Ráno jsme spali jen do sedmé. Už v šest mě vzbudilo sluníčko, tak jsem si užíval pohody, než zazvoní budík. Večer jsme měli nahoře nové sousedy a než se soused uložil ke spánku, dupal jako kůň a se vším mlátil. Večer jsme se ještě museli sbalit, aby byl přesun co nejpohodlnější. 

Ke snídani byl jako bonus zákusek z rýže smíchaný s červenými fazolemi. Jinak vše při starém. Hůlky při snídani na jedničku, protože jsou dlouhé hranaté a konické, takže manipulace s nima je ok. Taky zelenina a salám, co spíš připomíná ztvrdlý silikon bez chuti, jsou nakrájené akorát do hůlek a nudle svou konzistencí drží krásně po hromadě. Chce to ještě trénink. V Pekingu snídaně nemáme. Bude se mi po nich stýskat. Ale věřím, že najdeme podobné řešení jako v Hongkongu a dáme si něco někde na ulici u nějaké Paninky.

Cesta metrem proběhla až nad očekávání dobře. Do metra jsme se dostali pohodlně výtahem. Museli jsme sice projít na druhou stranu baráku, ale sjeli až dolů, kde byla kontrola bagáže a automaty na jízdenky. Naposledy jsme si koupili jízdenku až na nádraží a vyrazili do davu.

Osmička byla středně plná, ale po zkušenosti jsem se nacpal do dveří, protože jedeme jednu zastávku. Na People square mě dav vytlačil samovolně ze dveří. Počkali jsme, až davy zmizí a šli na eskalátor. Nahoře se k nám přidaly davy z ulice a šli jsme ve štrůdlu dolů na dvojku. Bylo štěstí, že hodně lidí vystoupilo, takže jsme se nacpali co nejvíc do rohu, co to šlo. Pak už to bylo v pohodě. Lidí na přestupech ubývalo a zase přibývalo. My stáli spokojeně v rohu. Mysleli jsme, kolik lidí vystoupí na letišti, ale nechali si to až na nádraží. 

Když se blížil čas výstupu, šťouchnul jsem frajera přede mnou do batohu a on se začal sám tlačit k východu. Vystoupili jsme z metra a šli druhou stranou, než bylo letiště. Nahoře u výstupu mi turniket sežral jízdenku a nepustil mě ven. Tak jsem šel za dozorčí s jízdenkou, kterou mi dal nějaký pán do ruky. Paní dozorčí nemluvila anglicky a furt mi ukazovala, že chce 3 ¥. Nechápu za co, když jsem měl řádně zaplaceno. Tak jsem jí vysvětlil, že moje jízdenka byla sežrána turniketem a toto není moje jízdenka. Hodila po mě nějakou kartičkou, která nebyla jízdenka, ale pustila mě ven. 

Šli jsme na nádraží. Díky tomu, že si Pavlinka koupila kafe, bylo všechno komplikovanější. Manipulace s kufry, jízda po eskalátorech, bezpečnostní kontrola. Nakonec jsme to všechno zvládli a ocitli se v největším vlakovém svatostánku v Asii. 

Vzhledem k tomu, že jsme přišli z druhé strany, bylo všude míň lidí. Šli jsme se podívat na tabuli odjezdů, ale náš vlak tam ještě nebyl. Sedli jsme si pod tabuli a čekali na odjezd našeho vlaku. 

Zhruba půl hodiny před odjezdem jsme si šli stoupnout do fronty na odbavení. Front se vytvořilo několik. Odbavení šlo rychle. Vrazit lístek do turniketu a na druhé straně vyzvednout. Pavlinčina fronta se sekla, bo čínský stařeček jel poprvé a byl ztracen. Jeho lístek nefungoval. Musela pomoct paní dozorčí. Tím jsme se dostali s Pavlinkou k turniketu stejně. Vstoupili jsme na nástupní schodiště a jeli majestátně dolů k vlaku. 

Vagón i místa jsme našli bez problémů. Kufry jsme zaparkovali u východu. Pavlinka byla celou cestu nervózní, aby nám je někdo neukradl, že tam má dárky. Kdo by kradl ve vlaku cizí kufry. Předpokládám, že když je vstup do vlaku pod přísnou kontrolou, zloděj by musel mít lístek minimálně do další stanice nebo být staniční personál.

Zbytek zavazadel jsme si uložili nad sebe. Číslování je stejné jako v letadle. Protože sedíme po dvou, řada E je vynechána. Vedle se sedí po třech. 

Vlak na minutu přesně odjíždí ze stanice a po pár kilometrech už nabírá rychlost kolem 300 km/h. Nic neklepe, nedrncá, vlak sviští ktajinou jako šíp. První zastávka je po hodině a chlup, ujeto 300 km. 

Je vidět, že trať vede mimo města, protože zastávek je minimum. Jedna zhruba na 60 km cesty. Pak ty menší zastávky vypadají podobně jako ty veliké, jen míň kolejí pod obrovitou střechou. 

Cestou co chvíli míjíme vlak v protisměru. Je to pár vteřin, ale vždycky přijde naráz tlakové vlny z protějšího vlaku, pak se vlak zakymácí uprostřed vlaku, kde jsou spojené dvě lokomotivy.

Projíždíme industriálními zónami, mezi poly. Na začátku bylo velké seřazovací nádraží rychlovlaků. Sem tam vidíme nějaká města, kde se neustále staví nové baráky. Vysoké a podobné jako vejce vejci.

Pavlinka se prvně usadila k oknu, ale pak pochopila, že bude lepší si s filmem na tabletu sednout do uličky, abych mohl chytat GPS signál a sledovat trasu a rychlost na mobilu díky aplikacím, které mám v mobilu. 

Tak pár poznámek z vlaku. Čisto, furt uklízeli, vynášeli odpadky, vozili jídlo a pití. Pavlinka říkala, že kafe stojí pouhých 10 ¥, což je normální cena. 

Příjezd do Pekingu na minutu přesně. Ujeli jsme za 5 hodin 1260 km. Rychlý počtář spočítá průměrnou rychlost 250 km/h. Jelikož jsme furt jeli 300 km/h, dá se říct, že průměr snižovalo čekání v zastávkách a asi 2x jsme jeli kolem 100 km/h, ale jen malý kousek. 

Když jsme přijeli na nádraží, všichni se začali tlačit k východu. My potřebovali na opačnou stranu pro kufry. Bylo legrační, že všichni vylezli z vlaku předem a museli dozadu k eskalátorům. Takže jsme počkali, až přestane tlačenice. Mezi tím přišel zřízenec a začal otáčet sedačky, aby zase všichni seděli po směru jízdy. Parádní řešení, protože bylo hodně místa na nohy a člověk vždy seděl po směru jízdy. Sedačky jak v letadle, před sebou měl každý stoleček, dole elektrickou zásuvku. Jen WiFi ve vlaku nebyla, ale soudě podle stožárů okolo, bude trať pokrytá vším možným. Od zabezpečení, přes dohled až po data do mobilu.

U výstupu z vlaku jsou turnikety, kam člověk vloží lístek a on ho sežere. Nám se povedlo si ho zachránit jako vzpomínku, protože jeden turniket byl rozbitý, takže úředník tam stojící lístek zkontroloval a vrátil nám ho zpátky. Takže mám lístek na vlak jako vzpomínku.

Já si skočil na WC. Na nádraží čisté, voňavé WC, že se tomu nechtělo ani věřit, že je člověk na nádraží.

Pavlinka mezi tím našla kudy pojedeme metrem. Koupila jízdenky v automatu. Jsou to dvě zastávky na lince 4 a pak dvě na lince 7.

Už když jsme lezli do metra bylo nějak málo lidí. V metru tak nějak normálně, že jsme pohodlně nastoupili i vystoupili. To samé na přestupu. Žádné velké davy lidí, prázdné metro. 

Když jsme vyšli z metra, byli jsme trošku v šoku. Nikde žádné velké výškové budovy. Jen přízemní domky a všechno bylo nízké. A veliká silnice.  Pavlinka se zeptala policisty na cestu a ten nás poslal do takové šedivé ulice. Tato šedivá ulice zhruba kousek od hotelu začala trošku žít. Na rohu sympatická restaurace, na druhém rohu nějaký obchod. A nikde žádní lidé.

Došli jsme do hotelu. Takový přízemní s malým dvorkem. Ale recepce vypadala čistě a relativně udržovaně. Chtěli 100 ¥ kauci na klíč a tu nám na konci pobytu vrátí. Asi mají své zkušenosti s vrácením klíčů. Neměli náš pokoj, ale prý kolem osmé bude. Zatím jsme dostali náhradní a šli se toulat po okolí. 

Sotva jsme udělali pár kroků, otevřela se před námi široká ulice plná lidí a obchodů a restaurací. Šli jsme hledat banku. Než jsme ji našli na druhé straně budoáru, našli jsme hlavní bránu do Zakázaného Města. Našli jsme i tramvaj, která vozí líné turisty od metra k bráně.

Banku jsme našli za rohem u druhého východu z metra. Ale byla už zavřená, takže až zítra. Řešíme, kolik peněz ještě vyměnit, než poletíme domů. Budeme platit ještě hodně vstupů a nějaké stravování. Ale podle slov Pavlinky se Peking zdá být nejlevnější. A taky to tady konečně vypadá tak, jak by člověk v té pravé Číně očekával.

Dali jsme si cestou grilované maso, ochutnali u místních prodejců, co nabízí k ochutnání - sušené ovoce, sušenky. 

Nakoupili jsme si na snídani. Cestou do hotelu nás zastavila paní, které jsme řekli, že přijdeme později, tak se připomněla. Tak jsme si za posledních 80 ¥ dali půlku kachny s rýží a pikantní polévku. Polévka byla good až na rozvařené nudle. Kachna stála za prd, protože dobře ugrilovanou kachnu nějaký maňásek vezme a rozmydlí sekáčkem na kousky, takže to málo masa je plné drobných kostiček. Ale rýže byla výborná. Najedli jsme se, zaplatili a výraz uvidíme se zítra, jsem nějak přehlédl. Možná se uvidíme, až půjdeme okolo. Už mám obrázek, jak by to mělo správně vypadat, ale dám si preventivně něco vepřového.

Na hotelu jsme se stěhovali do pokoje s většími postelemi. Nemůžu říct větší pokoj, protože pokud budu chtít otevřít kufr, budu muset jít ven na dvůr. O WC radši nemluvím, protože mi velcí chlapi tam máme málo místa.

Pavlinka namazala všechny vrzající dveře v okolí našeho pokoje. Máme sousedy, paní neumí anglicky a Pavlinka ji překvapila olejničkou. Donutila paní otevřít dveře pokoje, namazala to olejem na ruce a je pokoj.