Kdo by čekal nějakou změnu v ranním stravování, bude mít trochu pravdu. Nečínským hostům přidávala paní k jídlu malé vidličky. Tak jsem využil toho, že si Pavlinka objednala nudle ve vývaru, vývar vypila a nudle s kousky masa nechala. Tak jsem je vidličkou dojel. Výborný sýr jsem nenašel, tak jsem si dal na tácek 2 knedlíky, polil si je jahodovou marmeládou, co na tom, že byly plněný nějakým zeleným lupením bez chuti. Milovníci čínských jídel prominou, ale bez návodu něco jíst, je složité.

Večer jsem měl ještě komunikaci s Mondem. Nabízel nám, abychom dneska k němu přijeli, že bychom poznali, jak chutná pravá domácí Čína. Musel jsem odmítnout, ač nerad, ze dvou důvodu. Cesta k němu trvá 2 hodiny metrem na stojáka, protože je celou dobu narvané a za druhé nám věnoval celou sobotu a teď by ještě obětoval neděli. Jeho žena se sobotou byla v pohodě, myslím, že neděli by ráda měla manžela pro sebe, protože jak jsem pochopil, tak pracuje na směny a někdy mají problém se doma potkat. A my jsme chtěli využít den jinak, než dlouhé cestování metrem. Tak jsem mu slíbil, že pokud budu v Shanghaji služebně, můžeme podniknout jako kolegové cokoliv, protože budeme ve stejném režimu. Režim v práci mají podobný, jako máme my. Jedna firma, stejné podmínky v Německu, v Praze i v Shanghaji.

Jelikož nebylo kam spěchat, vyšli jsme z hotelu procházkou až na další zastávku metra na náměstí lidu, abychom si ušetřili přestup. Přestup kolikrát znamená to samé. Než člověk projde labyrintem chodeb, je lepší to vzít po povrchu. Pavlinka si na cestu koupila čaj s mlékem ten největší co mají a bez ledu. 

V metru už jsme byli jako staří mazáci, takže koupit lístek, kontrola batohů a hup pomalu do přijíždějícího metra. Metro plné jak u nás ve špičce, ale tady pohoda. Oni totiž mají tendenci stát všichni ve dveřích, takže uprostřed člověk najde občas i místo k sezení.

Popojeli jsme asi 6 zastávek na z zastávku muzeum vědy a techniky. Pavlinka šla obdivovat místní krámky a já šel na procházku ven. Prvně jsem obešel muzeum. Je to veliká budova a vstup 60 ¥ pro dospělého. 

Pak jsem šel nahoru na promenádu, která na jedné straně končila parkem se vstupným a na druhé straně směřoval do přístavu.

Pavlinka ocenila nákupní možnosti jako zatím nejlepší v Shanghaji. Pro mě to je zajímavé pro pozorování místních obchodníků s kopiemi čehokoliv, co se dá zkopírovat a prodat. Hodinky, brýle, kabelky. Každou chvíli se protočí obchodník a buď na papírku nebo v telefonu má tu svou nabídku a jede si tu svou písničku. Je zábavné sledovat reakce na jejich otázky.

Chcete hodinky, ...., cokoliv? Ne.

Mám kvalitní čínské kopie, lepší jak originál. Chcete? Ne.

Hledáte market? Ne.

Kam vlastně jdete? Rovně.

Co hledáte, sledujete? Svou ženu.

Jsou jak supi, hledají svou kavku. Najdou se lidi, kteří jdou s nima. Jedná paní se ptala, kde má ty kopie a pán jí řekl, že mají na to speciální místnost v obchodě, kde to mají schované. Policie stojí na konci podchodu, v podstatě východu z metra a obchod jede. Každý má pocit, že jeho zboží je lepší, ale nikdo nezaujme ničím, kvůli čemu by se člověk zastavil.

Po asi třetím prodloužení, jak by se řeklo jazykem sportovců, přišla Pavlinka s tím, že si vůbec nevšimla, že vedle je ještě jeden, výrazně větší, trh. A že tam půjdeme spolu. Tak jsem se tam protloukal mezi tisíci stánků. Jediné, co si z toho pamatuji, jsou čísla stánků. Zboží stejné jako vedle, výhodnost ceny nedokážu posoudit. Jedno je veselé, Číňan neumí anglicky, dokud nepotřebuje něco prodat. Pak se domluví úplně perfektně.

Když Pavlinka naznala, že už má hlad, šli jsme do místní restaurace na jídlo. Já si dal výborný hovězí vývar s velkými nudlemi a Pavlinka si dala maso s rýží v menu s polévkou. Oba jsme si báječně pochutnali. Já to završil buchtou z místní pekárny.

Když už to vypadalo na pěknou procházku po širokém budoáru, Pavlinka koupila lístky do metra, abychom viděli nejznámější shanghajskou věž. Vyhlídku shora jsme vynechali. I když to musí být zážitek. My jsme totiž šli k věži celkem netradičně. Z metra jsme vyšli na druhou stranu, takže jsme museli obejít velikou Bank of China. Vstup před věž byl zdarma, akorát se muselo zase projít bezpečnostní kontrolou. Pod věží probíhal festival maďarské kultury. Maďaři tančili v krojích, prodávali, co si přivezli. Vyfotili jsme se s věží a šli na loď, která nás měla převézt na druhou stranu. Místo toho jsme vlezli do zábavního parku, kde jsme mohli udělat 3D fotografie u zdi. Přijde mi zábavné se koukat na tzv. best foto, které připravil autor s Číňany, ale pro vlastní tvorbu moc nemám pochopení a trpělivost ladit best polohu, protože Pavlinka má pocit, že je to tam, co naznačil metr a půl vysoký Číňan a fotil úplně jiným objektivem. Další věc je, že současná technika umí z fotky odříznout, co už tam nechceme.

Po půl hodině téhle zábavy jsme šli na druhou atrakci, která byla součástí kombinované vstupenky, na podvodní tunel. Celkem dobrý nápad, taková lanovka na kolečkách převáží za velký peníz lidi z jednoho břehu na druhý a v tunelu za pomoci laserů a projektorů projíždí různými částmi země. Super nápad, ale chtělo to ještě nějak doladit. 

Vylezli jsme z tunelu ven a šli do KFC na kafe. 

Po podvečerní kávě jsme vyrazili po náplavce směrem k řece, která teče přes centrum. Jenže to byla tak blbá cesta, že jsme to postupně vzdali a šli na hlavní třídu. Cestou jsem si koupil párek na špejli. Když jsem do něj kousnul, šel zrovna kolem nějaký pán a ten omastek co byl uvnitř ho celého nadhodil. Párek nebyl špatný, ale tak 6 bodů z deseti.

Pak jsme šli dál a viděl jsem ve výkladu kuřecí žaludky, srdce, kachní hlavy, prasečí ouška a jiné dobroty. Pavlinka se ksichtila, ale já jsem ochutnal ty srdce a žaludky. Pár kousků. Byly pikantní, každý jiná chuť. Dostal jsem to do taštičky, k tomu jednorázové rukavice, abych mohl hned zobat. Paráda, dobrota.

Když jsme přišli na hlavní třídu, potkali jsme pouliční prodavačku, co nás oblažovala už předevčírem. Když jsem jí to řekl, že už nám jednou nabídku dělala, tak si to uvědomila a dala nám s úsměvem pokoj. Prošli jsme celou nákupní třídou a na konci už jsme věděli, že to máme de facto jednu stanici metrem, což je zhruba půl hodiny vycházka. Cestou jsme si koupili čaj. Já s pudinkem, Pavlinka s červenými fazolemi. Pak si chtěla Pavlinka koupit maso, ale přímo u baráku dělali suprově pikantní nudle se zeleninou a vajíčkem, tak jsme pak na pokoji měli večeři napůl. Měl jsem z letadla schovanou vidličku, takže jsem si báječně na nudlích ochutnal, aniž bych je musel nahánět hůlkami.

Pavlinka udělala revizi nákupů a účetnictví. Na plánu už je jen sprcha a spánek.