Odlet do Miami

    Buď je to věkem nebo zkušenostmi, ale žádná cestovní horečka, žádná probdělá noc, protože nebyl žádný důvod se stresovat. Kočičí budík zůstal v Lukách. Jedno WC vs. dvě je taky poznat. Takže jsme si udělali frontu na WC, jinak všechno klapalo jak na drátkách.
    Na letiště nás dovezl brácha už kolem půl osmé. V osm otevřeli přepážku na odbavení. Fronta nebyla veliká, kouzelnou kartičku nešlo uplatnit, protože tam platila jen zlatá. Slečna u odbavení byla příjemná a ochotná, takže nám dala místa vedle sebe do obou letadel a ještě k okénku. Takže problém vyřešen, protože systém chtěl, abychom seděli každý jinde. Odbavili jsme jediné naše zavazadlo, ostatní byly příruční. I když bylo stanoveno pouze jedno příruční zavazadlo, LOT není žádný low cost, takže brašnu navíc nikdo neřešil. Paráda. Bez odbavené tašky je život na letišti jednodušší. Došel jsem si do Billy pro snídani, kterou jsme snědli ještě před bezpečnostní kontrolou.
    Bezpečnostní kontrola byla tentokrát tvrdá, ale zároveň poučná. Jelikož Pavlinka měla všechny tekutiny v malém u sebe, bylo její zavazadlo předmětem šetření. A zde přichází poučení. Průhledné pytlíky mají přesně objem 1 l. Co se nevejde do pytlíku, jde do koše. Takže žádný součet objemu. A průhlednost je kvůli pepřovému spreji, který by objem splňoval, ale je nebezpečný. Takto je bezpečnost zajištěna. Policista u kontroly byl milý. Jeho snaha byla dostat všechny naše lahvičky do dvou pytlíků. Povedlo se.
    Po celní kontrole jsme se šli navonět a prohlédnout obchody. Pavlinka si koupila placatku rumu, aby uklidnila rozjitřené nervy z dlouhé cesty. Ani jsme nemrkli a už jsme nastupovali do autobusu, který nás vezl k letadlu. Letadlo bylo vrtulové a podle nápisů vypadalo, že toho má hodně za sebou v podkarpatské Rusi, kam reklama zvala na dovolenou. Uvnitř je málo místo, přesto můj kufr pod drobným tlakem zapadl do schránky nad našimi hlavami. Za chvilku přišla Pavlinka a ta už s velikostí kufru takové štěstí neměla. Museli jsme si zahrát na ježka v kleci a dostat kufřík pod sedadlo. Šlo to lépe, než jsem očekával. Místa na sezení bylo akorát. Odlet byl na čas, plánovaná hodinová cesta uběhla mrknutím oka a my sledovali, jaký udělala Varšava v infrastruktuře krok kupředu. Všude dálnice, letiště za těch pár let, co jsem tam nebyl, taky pěkně narostlo.
    Ještě jednu věc jsem zapomněl. V letadle jsme dostali plánek, abychom na letišti nezabloudili a mohli se dopředu připravit, kam máme jít. Super plánek, ale úplně na nic, pokud člověk spěchá na připoj. Musí koukat dopředu a sledovat tabule a šipky ke svému východu.
    Přistáli jsme s předstihem na letišti ve Varšavě, takže jsme ve spěchu vylezli do uličky. Jenže autobus nikde, takže jsme prvně čekali na Zbyška s autobusem. Pak jsme čekali, až vyleze celé letadlo. Autobus měl na letiště nezvykle míst k sezení, ale věkem už toho hodně pamatoval. Měl dveře jen na jedné straně a to způsobilo to, že podle plánku nás měl Zbyšek vyhodit teoreticky kousek odtud, prakticky jsme jeli na konec terminálu, kde se otočil a jel stejnou cestou zpět ke vchodu. U vchodu bylo další cvičení, protože Zbyšek musel u všech vchodů pípnout, aby se daly dveře otevřít, což byla výzva pro spěchající Pavlinku a ta to vzala skrz všechny fronty k prvním otevřeným dveřím a bez ohledu na mě mazala, co jí nohy stačila přes půl letiště. Chytil jsem ji až u automatického odbavení, když si nebyla jistá, jestli jde správně. Odbavení nebylo adekvátně v plánku označeno, za to mě báječně zdrželo. Prvně mu vadil kufr. Pak mě to vyfotilo, ale vyhodnocení trvalo neadekvátně dlouho. Naštěstí mě to pak pustilo, takže jsem v dáli sledoval Pavlinčino pozadí, jak s moravským motivem na zádech míří na konec haly. Stále jsem poučen plánkem sledoval místo, kde s námi měl prohovořit někdo z imigračního. Nikde nikdo a Pavlinka už stála ve frontě. Aby se urychlilo odbavení, tak nás i bez stříbrné kartičky vzala slečna z business třídy na odbavení. Před nás se nahrnula německá rodinka, která přišla poslední do autobusu v Praze, protože se tam pravděpodobně ztratila. Tato rodinka byla odeslána k přepážce 20, což nebylo úplně blízko, ale znamenalo to další ztrátu času. Nás naštěstí odbavili bez problémů, my bezpečnostní prověrku měli, i když nevím kde a jak. Při nástupu do letadla jsme obdivovali komfort první třídy a šli skoro na konec do třídy pro chudé cestující. Když člověk vidí ty rozvalující se parchanty, kteří mají místa na nohy, že ho ani nevyužijí a ani si ho ničím nezasloužili, jen tím, že jim letenku koupil tatínek nebo maminka za úplně jiné peníze, než my, je to smutné, ale zároveň člověk má vždy možnost volby, kam dá svoje peníze.
    Usadili jsme se na naše místa. Pavlinka začala analyzovat obsazení sedadel a nutila mě se přesunout o řadu dál, kde se sám rozvaloval znuděný puberťák. Přisedla si k nám sympatická Polka a mě se nikam nechtělo, protože místa na nohy je tu překvapivě dost. Ne jako v první třídě, ale není to tak hrozné, že bych měl vytlačenou sedačku přede mnou v kolenou. Naštěstí tam ani nikdo nesedí a za mnou taky ne, takže ideální stav.
    Za chvilku se dá letadlo do pohybu. Dá se říct, že přesně na čas. Hrajeme si se zatahováním oken, kde chybí klasická zatahovací clona, ale zde se elektronicky zatmavuje okno. Dá se určit síla zatmavení, ale i přes tmavé okno je vidět ven. Posíláme poslední zprávy, přepínáme na letový režim a odlétáme z Varšavy.
    Za chvilku dostáváme ubrousky na utření rukou. Poté se rozdává pití a za delší dobu, přesně když Pavlinka potřebuje na WC, donesou sousedce veganské jídlo. Krásně voní paprikou. Slečna drží jídlo v ruce a když se Pavlinka vrátila, dala se slečna do jídla. Nám přinesli jídlo později. Pavlinka si dala prášek na spaní, na to výborné kuřecí a jak dojedla, zavřela oči a vytuhla. Já jsem si dal vepřové maso s červeným zelím a malými knedlíčky. Taky to bylo výborné.
    Po jídle následoval několikahodinový spánek, relax, čtení, hraní. Celý tento čas měl jedinou vadu. Parchant v řadě za námi. A to do slova a do písmene. Zhruba 13-letý klacek, který měl vedle sebe ještě jedno místo, nudou, kdyby mohl, tak stál na hlavě, neustále kopal do našich sedaček. A to jenom proto, že mu vadilo, že si Pavlinka sklopila sedačku. Dostal párkrát vynadáno, ať se slušně chová. Až když Pavlinka sedačku zvedla, tak byl klid. Ale místa tam měl dost, takže mu o nic nešlo. Prostě nuda.
    Pavlinka se vyspala, o růžové barvě asi v jejím případě nemůže být řeč, protože to vypadalo spíš jak probuzení po narkóze, než ze sladkého spánku. Cestou z WC si přinesla džus. Podařilo se mi trošku jí vylít na kalhoty. Takže v rámci údržby jejích kalhot vodou ještě zmáchala i moje. Naštěstí to byla jen voda z pražského letiště, kterou jsem si vzal pro případ žízně, který ještě nenastal.
    K večeři se podávaly ravioly se sýrem, ovoce a čokoládová tyčinka. Chutnalo to výborně, Pavlinka si ještě přidala jednu porci.
    Přílet do Miami už byl rutinní záležitost. Akorát se před Miami zatáhlo a udělal velký bouřkový mrak.  Takže chvílemi nebylo vidět na konec křídla, jak v něm bylo hustá mlha.
    Po přistání jsme šli na odbavení s imigračním úředníkem. Stáli jsme hodinu a půl ve frontě a pak přišel jeden zřízenec a pár nás z fronty vytáhl a vzal tam, co vyřizují Američany. Jinak by to bylo ještě plus půl hodiny. Pohovor proběhl ve dvou větách. Na jak dlouho letíte? A tu druhou už si nepamatuji. Kvůli tomu jsme tam stáli takovou dobu. Jako bonus si nás vyfotil. Ani Estu , ani nic, jen pasy.
    Prošli jsme bludištěm letiště a došli k výdeji zavazadel. Naše taška akorát přijížděla na pásu. Vzali jsme tašku a šli hledat autobus 150. Po chvilce hledání jsme našli ceduli a výtah, který měl jezdit do 3.patra, ale nejezdil. Tak v domnění, jak s tím vyčůrám jsem šel k jinému výtahu a skončili jsme ve 3. patře hotelu na letišti. Tak znovu dolů a šli jsme hledat jiný výtah. Našli jsme ho. Vyjeli jsme nahoru a šli po cedulích. Cesta končila u vstupu do vláčku, který nás dovezl k metru a autobusům.
    Autobus jsme našli, ale jiný, než jsme měli. Na druhý pokus jiným východem se nám povedlo, že autobus stál na zastávce a chystal se k odjezdu. Nastoupili jsme předními dveřmi, vyjasnili směr a chtěli zaplatit 5 USD vcelku, ale řidič bral jen 1 USD bankovky. Chtěl necelých 5 USD, Pavlinka mu dala 3 USD. On mávnul rukou a už jsme jeli. Jak zahnul doprava, bylo to pro nás znamení opustit bus a na druhé straně chytit bus 120 opačným směrem. Šli jsme za roh, kde měla být zastávka, ale žádná 120 tam nebyla. Ale jezdil tam zdarma takový ten vyhlídkový autobus. Paní nás kus svezla a vyhodila na zastávce, kde přijížděla 120. Nastoupili jsme a chtěli zaplatit a bohužel strojek nefungoval. Tak jsme dlouhou cestu jeli zadarmo. 2 lidi z letiště za 3 není možná 4 USD je super cena.
    Od zastávky byl náš hotel kousek, ale tak trochu skrytý za jiným domem. Našli jsme ho během chvilky, ubytovali se. Pán na recepci byl velmi příjemný a ochotný. Jelikož jsme měli zavřený trezor, přišel nám ho otevřít. Dal jsem se s ním do řeči. A protože jsem mu řekl, že jejich sláva se šíří v Čechách jako lavina, budeme se zítra stěhovat k bazénu. Tento zadní pokoj není špatný, ale takto to budeme mít večer blíž.
    Hotel je klasický americký bez snídaně. Na recepci pár automatů.
    Přeházel jsem si věci z tašky do kufru a jak přehazuji, stále nemůžu najít nabíjecí kabel ke kameře. Co hůř, následně ani kameru. Ne že by zde došlo ke zločinu. Kamera leží v nabíječe v Praze na kredenci. Smůla nebo štěstí. O starost míň a na videa máme foťák nebo mobil.
    Pavlinka byla v bazénu, mě už se po té cestovací anabázi nechtělo.
    Jinak venku prádelna. Vedro a vlhko jako na dovolené. Jen o 9 tisíc kilometrů dál.