Po přistání na obrovském letišti v LA, kde vedle sebe rolovala velká a malá letadla, křížila si pojížděcí dráhy a všechno vypadalo jak veliká počítačová hra, jsme zaparkovali na stojánce a začal úprk všech cestujících z letadla. My zůstali skoro poslední, ale o to pohodlněji se nám vystupovalo. 

Na letišti se šlo rovnou k automatickému odbavení, kdy nám automat udělal papír s hezkou fotkou. Pak jsme prošli kousek dál k úředníkovi, který se zeptal na účel cesty a dal nám razítko a my si mohli jít pro zavazadla. Kolem zavazadel se motal policista se psem, který očichával každý kufr. Jakmile kufry dorazily, šli jsme rychlou frontou k dalšímu úředníkovi, který si vzal papír s fotkou a razítkem od předchozího úředníka a procedura vstupu na území USA byla u konce.

Pro auto jsme se museli dostat shuttle busem z letiště. Autobusy různých společností přibržďovaly, když po chvíli dorazil i náš Dollar. Nastoupili jsme a udělali si okružní jízdu kolem všech terminálů, kde čekali lidé.

Když jsme přijeli do půjčovny, nebyla tam žádná fronta a paní za přepážkou se nám začala intenzivně věnovat. Prvně z ní vypadla částka za půjčení, která byla o 80% víc, než jsme měli v nabídce. Pak to srazila o 100 dolarů a o 200 dolarů, ale za tu nejnižší cenu to bylo se základním pojištěním, zatímco my máme skoro všechno, kromě cestujících. Ale na ty máme cestovní pojištění.

Zaplatili jsme a šli si na dvůr vybrat, které se nám v řadě střední SUV líbí. Vybrali jsme si stříbrnou KIA Sportage. U výjezdu z parkoviště jsme zaznamenali všechny škrábance a poškození a už jsme jeli směr hotel.

Je nutné si zvyknout na jiné rychlosti, na semafory za křižovatkou, na anglicky mluvící navigaci, která před mým nastavením udávala vzdálenost v mílích, na nové značky. Jinak je to v pohodě a už to jede.

Hotel jsme našli hned. Nebyl od letiště daleko. V hotelu se ještě uklízelo, ale my jsme si tam hodili věci a vyrazili prozkoumávat okolí. Protože se v LA pěšky nechodí, samozřejmě autem.

Chtěli jsme na pláž, ale celkem po dopoledním dešti je chladněji a fouká vítr. Ale nám se připletl do cesty obchoďák a je nutné prozkoumat sortiment a ceny.

Po dvouhodinovém nakouknutí do obchodů v poměru 2:1, což v překladu znamená Pavlinka 2 krámy s hadrama vs já jeden se žrádlem, kdy jsem při pohledu do regálu nevycházel i při již druhé návštěvě Ameriky, z údivu a tím pádem i z krámu,

Na rozdíl od všech hyper..., super..., mega.... našich krámů, zde mají za naši akční cenu věci, které u nás ani v akci nelze koupit, i kdyby je chtěl člověk neakčně. Za zmínku stojí i objemy balení, protože čím větší balení, tím lepší cena a hlavně praktické věci. Nebudu unavovat výpisem sortimentu, ale platí to u nápojů, cereálií, sýrů. Samostatná kapitola jsou boty a oblečení, protože my chlapi tu normálně nakoupíme a ještě nejsme úplně na konci regálu a ještě si můžeme vybírat z modelů.

K večeři jsme si dali pravý americký hotdog s kupou hořčice, kečupu a okurek a zapili kýblem coly, pravé americké dietní.

Něco málo dopíšu, i když se Peťa příjemně rozjel.

Pro mě je tu jídlo problém, jelikož věci z mouky mi způsobují komplikace, nicméně vždy se najde hodná duše, která mi ho vyřeší. Hotdogy jsou toho úžasným příkladem. Párky tu mají takové, že se o nich dá psát domů, v obchodech vymysleli to, co u nás nechápou, že když si nakrájíte cibulku, rajče, okurku a já nevím co ještě, dá se z toho udělat příjemná večeře a koupí si to více lidí.

Takže u nás hotdog vypadá jako houska zasypaná drobňoucce nasekanou zeleninou, kterou Peťa v kyselé podobě může na kila. Když nás pán viděl, s jakou chutí si nakládáme na hotdog, ptal se, odkud jsme, takže možná jedna mínus čárka pro ČR. Ale nedalo se jinak.