Ráno jak staří mazáci přicházíme na snídani. Slečna si od nás vzala stravenky a my si šli vybírat s očekáváním včerejší katastrofy. Dneska byl výběr o malinko lepší. Byla navíc dušená kedlubna, zelené fazolky s párkem,  těstoviny. Takže jsme si dali, co se na talíř vešlo. Do kávy, která byla čerstvě překapaná jsem dal trošku mlíčka a snídaně byla hotová. 

Museli jsme vyměnit další peníze, neboť jak neberou karty, peníze letí. Naštěstí má Pavlinka rezervy, tak snad nebudeme muset vybírat, protože kartu, ani PayPal nelze připojit do aplikace WeChat, kterou tady platí, chatují i nakupují online. Oni nic jiného nepotřebuji. Když člověk jim kouká do mobilu, tak všichni čumí do WeChatu. Nebo do her. Zkoušel jsem mu několikrát vnutit naši kreditní kartu, ale odmítal. Snad se to jednou povede, protože avizovali letos v lednu, že by to mělo jít a jak na to, ale jediné, čeho jsem dosáhl, že mám WeChat v čínštině a platit stejně nejde. 

Vyjeli jsme našim zeleným metrem směrem k letišti do zhruba stejného místa, co včera, ale vystoupili jsme o zastávku dřív. Má romantické jméno OCT. Je to podle společnosti, která na rozsáhlých pozemcích postavila luxusní hotel a zábavní parky.

My jsme se dneska každý za 200¥ podívali do zábavního parku, kde bylo možné vidět, jak žijí jednotlivé etnické skupiny na území Číny. Jejich jména pro nás ani nejsou známá, kde zhruba sídlí, ani netušíme. Protože je jaro, spousta atrakcí byla mimo provoz. 

V parku jsme potkávali mnoho tříd z prvního stupně základní školy. Měli pro ně nachystaný kulturní program. Všichni nás zdravili Hello, až jsme se málem "uhellovali". Ale byli roztomilí a měli radost, že to funguje. 

Pavlinka navrhla systém pohybu po parku, abychom nic neprošvihli. Nachodili jsme kolem 10 km, než jsme to všechno prošli. Na začátku jsem fotil každou budovu, každou zajímavost, na konci mohlo být zajímavé cokoliv, už to člověka stálo hodně přemáhání to vyfotit. Ale fotky budou krásné.

Jak jsme tak procházeli parkem, tak jsme narazili na lodičky. Museli jsme si dát plovací vesty a mohli nastoupit na lodičku. Byla plná, tak jsme měli ty nejlepší místa na přídi. V Pavlince to zanechalo hluboký dojem, já bych řekl, že to bylo fakt hezký, ale moc rychlý, že jsme se na té vodě mohli klidně ještě deset minut kolébat.

Z lodiček jsme pokračovali dál, až jsme prošli oblast typických obydlí.

Následovala krátká pauza a pokračovali jsme do oblasti miniatur podobné těm ze včera, ale všechno se týkalo Číny. Takže tam byly různé chrámy, viděli jsme zmenšenou Velkou Čínskou zeď, Zakázané město atd. atd.

Zde opět malá odbočka ke všem odbočkám, které jsme prováděli. Říká se, že ženský neumí číst v mapách. Pavlinka je opak. Ta kontroluje v mapě každý bod. Nemohli jsme najít mauzoleum. Na mapě bylo, ve skutečnosti nikoliv, resp. jinak. Já bych šel kolem dokola, jak by mě to napadlo a jen podle popisek nebo pouhým pohledem bych rozlišoval, co je vystavováno. Pavlínka přesně vymyslí, kudy je nejoptimálnější trasa, abychom něco nevynechali. Takže zatímco já sám bych byl za hodinu venku s tím, že jsem viděl většinu, s Pavlinkou jsme viděli kromě mauzolea všechno. To není stížnost, naopak, člověk skutečně viděl i to co bych já za normálních okolností minul a jsem za to rád. Akorát, že v momentě, kdy hledáme mauzoleum, tak Pavlinka hází otočku a jde tlouct do zvonu, který jsme 2x minuli a ona ho přehlédla. Tak aby to neměla pak daleko, když se nebudeme vracet. Je to spíš úsměvné, jak dva lidé nahlíží na stejnou věc. A není to o tom soudit, co je správně, ale být připraven na příště, protože změna směru je bez důvodu nemyslitelná. Směr a rozsah máme daný. A když není směr a rozsah, musí být cíl.

Prošli jsme celý areál poctivě. Končili jsme o hodinu dřív jak včera, ale nohy mě bolí víc. Chtěli jsme na kafe, ale několikrát jsem Pavlinku upozorňoval na SkyTrain, co nám jezdil nad hlavou. Pavlinka nedbala mých informací a tak jsme nakonec došli až k nástupní stanici. Okruh dlouhý necelé 4 km nad všemi třemi zábavními parky. Tak jsme za 50¥ každý jeli celý okruh. Celou cestu s náma jely čínské babičky s vnoučaty. Jeden chlapeček celou cestu pískal otravně na píšťalku. Tak jsem babičce pohledem naznačil, aby chlapce přibrzdila. Ona to skutečně udělala, chlapec ubral na síle, ale pískal furt. Tak jsem babičce popřál, ať mu píšťalka dlouho píská.

Ze SkyTrainu jsme šli na metro a jeli na druhý konec města, kde to žije. A skutečně jo.

Ulice plná obchodů, bister, kde se na dobré jídlo stojí fronty. Pavlína zavětřila a zmizela v nákupním blázinci. Já šel pomalu centrem. V jedné pekárně jsem si dal ananasovou buchtu. V jiném stánku jsem se přejedl vařeného masa. Kuře, kachna, vepřová žebra, vepřové oháňky, či co to bylo za kost s kůží. Výborné. Dostal jsem na ruce igelitové rukavice, abych mohl jíst rukama. Chlapci to měli všechno uvařené, jen to dávali ohřát do vývaru. Pecka. Žádné rozmydlené kosti. Pak se se mnou jeden z chlapců vyfotil i s mastnou hubou. Zaplatil jsem a šel jsem na náměstí na lavičku psát dnešní deník. Tady už asi hodinu hraje dokola patnáctivteřinová reklama furt dokola. Tak se na ni musím podívat.

Všude kolem krámů stojí děvčata a vytvářejí hluk tím, jak klepou plácačky o sebe. Takový divný zbytečný hluk. Stejně tak byl dobrý frajer, co prodával kufry a batohy. Na jeden kufr si stoupl s mikrofonem a vyřvával na celé kolo. Nebo na lavičce si vedle mě sedla paní a do toho okolního reklamního kraválu si začala zpívat nějakou čínskou lidovou. Oblečená do pyžama vypadala, jak kdyby tajně odpustila nějaké zařízení pro seniory narychlo.

Metro tady u Dong Men Pedestrian Street je taková zvláštní nákupní ulička. Všude plno krámků, lidí. Oblečení, brýle, jídlo, dětské věci. Mezi tím chlap s cigaretou. Dámy hrají na automatech, kde se kleštěmi vytahují věci. Jedna byla úspěšná, vytáhla na několik pokusů 2 růžová plyšová prasátka a chtěla další. K jídlu to není a kdyby to koupila od tři krámy dál, přišla by sice o požitek ze hry, ale výsledek jistý. Každopádně české kolotoče jsou proti tomuto mumraji úplná pohoda. Z každého stánku jiná hudba. Člověk nestíhá vnímat jedinou. Do toho řve nějaké dítě. Dámy v každé ruce 3 papírové nákupní tašky. A kola ekonomiky se točí. Komunistickou šeď to nepřipomíná ani omylem. Spíš Las Vegas. Hromada světel, zvuků, vjemů. Mladí mají moderní oblečení. Všichni se usmívají, každý v ruce telefon do kterého mluví nebo do něj něco tluče.

Pavlinka chtěla být v 8 na hotelu a balit. Ulička do metra se jí stala osudnou. Spousty lákavého zboží za super ceny.

Nakonec jsme se cestou do hotelu stavili u Paninky. Pavlinka si dala maso s rýží a 2x silný vývar.