranu, kde byl ostrůvek propojený mostem. V dálce kvůli smogu nebyl vidět. Přešli jsme most, pocourali po ostrově. Z ostrova se dalo jet dalšími směry, ale my se vrátili přes most zpět na promenádu a po ní se vraceli pěšky tam, kde jsme nasedli na loď. Cestou jsme si v místní restauraci dali oběd. Po obědě jsme pokračovali v započatém směru, až jsme se vrátili k přívozu. 

Pokračovali jsme dál a viděli mramorovou loď, která je napevno zabudovaná v přístavu. Pak jsme mířili k východu, ale Pavlinka chtěla vidět klikatou ulici, takže jsme se museli vrátit směrem ke vchodu. Naštěstí se ten kopec dal obejít okolo po chodníku, takže jsme šli skoro po rovině zpátky na začátek. 

Došli jsme k místu, kde byl vstup do klikaté šu-šu uličky. Chtěli jsme si koupit lístek, jenže to byla jen paní, co trhala lístky a poslala nás naproti k paní, která je za 10 ¥ prodávala. Je vtipné, že ještě včera to stálo 5 ¥. Sešli jsme dolů a Pavlinka hodila blinkr doprava a šli jsme. Proti všem. Když jsem se ptal, proč nejdeme obráceně, jako všichni, dostal jsem odpověď, že jdeme správně. Nadával jsem celou cestu, protože proti nám šly davy v protisměru. U vchodu jsem zjistil, že tam je cedule jak hrom, že se má jít doleva a ne jak my doprava.

U druhého vchodu jsem poslal Pavlinku, ať pokračuje sama, protože na chůzi v protisměru po úzkém chodníčku kolem vody nemám nervy. Vyšel jsem na most s tím, že udělám shora Pavlince nějakou fotku a Pavlinka nikde. Než jsem stihnul najít stín, kde bych počkal, byla nahoře, tak už mi šla naproti, že se chodníček někam stáčí a tam že už se jí nechtělo. Mě by se chtělo, ale pouze obráceným směrem.

Šli jsme do metra. Pavlinka si chtěla dát kafe v KFC, ale naznala, že konečná autobusů není sympatické místo pro pití kávy a šli jsme do metra.

V metru se Pavlinka potkala s českou rodinkou, jejichž dcera studuje v Pekingu vysokou školu, takže jsem dostal svolení rozměnit peníze na jízdenky, aby mohla v klidu předat nabyté zkušenosti.

Jeli jsme čtyřkou a dvojkou metrem na Lama Temple. Pavlinka je unavená. Znečištěný vzduch je venku vidět i cítit. Slunce je za šedivou průsvitnou hmotnou. Štípou oči, člověka to dráždí ke kašli.

Dojeli jsme ke chrámu a Pavlinka šla po vůni vonných tyčinek. Vylezli jsme na ulici a chrám nikde. Vůní tyčinek přebila chuť kávy v KFC naproti přes ulici. Koupili jsme si kávu, v klidu si sedli a Pavlinku začalo zajímat, kdy chrám zavírá. Včera to bylo ve čtyři, dnes o půl hodiny později. Bylo pět minut po čtvrté. 

Vyrazili jsme rychlým krokem k domnělému vchodu do chrámu. Byl to ten pravý východ z metra ke chrámu. Vchod byl hned vedle, ale zavřený. Stála u něj cedule, že vchod je o 150 metrů dál. Pavlinku přes srozumitelné vyjádření zachvátila panika, že to nestihne a tak šla opačným směrem, naštěstí pán, co seděl kousek od vchodu, výpověď cedule potvrdil. Došli jsme včas. Pavlinka si koupila vstupenku a metelila dovnitř do chrámu, než ho zavřou. Kvůli mě by ho mohli zavřít už ve čtyři, ale Pavlinka tvrdí, že by to byla škoda nevidět. 

Před chrámem je veliké parkoviště, spousta aut, která se úzkým vjezdem perou dovnitř a ven. Auta stojí, kde se dá. Někteří zoufalci i přes smogovou situaci nechávají klapat motor, aby měli uvnitř krásných 15°C, protože venku je příjemná teplota na tričko, ale oni budou uvnitř sedět v kožené bundě s rampouchem u nosu. 

Pavlinka přišla za půl hodiny zpět spokojená, že viděla, co chtěla. Šli jsme tím správným vchodem do metra, resp. vchod byl správný, ale pro linku 5. Linka 2 měla skutečně východ tam jak jsme vylezli nebo se muselo projít přes linku 5 k východu F. Možná se někdo podiví, proč to občas píšu tak podrobně, ale je to informace pro budoucí návštěvníky Číny, kdyby chtěli jít z části nebo úplně v našich stopách. 

V metru jsme se rozdělili. Pavlinka přestoupila na linku 1, aby se zastavila na poslední nákupy do Silk marketu. Včera dostala od Irů tipy, tak je musí využít. Já jsem pokračoval dál na zastávku u mauzolea. 

Pavlinka přišla z nákupů a šli jsme na večeři. Objednali jsme si dvě jídla a rýží. Chlapec neuměl anglicky. Ptal se nás čínsky, jestli si dáme Choboďo. Tak jsme si následně k výbornému masu na česneku a na houbách a k nějakému Kung Pau s rýží dali dvě choboďo (pivo) a měli výbornou poslední večeři. 

Z večeře jsme šli nakoupit věci na snídani a na cestu a máme rezervu celých 7 ¥. Pecka v zemi, kde neberou karty a s cizí měnou je potíž. 

Ráno budíček 4.30 hod. abychom se v klidu vyhrabali na metro, které jede zhruba za hodinu a měli čas v klidu najít naše letadlo a odletět. V průvodci psali, že jsou na letišti dlouhé fronty na bezpečnostní kontroly a probírají všechna elektrická zařízení důkladně. Máme se nač těšit.

 

Dneska jsme se vyspali do růžova. Žádný budík, žádný spěch. Všechno v klidu a v pohodě. 

Vyrazili jsme do naší oblíbené banky, abychom vyměnili zbytek peněz. Procedura byla stejná jako minule, jen stejná slečna za přepážkou byla nějaká čerstvější a čilejší. 

Z banky jsme nadchodem přešli silnici, abychom mohli jít ke Chrámu nebes, který byl na dohled. Vlezli jsme do obchoďáku, kde chtěla jít Pavlinka na WC a podívat se, co by ji tam mohlo zajímat, když to máme u baráku. Já se v obuvi se značkovým zbožím zeptal na boty pro mě. Paní našla jediné největší notně zaprášené velikosti 285, což je tu největší velikost a mě byly malé.

Z obchoďáku jsme vyšli zadním vchodem, což nás místo na hlavní silnici vrhlo mezi malé domečky, tzv. Hutongy. Zde žijí lidé na 8m2 bez sprchy a WC. To mají veřejné mezi baráky a jak jsme zjistili, soukromí na wc žádné. Prošli jsme mezi Hutongy k hlavní silnici a šli dlouhou cestou kolem zdi k severní bráně. Jen pro představu, jedná se o vycházku kolem 3 km od hotelu, než jsme tam došli a to se bere podle GPS ne podle krokoměru.

U severní brány jsme si dnes naposledy koupili vstupenky po 28 ¥, protože zítra začíná hlavní sezóna a vstupné zdraží na 34 ¥. Pavlinka si půjčila automatického průvodce, ale nefungoval jak měl, tak jsme ho hned při zahájení výletu museli vyměnit. Druhý už fungoval lépe.

Pavlinka nabrala směr podle vyznačených čárek na průvodci, takže jakákoliv diskuse na toto téma byla zbytečná. 

Cestou jsme viděli všechny objekty nacházející se v chrámu. Nevynechali jsme jediný. Zhruba v polovině cesty jsme si dali oběd. Dva velké talíře masa a k tomu miska rýže pro každého. Dali jsme si od každého trochu. Bylo to vynikající. Za 86 ¥ celý oběd pro dva v takové oblasti, je super cena. Pití, které v obchodě stojí 3.50 ¥ tady měli za 10 ¥, ale měli i levnější a taky dobré. Dal jsem si nějakou vodu s příchutí borůvek a bylo to i podle Pavlinky osvěžující.

Nejzábavnější z celého dne byla Ludmila. Nemá smysl popisovat každý barák, každou zídku, či schody. To najde člověk přesněji a kvalitněji na internetu, ale Ludmilu pozná jen dočasný nájemce audio průvodce. Výborné řešení. Krabička, která se na začátku nastartuje a nastaví jazyk a o víc se nestará. V ní namluvila paní komentáře a představila se jako Ludmila. Tudíž naše audio krabička dostala jméno Ludmila. Ludmila funguje podle GPS a když se návštěvník přiblíží nějaké památce, tak začne povídat do sluchátka. A tak Ludmila u vchodu začala povídat. Jenže jak jsme odbočili do boční uličky, Ludmila zarytě mlčela. Pavlinka se vztekala, že vyhodila 40 ¥ a že to nefunguje. Když jsme se dostali k jiné části prohlídky a donutil jsem Ludmilu převyprávět úvod, Ludmila se chytila a pokračovala. Pavlinka se u každé památky vztekala, že Ludmila mlčí. Když jsme našli konečně audio službu, paní nám vysvětlila, že to platí jen pro tři bloky z těch několika, takže všechno je v pořádku. Od té doby byla Pavlinka spokojená.

Na jednom místě se šlo úzkou uličkou kolem jednoho z paláců. Šla Pavlinka, pak se nacpalo pár Číňanů, pak šel polský starší pár a za něma já. V tom se mezi nás vecpal takový seschlý dědek někde z venkova. Normálně mám úctu ke starším, ale jak ten se cpal, tak jsem jeho výkon česky komentoval, že mu jede metro, tak spěchá nebo že musí dát nažrat dobytku a tak. Poláci se bavili, ale Polák dědka blokoval lokty a dědek zkoušel zleva pak zprava a pak ho zachránily čínské babky, co šly pro nějakou babku v protisměru a když se protlačila za nima, tlačily se zpátky k místu prohlídky. Tak dostaly komentář taky, tak se jen smály, že se cpou zpátky. Legrace největší to pozorovat to jejich strkání se. 

Prošli jsme celý palác. Na konci jsme chtěli vyjít bočním východem, ale kvůli Ludmile jsme museli jít hlavním. Ale byla to výhoda, protože jsme vylezli přímo u vchodu do metra linky 5 a přes křižovatku byl obchoďák se stánky.

Odjel jsem na zastávku Airport expressu, abych zjistil podmínky, abychom nebyli překvapení. Po krátké procházce jsem odjel metrem do hotelu. Když jsem se vracel, tak Pavlinka psala, že se taky vrací. Seděl jsem v lobby a psal zápisky a Pavlinka chtěla sedět vpředu blíž k recepci. Tam seděli kuřáci. Tak jsme pokecali se Slováky, kteří se dneska vrací domů a Irové, kteří letí z Austrálie do Irska a udělali si týden v Pekingu.

Závěr dne, večeře U kočiček. Donutil jsem Pavlinku, že půjdeme na večeři, že bych si dal Kung Pao s rýží. Pavlinka moc nadšená nebyla, protože už večeřela polystyrenový chleba. Ale ve finále šla, že si dá rýží se zeleninou. Dovedla mě do restaurace, kde měli na stole motivy koček a všude obrázky jídel na zdi. Já si vybral jídlo, co se nejvíc podobá Kung Pau a to jsem si objednal. Sedl jsem si ke stolu, kde na stole měli lahvičky s klasickou komunistickou limonádou. Tak jsem chtěl jednu studenou. Paní mi jednu podala, ale stejně teplou jako na stole. Zvědavost byla silnější, tak jsem si ji dal. S Pavlinkou jsme to zhodnotili jako velkou nostalgii. Za chvilku mi jídlo přinesli. Že místo krásného uzeného donesli uvařený bůček s rýží, jsem bral. Nechápal jsem, proč Pavlince donesli něco jiného, než říkala, že si dá. Donesli jí vývar s nudlemi. Začala se v tom šťourat a že chtěla rýží a ne tohle, tak jsem jí nabídl to svoje. Že si dá rýží a maso mi nechá. Nakonec z toho bůčku ojedla líbivé a na mě čekalo po porci polévky hromada tuku s kůží. Tak jsem s díky odmítl. Zaplatili jsme a šli jsme ven. Ve výkladu jsem viděl zdroj pro naše jídlo. Velký hrnec plný masa v sádle. Nevypadalo to nevábně, ale chtěl jsem něco lehčího libového, jako u Paninky v Shenzenu. Taková tady není. Zatím nejlepší jídlo dnes v chrámu nebo včera u kamenů.  

 

Ráno jsme museli vstávat 5.45 hod. Sousedi byli včera shovívaví, takže randál utichnul už kolem jedenácté. Šli jsme brzo spát jednak, aby jsme byli čerství, jednak že nefunguje VPN a nevíme proč. Nedaří se jí aktualizovat. Za noc přišla jen jedna zpráva od dětí a to možná ještě omylem. Naštěstí naše stránky nikdo nezablokoval, takže na ukládání blogu VPN není potřeba.

Ke snídani jsme si dali buchtu a čaj. Protože Pavlinka otevřela buchtu stylem sobě vlastním, prý protože jí to nešlo otevřít, tak jsem její zbytek zabalil a přidal do mé tašky k výbavě na cestu.

Vyšli jsme 6.30 hod. a šli jsme k cestovní agentuře. Už na nás čekali. Nastoupili jsme do přistaveného auta spolu se dvěma chlapci a už se jelo. Bylo divné, že řidič nechtěl zastavit, když se kluci chtěli přesadit, protože seděli vzadu ve finále tři a vpředu nikdo. Dojeli jsme na ulici, kde jsme byli včera a byla tam v nějakém obchoďáku sleva na Hilfiger, která vůbec nebyla výhodná a kostel svatého Josefa. Tam nás řidič vysadil. 

Za chvilku přijel normální autobus. Vyskočila průvodkyně a vzala si nás bokem, aby nám řekla, že výlet normálně stojí 400 ¥, ale že máme happy day a že dostaneme za stejný peníz ještě dvě akce navíc. Jedna je návštěva výroby drahokamů a druhou si můžeme zvolit, buď návštěvu souku nebo přednášku tradiční čínské medicíny.

Nastoupili jsme do autobusu a průvodkyně začala vyprávět krásnou angličtinou o průběhu zájezdu. První byla návštěva hrobek rodu Ming. Cestou jsem si uvědomil, když jsem se chtěl cestou napít, že celá taška s mým jídlem a pitím zůstala na hotelu. 

V autobusu seděla výprava dvou mladých českých párů. Mají celkem vtipné hlášky.

Návštěva hrobek s průvodcem byla velmi zajímavá, ale v podstatě baráky stejné jako v Zakázaném Městě. Ukázali nám oblečení panovníků a jejich žen při slavnostní příležitosti. Viděli jsme sochu panovníka v nadživotní velikosti. Vylezli jsme na vyhlídku, která byla součástí hrobek. Hrobky samotné jsme ani okem nezahlédli, protože jsou až 7 km daleko. Pavlinka cestou informovala výpravu o nabitých zkušenostech v Shanghaji, kam mládež směřuje. Z vyhlídky jsme se vrátili k autobusu.

Popojeli jsme kousek k fabrice, kde vyrábí výrobky z kamene (jade), který Čína velice uznává. Vyrábí z něj drahé šperky, vyráběli tam medaile na olympiádu. Prošli jsme si krátkou ukázku z výroby. Pak nám paní prozradila, jak se dělají 4 koule v sobě, tzv. koule štěstí. Pak jsme šli do prodejny, kde jsme si mohli něco koupit. Nekoupili jsme si vůbec nic. Na konci prohlídky byl zdarma čaj, tak jsme jim ho vypili a čekali na průvodkyni. Ta nás odvedla nahoru do jídelny, kde se podávala u velkých stolů čínská jídla. Sedli jsme si společně s českými páry ke stolu a začali obědvat. Po chvíli si k polovyjedenému stolu přisedli dva cizinci, takže všechno maso bylo hned fuč. Shodou okolností přišla průvodkyně a říkala, že pokud chceme něco přidat, že nám to přinesou. Tak jsme společnými silami objednali jeden druh masa. Paní přinesla jeden talíř. Druhý už bohužel nedonesla. Byl jsem rád, že jsme jako první zvolili maso a ne cibuli, která byla na burákovém oleji a byla vynikající. Tak jsem podal ještě její zbytky od druhého stolu.

Šli jsme do autobusu a pokračovali dál. 

Další zastávka byla už konečně Velká Čínská Zeď. Viděli jsme jí kousíček z autobusu, ale vstup byl o pár kilometrů dál. Autobus zastavil na horním parkovišti přímo u lanovky. Lanovka nahoru a dolů stála 140 ¥ na osobu. Protože finanční zdroje se zmenšují a karty neberou, rozhodli jsme se pro pěší túru. Z celkového počtu 42 lidí nás šlo pěšky jen 8. Dostali jsme lístek pro vstup a museli jít celá skupina pohromadě až ke vstupu. Tam se naše cesty rozdělily, protože bylo možné jít na dvě strany. Na naši stranu šel nezávisle na nás pouze jeden polský manželský pár, takže jsme se shodou okolností navzájem vyfotili.

Vylézt nahoru vyžadovalo trošku energie, nebylo to úplně jednoduché. Schody vyšlapané, kostky vymleté od vody a ledu. Přesto jsme potkávali spoustu stařečků a stařenek šplhajících nahoru nebo následně slaňujících dolů. Nebylo tam žádné lano, ale schody nebo sklon byl tak prudký, že nešlo jít rychle a normálně po schodech jako obvykle. Nikde žádný eskalátor.

Nahoře byl nádherný výhled. Bylo možné pokračovat dál až k lanovce, ale nebyl čas. Nahoře jsme viděli spoustu zdí směřujících různými směry po horách. Taky jsme viděli pod námi vstup na bobovou dráhu, ale nevěděli jsme, kde končí a nechtěli jsme riskovat zpoždění, takže ani nevím cenu za jízdu.

Museli jsme se vracet. Nahoře strašně foukalo. Ono foukalo už od autobusu, ale jak člověk šlapal nahoru, tak se zahřál. Dolů se šlo snáz. Někdy to bylo moc strmé, ale bylo tam zábradlí. Pavlinka vymyslela, že se po něm sveze, ale ve zdi byla díra, ona se lekla, vyjekla, takže měla pozornost většiny návštěvníků na schodech.

K autobusu jsme došli včas, lanovkáři přišli pozdě a na naše tři kamarády z auta se čekalo, přestože se řeklo, že se nečeká. Ani se tukani nestyděli, natož aby se omluvili.

Sedli jsme si do autobusu, snědli sušenky, co měla Pavlinka v batohu ze včera a jeli jsme na masáž nohou.

Dálnice zpět vedla po úpatí hory, takže jsme si užili nádherný výhled, protože cestu tam jsme měli rychlejší díky tunelu pod horou. Za horou se dálnice spojily a vedly spolu kolem Wonderlandu, který se již dvakrát pokoušeli dostavět, ale nikdy k tomu nedošlo. My bychom to nevěděli, kdyby před tím nebyl Motel 8 podobný tomu v Americe a vedle byl obchoďák stejný jako v Americe outlety u dálnice. Jinak cesta by byla celkem nudná, kdyby se nejednalo o dopravu v Číně, kde jede všechno co má kola a nejenom jede, ale i mění směr, ať plánovaně, či náhle. Já myslím, že Polka sedící v první řadě bude mít křeč v noze. To nebyly centimetry, to byly milimetry, co se různá vozidla míjela s naším autobusem. Náš řidič jel bezpečně a na pohodu, ale tu a tam mu tam vždycky někdo spěchající vjel nebo zablokoval cestu. 

Masáž byla hotová relativně rychle, kdyby nebylo potřeba před tím vyslechnout přednášku o čínské medicíně. Dostali jsme lavory s teplou vodou a nějakými bylinkami v čajovém pytlíčku. Čekali jsme, než přišel doktor a maséři a masérky. Našli se v naší skupině i tací, co si něco koupili. Čínský doktor nám poradil celkem odborně. Myslím, že se stačí na nás podívat. Když si dám tříměsíční kůru za 2700 ¥ a zhubnu, bude vše OK. Když nedám nic a zhubnu, výsledek bude stejný a ušetřených 2700 ¥.

Pavlinka chtěla tento krásný den uzavřít a tak jsme z masáží jeli na průzkum trhu v Pekingu. Cestou jsme vyhazovali českou skupinu u olympijské vesnice, takže jsme viděli všechny stadiony včetně toho hlavního. Vyhodili nás u metra 2, které bylo tak nějak v pohodě, ale jednička byla nacpaná, tak se tam Pavlinka vtiskla a já musel tím pádem taky bez ohledu na policajta ve dveřích. Jeli jsme jen jednu zastávku, takže nám to bylo buřt a oni ať se mačkají, jak se jim to líbí.

Linka číslo dvě je zajímavá tím, že je okružní. V metru ukazují směr jízdy, takže v tomto případě i kdyby člověk zvolil špatný směr, dojede. Ideální linka pro bezdomovce, teplo a pohodlí, to by se jim jezdilo.

Velikou nevýhodou této země je, že neberou žádné karty. Člověk furt musí spoléhat na hotovost. Bez hotovosti si tady člověk nedá nic. Ale jak jde o prodej kamenů nebo jiné zbytečnosti do baráku, kartou zaplatit lze. Ještě že Pavlinka při výběru hotelů dbala na to, aby hotely akceptovaly kartu. 

A ještě jedna poznámka. Souk neboli trh, který jsem avizoval, byl součástí objektu s masážemi, jen už se v pozdní odpolední hodinu nikdo s ničím nevnucoval. 

Tak Pavlinka mě našla v posledním patře obchoďáku, aby mi dala nějakou hotovost na zaplacení večeře a mohla se zbavit nakoupených drobností. Přišla s pocitem vítěze, že tady berou karty, takže spokojenost. Ale chvilečku trvalo, než na to přišla. A tak jsem se rozvalil do křesílka, dal si hovězí polévku s nudlemi a všechno bylo fajn. Polévka byla výborná a dostal jsem k ní i podpultovou vidličku, abych se nemusel mordovat s hůlkami. Ale hůlky jsou velké hranaté akorát na ty nudle. Ale hovězí vývar v je hotový zázrak na hlad i na žízeň. Člověk dostane velkou misku za 28 ¥ a je sytý i bez žízně a nebolí ho v krku od studeného.

Bylo i zajímavé vyprávění průvodkyně o tom, že do Pekingu vede cesta jen z jihu, protože z ostatních stran jej obestupují hory. Drak na jedné straně, tygr na druhé straně. A že Pekingem prochází stezka a je jak drak, ale detaily už si nepamatuju. Vím, že tam bylo něco se Zakázaným Městem.

Bylo legrační sledovat mládež, která nezažila komunismus, jak se baví tím, jak tady mají všechno největší a nejlepší.

Taky průvodkyně vyprávěla, že není možné se domluvit na přesný čas příjezdu v Pekingu, protože je tu ucpané celé město a ještě kvůli smogu omezují vjezd pro některá vozidla do města. Takže dětem říká, do kolika nejpozději přijede, aby si byla i s velkou rezervou jistá, že to stihne. 

S ohledem na smog, ale Číňani moc nemyslí. Náš řidič místo toho, aby myslel na smog, nechá autobus nastartovaný, když čeká na lidi, než přijdou. I kdyby to byly 2 minuty a udělal to takto každý, tak to určitě pomůže. Velký průmysl je v Pekingu omezován a stěhován mimo město. Přesto problém nevyřeší, jen ho přesunou mimo město, protože kolony čekajících aut na poskočení o metr nechávají běžet své motory. Kolony v několika pruzích oběma směry byl častý obrázek dnešního dne. 

Další pozitivum pro nás, které průvodkyně zmínila, byl začátek víkendu, takže dneska to bylo relativně na pohodu a zítra a pozítří to bude masakr, protože všechno kvete, všechno je naklizeno, takže po víkendu celou zeď uklízí celý týden, aby byla na víkend opět připravena na nápor turistů i místních.

Tak klid úderem 20.55 hod. skončil. Pavlinka dorazila nahoru a chtěla si dát jídlo. Pokud obchody zavírají ve 21.00 hod., těžko bude mít někdo něco 20.55 hod. k jídlu, když už na mě kolem půl deváté koukali jak na vraha.

Druhé dějství se odehrává u automatu na jízdenky, který bere jen 5 ¥ bankovky. Pavlinka, aby rozměnila, tak si chtěla koupit pití a místo desítky dala pětku, kterou potřebuje a měli jsme pití a druhou pětku a potřebovali jsme osm. 

Na druhé dějství navázalo třetí, kdy unavená Pavlinka hystericky hledá platební kartu. V pěti minutách by s ní mohl někdo nakoupit, kartu musíme zablokovat a podobné scénáře. Radil jsem zachovat klid a hledat, že určitě někde bude. Nákup rozházený u automatů na jízdenky, turisté nemající peníze, hysterická Pavlinka a já v klidu, ale už taky unavený. V nejhorším se karta blokne nebo se najde. B je správně.

Karta se našla, nákup letěl halabala do tašky, peníze se našly a začalo další dějství.

Tím jak jsem se nesoustředil, jezdili jsme metrem nekoordinovaně různými metry tam a zpět. Když jsem Pavlince vysvětlil, že pojedeme radši na jinou zastávku, že to je na druhé straně ulice. Nakonec to klaplo, vylezli jsme z metra vlezli do podchodu a kdyby mě Pavlinka nezabrzdila, šel bych kamsi úplně mimo.

Dovršili jsme to tím, že jsme odbočili o ulici dřív, než jsme měli a museli dojít až na její konec, kam jsme původně nechtěli. Mělo to pozitivní efekt, protože jsme trefili na německý pár, který nám vysvětlil množství toalet v ulici, které jsou veřejné a slouží jako koupelna a WC tam, kde ho v domě nemají. 

Došli jsme na hotel a začala přehlídka nakoupených modelů.