Dnešní den není kam spěchat, protože nemáme žádnou atrakci se vstupným. Navíc Pavlinka špatně spala, takže jsme vycházeli až kolem 11. hodiny. Cíl cesty byly nejdelší jezdící schody na světě, Hollywood road a případně znovu Victoria peak.
Pavlinka už na hotelu avizovala, že bude vedro, že Číňani chodí v tričkách. Vyšli jsme z hotelu ven a hned jsem měl pocit, jak když člověk vyleze ze sprchy. Šli jsme na tramvaj a snažili se přiblížit co nejvíce jezdícím schodům. Očekával jsem nějaké značení, ale nikde nic. Ono totiž značení skutečně existuje. Jsou to rozcestníky, kde je většinou modře značená nějaká ulice, toaleta, či úřední budova a fialově jsou turisticky zajímavá místa, muzea, uličky apod. Přešli jsme silnici, protože naproti byl eskalátor, ten nás vyvezl do nadchodu, kde jsme se de facto dostali přes silnici zpět a pak jsme konečně našli to, co jsme hledali. Eskalátor za eskalátorem, ani nevím, kolik jich celkem bylo. Jely jenom nahoru, dolů se muselo po svých. Kolem schodů byly obchůdky, kavárničky, obytné domy.
Poslední kousek nejel kvůli opravě, tak pěší schodiště rozdělili páskou na schodech na půl a vlevo nalepili na každý schod šipku nahoru.
Nahoře nic nebylo, co by stálo za zmínku. Tak jsme chvilku šli pod eskalátory dolů a pak jsme nějak minuli nadchod a došli na jinou ulici, kde byl obchod, kde stála jedna káva stejně jako dvě. Takže jsem si dal povinně dobrovolně kávu, i když jsem před tím nechtěl.
S kávou jsme scházeli strmou ulicí dolů, abychom posléze zjistili, že jsme Hollywood road přešli. V kopci si Pavlinka koupila od nějaké pouliční prodejkyně boty a kočku. Prý výhodná cena. Čert ví proč, ale paní z původních 60$ vyrobila za boty 20$ a 5$ za kočku, která má v normální obchodě cenu 120$. Tak nevím, ale všichni byli z provedeného obchodu spokojeni. Já byl taky spokojený, protože jsem mohl v klidu spočinout na schůdku a dopít si kafe.
O kousek níž byl trh s ovocem a zeleninou. Ochutnali jsme podlouhlé tmavé hroznové víno. Bylo strašně dobré a bez pecek. Pán nám ho chtěl zabalit s sebou, ale my jsme nakonec odmítli, protože přestože bylo umyté, nechtěl jsem riskovat žaludeční problém.
Když jsme došli na konec trhu, zjistili jsme, že jsme Hollywood road přešli a museli jsme zpátky na kopec. Šli jsme vedlejší ulicí. Pán vedle mě tlačil káru, tak jsem mu s ní pomohl aspoň kousek.
Na Hollywood road jsme našli směrovku k chrámu a šli tím směrem, až jsme chrám našli. Pavlinka šla do chrámu, já vedle do zahrady. Pavlinka mě po chvíli přesvědčila, že to musím vidět, tak jsem šel do chrámu taky. Všude zakouřené od těch jejich tyčinek. Přišel zrovna zájezd čínských studentů, tak jsem udělal čelem vzad a vycouval ven. Vedle byla druhá část chrámu a vedle krámek s chrámovou tématikou. Tím jsem prohlídku chrámu ukončil a vrátil se do zahrady přes ulici. Chrám i se zahradou, tentokrát bez WC zase byl přímo mezi mrakodrapy. Ono je tady všechno mezi mrakodrapy, ale tyto malé budovy uvnitř bloku velkých působí skromně a významně.
Naše další cesta byla přes trh se starožitnostmi k tzv. Western marketu. Pavlinka si cestou koupila bubble Tea a já při čekání na ni zjistil, že paní vedle prodává vývar ze želvích krunýřů. Ve finále to byl nějaký vývar, čert ví, co v něm bylo. Pavlinka to rozložila na tři ingredience. Fernet, uhlí a černý čaj. Měl to být lektvar na začínající chřipku. Mám pocit, že po tomhle lektvaru se Pavlinka bála zakašlat.
Prošli jsme Western market odspodu až nahoru. Ne že by tam bylo něco zajímavého, ale byla to zajímavá budova. Odsud už to bylo kousek na pobřežní promenádu. Kousek jsme se prošli. Pak jsme šli skrz přístavní terminál až k centrální stanici. Nutno podotknout, že od té doby, co jsme přišli na promenádu, Pavlinka řešila, jak najít zastávku autobusu číslo 15, který jezdí na Victoria peak, protože povětrnostní podmínky se změnily a bylo vidět až na kopec. Prolezli jsme všechny autobusové zastávky v okolí kilometru čtverečního. Až jsme mysleli, že už zastávku nenajdeme, stála vedle mě telefonní budka a na ní nápis WiFi. Tak jsem se připojil, našel relevantní informaci a šli jsme hledat zastávku cíleně. V tom Pavlinka uviděla 15 v protisměru. Takže jsme byli na dobré cestě. Jenže na druhé straně žádná zastávka nebyla, respektive byla, ale pro nás byla zatím neviditelná. Vydali jsme se na druhou stranu s tím, že tam ji najdeme za každou cenu. Když jsme se blížili k zastávce, autobus akorát přijížděl. Tak jsme se rozběhli, abychom ho chytili. Autobus poskočil 3 metry, aby stál správně v zastávce, my nastoupili a už jsme si to hasili směrem na kopec. Nejvtipnější bylo, že tenhle autobus jel přesně za naším hotelem, takže zpátky bylo jasné, že nemusíme od autobusu nikam daleko.
Přesně za 40 minut, jak uváděl internetový návod, jsme byli na Peaku. Výhled byl o poznání lepší jak minule. Viděli jsme až na druhou stranu města, i když o jasném výhledu se mluvit nedá, město se ztrácelo ve večerním oparu. Když jsme se vynadívali na Hongkong z vršku, šli jsme ještě do observatoře do míst, kde se neplatilo a pak ještě prošli atrakci, kde člověk může udělat vtipné fotky s nějakým pozadím.
Na tramvaj čekala veliká fronta. My šli zpátky na 15 směrem dolů. Tam stála taky fronta, ale do autobusu se pohodlně vešli všichni.
Sjeli jsme z kopce dolů a vystoupili o zastávku dál, abychom si mohli vyměnit peníze. Tak jsme prošli nějakým večerním trhem. Pavlince se líbila taková kočka štěstí. Pán chtěl za ni 80$, ale Pavlinka neměla dost peněz, tak šla vyměnit. Já na ni čekal na rohu. Když vyměnila, pán zvýšil cenu na 200$, takže Pavlinka přišla naštvaná bez kočky zpět.
Šli jsme ulicí směrem k hotelu. Viděli jsme spoustu restaurací, bufetů a bister. Do jednoho jsme vlezli. Měli hezké obrázky a k nim hezké ceny. Dokonce i kachnu měli na obrázku. Nakonec všechno bylo jinak. Pavlinka místo výběru z anglického menu ukázala na nějaký nápis. Pán to pochopil a ukázal nám jídlo, co mají za námi. Mě se líbilo, tak jsem kývnul, ale on se věnoval Pavlince a vysvětloval, co má na tabuli. Pak nesl jídlo vedle ke stolu. Pavlinka spokojeně pokynula, že dvakrát. Hromada masa se proměnila v hromadu cuket s různými kousky masa, ale cukety převládaly. K tomu byl výborný vývar z něčeho a rýže. Jako bonus jsem si dal Lemon Colu, z které se vyklubala obyčejná plnotučná cola v plechu bez citrónu. Ale křivdil bych pánovi, kdybych řekl, že mi to nechutnalo. Jen kachna je prostě kachna a maso je maso. Ale zase mám rád, když dostanu něco, co neznám a můžu to ochutnat. Abych si udělal radost a vybral si něco, co bude chutnat jen mě, šel jsem si koupit na zítra snídani. Koupil jsem si rozinkový chleba, což asi bude mazanec a ještě ve stejné ceně jsem přidal mangový řez. Mňam.