Toledo a Detroit

    Po mrzké snídani jsme vyjeli z hotelu do Toleda. Cesta ubíhala báječně, jelikož to bylo pár kilometrů odtud. Přijeli jsme do města, kde nebylo vůbec nic, co by stálo za zmínku nebo za vzpomínku. Projeli jsme město křížem krážem a fakt nic. Toledo bylo velký zklamání. Pokračovali jsme tedy dál do Detroitu. Navigace nás vedla asi správně, ale já viděl downtown a odbočil o sjezd dřív. Bohužel na další ceduli už downtown nebyl, takže jsem to vzal pocitově, ale blbě. Takže jsme se otočili, jeli zpátky přesně podle navigace a poslední sjezd byl zavřený. Myslel jsem, že mě trefí šlak.
    •    Dálnice do Kanady
    Jeden z důvodů, proč jsme se zamotali, byla naše obava, abychom zbytečně neskončili ve frontě do Kanady. Kanada je tu hned za vodou.
    •    Parkování
    Jak jsme byli rádi, že jsme downtown našli, vrazili jsme auto na první hlídané parkoviště. Ind, který má parkoviště na starosti mi ukázal, kam mám zaparkovat přesně, aby se využil každý kousek místa. Dal jsem mu $15 a byli jsme rádi, že se nemusíme bát o vykradení auta. Nevešly se nám všechny kufry do kufru a tak jsem musel sklopit sedačky.
    •    Food trucky
    První, co mě zaujalo, byly food trucky zaparkované u kanceláří. Bylo zde na výběr mnoho věcí. Úředníci vycházeli v poledne ven, vybírali si z nabídky. Když obědy skončily, food trucky to zabalily a odjely.
    •    Rapující černoch a policistka na kole
    Na jedné ulici jsem pozoroval  rapujícího černocha, který byl fakt úplně v tranzu. Lidi ho obcházeli, když v tom přijela policistka na kole a vykázala ho rapovat někam jinam. On na ní vůbec nereagoval. Tak chvilku čekala, až se chlapec chytil a odešel.
    •    Metro
    Udělali jsme si za 75 centů  okružní jízdu metrem okolo centra. Jelikož bylo v centru málo lidí, jezdili jsme tam skoro sami. Druhý fakt je ten, že jsme skoro celou trasu metra prošli pěšky. Takže zase taková vzdálenost to nebyla. Člověku ale může ušetřit kroky.
    •    Hledání adresy
    Chtěli jsme vyjet kolem páté, ale nakonec jsme vyjeli po čtvrté. Do cíle to bylo nějakých půl hodiny. Jenže kvůli zácpě se to nějak protáhlo. Takže jsme dojeli na ulici, co jsem měl napsanou v navigaci. Bohužel neodpovídala tomu, co jsem si b představoval. Ale říkal jsem si, že asi blbnu. Že jsem si pořádně to místo nezapamatoval. Tak jsem objel ulici tam a zpět a nikde žádné takové divné číslo. Tak jsem se šel zeptat takových divných lidí, nikdo mi nebyl schopen poradit. A kam a proč jsme vlastně do Rochesteru jeli. Kolegyně z naší firmy tady v Americe mi nabídla ubytování. Tak jsme si řekli, že proč toho nevyužít. No a jak jsem od ní dostal adresu, tak jsem ji převzal do navigace. Bohužel navigace pochopila datum a čas jako součást adresy, proto mě hodila někam k obchoďáku. Naštěstí jsem tu správnou adresu poslal Pavlince, takže jsme dům našli skoro hned.
    •    Americký sen
    Zazvonili jsme u velkého domu jako z amerického filmu netušící, kdo přijde, protože jsem Lauru znal jen po hlase. Přišla velmi milá paní a pozvala nás do toho velkého domu. Celý nám ho ukázala od půdy až po sklep a to včetně zahrady.
    Dostali jsme výbornou argentinskou večeři a víno. Byl to nádherný večer. Škoda, že zítra musíme odjet.