Včerejší večer měl ještě pokračování i poté, co jsme povečeřeli. Po večeři nám zbylo jen 7 ¥ jako rezerva pro strýčka příhodu. Pavlinka od Chrámu nebes pohřešovala 40 ¥. Ty jsem našel v peněžence přesně poté, co jsme se vrátili z večeře a já dělal inventuru. Úplně jsem na ně zapomněl, ale věděl jsem, kam peníze ukládám, takže nebylo složíte je najít. To bylo najednou radosti. Jde sice asi o 150 Kč v přepočtu, ale moc se hodily. Vyběhl jsem do našeho krámku a koupil poslední sladkosti na cestu.

Naši sousedé dělali rambajs ještě skoro o půlnoci. Tím si vysloužili to, že člověk nemusí na ně brát ohledy ráno. Ne že bych měl potřebu cíleně vytvářet hluk, ale umím zmizet jako myška, když chci. Takto nejsem nijak omezován.

Sbalili jsme co šlo nebo muselo do kufrů a připravili ruční zavazadla. Já vyloučil z přepravy boty, co jsem v nich prochodili Čínu a Pavlinka klobouk, co používají domorodci na rýžová pole. Zvážili jsme kufry, vyjasnili si zavazadlovou situaci podle letenek, protože Pavlinka měla přesnější informace, než jsem se já domníval, takže jsem se sbalil do kufru a zbytek narval do jedné tašky kvůli snadnější manipulaci. Pavlinka měla velký a nový malý kufřík.

Pavlinka šla spát kolem jedenácté, já kolem půlnoci. Ráno nás asi minutu před budíkem vzbudil klepáním recepční. Posnídali jsme vše, co jsme měli nakupeno od včera. 

Chvíli po páté jsme opouštěli hotel. Hluk jsme dělali minimální, ale bylo vidět, že se u sousedů svítí. Že by museli vstávat taky?

Venku bylo počasí na tričko a nemohli jsme se shodnout, jestli je silnice pokropená nebo v noci mírně sprchlo. Nevíme, pátrat už po tom nebudeme.

Ulice byly prázdné, ale bylo vidět, jak město ožívá. Autobusy nachystané u cestovek, ranní prázdné autobusy MHD na svých trasách, hlídači objektů, lidé proudící do metra. Jízda s kufry po chodníku byla nepohodlná, tak jsem využil vyznačené stezky pro cyklisty, kde mimochodem stálo zaparkované auto a přes den tam jede všechno, co má kola. Teď tam bylo prázdno, sem tam skútr, protože tam mohl jet v protisměru. Pavlinka se urputně vláčela s oběma kufry po chodníku. U podchodu a vchodu do metra jsme si zavazadla prohodili, já si vzal na starost těžké kufry a Pavlinka příruční zavazadla, která jsou lehčí, ale i tak váží požehnaně. Byla to super rozcvička s posilováním. Dolů do podchodu, vzhůru z podchodu, dolů do metra, vzhůru z metra. Docela mě překvapilo, že z metra k rychlodráze na letiště je potřeba vyšlapat dvě velká schodiště. U nás to řešíme portýry, tady to neřeší nikdo.

Jelikož jsem měl cestu k vlaku nastudovanou, šel jsem v klidu a v pohodě až k budce, kde prodávali lístky na vlak. Systém stejný jak v metru, jen airport express se lišil od metra jiným způsobem uspořádání sedadel. Zcela nelogicky. Myslel jsem, že pojedeme půl hodiny velkou rychlostí, ale rychlost byla nějaká normální a bylo málo místa na zavazadla. Proti Hongkongu tragédie. Žádné úložné prostory na kufry, když se dal kufr do uličky, bylo už těžké projít.

Po 20 minutách i s jednou zastávkou pro přestup na metro jsme dojeli na terminál 3. Tam se směr jízdy otočil a my pokračovali v opačném směru na terminál 2. Jelikož na terminálu 3 někteří nastoupili, aby pak pokračovali do města, bylo veselé se s nima boxovat ve dveřích vlaku, protože zatímco na terminálu 3 byl z jedné strany výstup a z druhé nástup, na terminálu 2 se vystupovalo stejnou stranou, jako na terminálu 3 nastoupili. 

Vylezli jsme z vlaku a hned za rohem byl výtah. Jeden čínský chlapec už se chystal Pavlinku při nástupu předběhnout, ale včas si to rozmyslel, protože si myslím, že by ho Pavlinka byla schopná i zabít, jak je na to jejich předbíhání už alergická. Vyjeli jsme výtahem k odletům.

Před první bezpečnostní kontrolou jsem si odskočil na WC a Pavlinka rekognoskovala terén. Když jsem se vrátil, šli jsme do fronty, kde nebylo nic k odbavení, dali všechny zavazadla na vozík a já šel stát frontu. Řešili jsme s Pavlinkou, jestli koupit pití nebo ne. Tvrdil jsem, že bude na odletu v automatu za normální cenu, Pavlinka tvrdila, že drahé pití tam kupovat nebude a potřebuje se zbavit peněz. Takže koupila dvě půllitrovky čaje a žvýkačky. Prošli jsme první bezpečnostní kontrolou k odletovým přepážkám. 

U odletů jsme využili stříbrnou kartičku a šli na přednostní odbavení. Odevzdali jsme velké kufry. Můj měl 22,8 kg, Pavlinky 23,2 kg, takže v průměru 23 kg na dekagram přesně. Paráda, mám radost, že jsme ušetření trapného přeskládávání věcí do příručního zavazadla. Dostali jsme palubní vstupenky, Pavlinka si odskočila a my s příručními zavazadly na vozíku vyrazili na další části naší odletové přehlídky.  

Další byly imigrační přepážky. Zde jsme stejně jako spousta jiných lidí jeli do prostoru s vozíkem, kde je to již zakázané. Vycouval jsem ven, vzali zavazadla do ruky a šli vyplňovat kartičky. Už naposledy. Nebylo jich tolik, co jsme si mysleli nebo dostali informace, ale vypisovat nesmysly furt dokola člověka omrzí. Pak jsme si stoupli do té nejpomalejší fronty. Za námi, jak jinak, se fronta zmenšovala, až zmizela úplně a vytvořila se nová fronta na rentgenu. 

Na rentgenu nám chtěli zabavit pití, ale Pavlinka stropila hysterickou scénu, že to vypijeme. Tak si paní vzala naše pasy a letenky a dokud jsme jí neodevzdali lahve, tak nám je nevrátila. Bylo legrační pozorovat tu komedii, jak dámy kontrolují každou baterii, každou tašku. Byla na nich vidět ta úpornost, s jakou to dělaly, aby neprošlo ani smítko. Je dobře, že takto poctivě kontrolují, od toho tam jsou, ale ta křečovitost jejich jednání, žádná reakce na úsměv, do toho Pavlinka s litrem čaje. Myslím, že i paní se jí bála, když řekla, že si to vypijeme, i když šlo o čaje v hodnotě kolem 30 Kč.

Po tomto zábavném cvičení, kdy jsme byli zhruba o čtvrt na osm skrz, jsme se šli navonět do obchodu s parfémy, abychom si v letadle vzájemně voněli po té ranní rozcvičce. 

Z voňavkárny už to bylo jen kousek na odletový gate. Zde čekalo mnoho lidí, i když na tabuli nesvítilo ještě vůbec nic. Pavlinka odložila své kufry a zmizela. Za chvilku mi cinkla SMS, že zaplatila něco v obchodě. Přinesla dvě kávy a malou Colu do letadla. Káva byla výborná, ale otevřít si Colu v letadle rovná se být osprchovaný Colou odshora dolů včetně okolních sousedů. To Pavlinka nebyla sto pochopit ani při nástupu do letadla, kdy se málem urazila, že mi koupí v dobré víře pití a já si ho nedám. Půl litru čaje na ex a ještě kafe, to fakt člověk už vydrží, než se bude podávat pití v letadle. Žízní neumřu a pokud by se tak stalo, tak bych chtěl na náhrobní kámen napsat, že radši být v letadle osprchovaný Colou, jak zemřít na žízeň.

V letadle jsme vyfasovali řadu 23 sedadla A a B. Pavlinka mě pustila k oknu a sedla si doprostřed. Když jsem si sedl, vzpomněl jsem si, že je zbytečné držet celou cestu pas a letenku a že mám v tašce čtení a taky polštář na krk. Pavlinka mě důrazně upozornila, že si mám všechno vzít, že už vstávat nebude. Tak jsem si všechno vzal a přišla vedle nás slečna, Číňanka. Sotva jsme vzlétli, Pavlinka šla na WC, takže slečna ji musela pustit. 

Prvně se podávalo pití. Dali jsme si skleničku nebo spíš kelímek šampaňského na zdárný konec výletu a šťastný návrat domů. Pak jsme si mohli vybrat ze dvou jídel. Francouzské nebo čínské. Já si dal první, Pavlinka druhé. Obojí bylo dobré. Pavlinka si k tomu dala na pití bílé víno a co já jsem nevěděl, tak i nějaké prášky na spaní. Bylo legrační ji pozorovat u jídla. I když slečna vedle si asi nedala na spaní nic a měla co dělat, aby neskončila nosem v jídle. 

Podával se koňak nebo hruškový likér. Cestou tam jsme si dali koňak, teď jsem si dal hruškový likér. Krásně voní a dobře chutná. Škoda, že si Pavlinka dala ty prášky, to by jí chutnalo.

Během letu už se nic zvláštního nestalo.

Odlet do Prahy měl 40 minut zpoždění, navíc nás to navedlo do autobusu, který nespěchal. Závěrem jsme vylezli ven, takže jsme museli znovu projít bezpečnostní prohlídkou. Do letadla jsem nastupoval společně s miliardářem Janečkem. 

Přistání a let jinak v pohodě.

Závěrem přece jenom problém, nedorazily nám kufry, patrně se zatoulaly v Paříži.