Dneska jsme se vyspali do růžova. Žádný budík, žádný spěch. Všechno v klidu a v pohodě. 

Vyrazili jsme do naší oblíbené banky, abychom vyměnili zbytek peněz. Procedura byla stejná jako minule, jen stejná slečna za přepážkou byla nějaká čerstvější a čilejší. 

Z banky jsme nadchodem přešli silnici, abychom mohli jít ke Chrámu nebes, který byl na dohled. Vlezli jsme do obchoďáku, kde chtěla jít Pavlinka na WC a podívat se, co by ji tam mohlo zajímat, když to máme u baráku. Já se v obuvi se značkovým zbožím zeptal na boty pro mě. Paní našla jediné největší notně zaprášené velikosti 285, což je tu největší velikost a mě byly malé.

Z obchoďáku jsme vyšli zadním vchodem, což nás místo na hlavní silnici vrhlo mezi malé domečky, tzv. Hutongy. Zde žijí lidé na 8m2 bez sprchy a WC. To mají veřejné mezi baráky a jak jsme zjistili, soukromí na wc žádné. Prošli jsme mezi Hutongy k hlavní silnici a šli dlouhou cestou kolem zdi k severní bráně. Jen pro představu, jedná se o vycházku kolem 3 km od hotelu, než jsme tam došli a to se bere podle GPS ne podle krokoměru.

U severní brány jsme si dnes naposledy koupili vstupenky po 28 ¥, protože zítra začíná hlavní sezóna a vstupné zdraží na 34 ¥. Pavlinka si půjčila automatického průvodce, ale nefungoval jak měl, tak jsme ho hned při zahájení výletu museli vyměnit. Druhý už fungoval lépe.

Pavlinka nabrala směr podle vyznačených čárek na průvodci, takže jakákoliv diskuse na toto téma byla zbytečná. 

Cestou jsme viděli všechny objekty nacházející se v chrámu. Nevynechali jsme jediný. Zhruba v polovině cesty jsme si dali oběd. Dva velké talíře masa a k tomu miska rýže pro každého. Dali jsme si od každého trochu. Bylo to vynikající. Za 86 ¥ celý oběd pro dva v takové oblasti, je super cena. Pití, které v obchodě stojí 3.50 ¥ tady měli za 10 ¥, ale měli i levnější a taky dobré. Dal jsem si nějakou vodu s příchutí borůvek a bylo to i podle Pavlinky osvěžující.

Nejzábavnější z celého dne byla Ludmila. Nemá smysl popisovat každý barák, každou zídku, či schody. To najde člověk přesněji a kvalitněji na internetu, ale Ludmilu pozná jen dočasný nájemce audio průvodce. Výborné řešení. Krabička, která se na začátku nastartuje a nastaví jazyk a o víc se nestará. V ní namluvila paní komentáře a představila se jako Ludmila. Tudíž naše audio krabička dostala jméno Ludmila. Ludmila funguje podle GPS a když se návštěvník přiblíží nějaké památce, tak začne povídat do sluchátka. A tak Ludmila u vchodu začala povídat. Jenže jak jsme odbočili do boční uličky, Ludmila zarytě mlčela. Pavlinka se vztekala, že vyhodila 40 ¥ a že to nefunguje. Když jsme se dostali k jiné části prohlídky a donutil jsem Ludmilu převyprávět úvod, Ludmila se chytila a pokračovala. Pavlinka se u každé památky vztekala, že Ludmila mlčí. Když jsme našli konečně audio službu, paní nám vysvětlila, že to platí jen pro tři bloky z těch několika, takže všechno je v pořádku. Od té doby byla Pavlinka spokojená.

Na jednom místě se šlo úzkou uličkou kolem jednoho z paláců. Šla Pavlinka, pak se nacpalo pár Číňanů, pak šel polský starší pár a za něma já. V tom se mezi nás vecpal takový seschlý dědek někde z venkova. Normálně mám úctu ke starším, ale jak ten se cpal, tak jsem jeho výkon česky komentoval, že mu jede metro, tak spěchá nebo že musí dát nažrat dobytku a tak. Poláci se bavili, ale Polák dědka blokoval lokty a dědek zkoušel zleva pak zprava a pak ho zachránily čínské babky, co šly pro nějakou babku v protisměru a když se protlačila za nima, tlačily se zpátky k místu prohlídky. Tak dostaly komentář taky, tak se jen smály, že se cpou zpátky. Legrace největší to pozorovat to jejich strkání se. 

Prošli jsme celý palác. Na konci jsme chtěli vyjít bočním východem, ale kvůli Ludmile jsme museli jít hlavním. Ale byla to výhoda, protože jsme vylezli přímo u vchodu do metra linky 5 a přes křižovatku byl obchoďák se stánky.

Odjel jsem na zastávku Airport expressu, abych zjistil podmínky, abychom nebyli překvapení. Po krátké procházce jsem odjel metrem do hotelu. Když jsem se vracel, tak Pavlinka psala, že se taky vrací. Seděl jsem v lobby a psal zápisky a Pavlinka chtěla sedět vpředu blíž k recepci. Tam seděli kuřáci. Tak jsme pokecali se Slováky, kteří se dneska vrací domů a Irové, kteří letí z Austrálie do Irska a udělali si týden v Pekingu.

Závěr dne, večeře U kočiček. Donutil jsem Pavlinku, že půjdeme na večeři, že bych si dal Kung Pao s rýží. Pavlinka moc nadšená nebyla, protože už večeřela polystyrenový chleba. Ale ve finále šla, že si dá rýží se zeleninou. Dovedla mě do restaurace, kde měli na stole motivy koček a všude obrázky jídel na zdi. Já si vybral jídlo, co se nejvíc podobá Kung Pau a to jsem si objednal. Sedl jsem si ke stolu, kde na stole měli lahvičky s klasickou komunistickou limonádou. Tak jsem chtěl jednu studenou. Paní mi jednu podala, ale stejně teplou jako na stole. Zvědavost byla silnější, tak jsem si ji dal. S Pavlinkou jsme to zhodnotili jako velkou nostalgii. Za chvilku mi jídlo přinesli. Že místo krásného uzeného donesli uvařený bůček s rýží, jsem bral. Nechápal jsem, proč Pavlince donesli něco jiného, než říkala, že si dá. Donesli jí vývar s nudlemi. Začala se v tom šťourat a že chtěla rýží a ne tohle, tak jsem jí nabídl to svoje. Že si dá rýží a maso mi nechá. Nakonec z toho bůčku ojedla líbivé a na mě čekalo po porci polévky hromada tuku s kůží. Tak jsem s díky odmítl. Zaplatili jsme a šli jsme ven. Ve výkladu jsem viděl zdroj pro naše jídlo. Velký hrnec plný masa v sádle. Nevypadalo to nevábně, ale chtěl jsem něco lehčího libového, jako u Paninky v Shenzenu. Taková tady není. Zatím nejlepší jídlo dnes v chrámu nebo včera u kamenů.