V Hurricane jsme se nasnídali, odcheckovali a vyrazili směr, který určila navigace v telefonu, protože jsme v horách samozřejmě nikde nesehnali kabel k počítači a Pavlinka začala být nervózní. Shop byl asi 1 míli daleko opačným směrem, než byly hory. Vyrazili jsme a skutečně jsme obchůdek, který se jmenoval Počítačová pohotovost, našli. S trošičkou couvání, protože barák vypadal, že tam je úplně jiná firma, ale pak se ukázalo, že je to více firem, jsme přišli do prostorného krámku, kde bežela spousta počítačů a za pultem prodavač obsluhoval paní, která přišla před námi. Když jsme přišli na řadu, Pavlinka ukázala český kabel a pán sundal z regálu originální americký. Když jsme se ptali na cenu, tak pán říkal, že to je zdarma, že jich má stovky ve skladu, jak mu zůstanou od počítačů. Pavlinka potěšená nasedla do auta a bylo vidět, že den má hned růžovější barvu. Jen tak mezi řečí, bylo krásně teplo a azuro, zatímco známý v Los Angeles hlásí zataženo a déšť.

Cestou jsme se zastavili na dálnici na svačinku a hlavně natankovat. V pumpě prodávali snad všechno. Od produktů, co pravidelně reklamují v televizi, až po věci, které snad nikdo ani nepotřebuje. Věcí do auta tam bylo nepočítaně. Navigace, kamery, příslušenství, prostě všechno, na co si člověk vzpomene.

Příjezd do Las Vegas shora nabízel zajímavý pohled, protože město vypadalo jak velká dálnice, kolem pár velkých baráků a typická věž hotelu Stratosféra. Náš hotel jsme našli i poslepu, ale bez navigace ty výkruty bych asi nedal. Takže jsme přijeli na velku plochu, co vypadala jak parkoviště a Pavlinka, protože má lepší oči, mě směřovala ke vstupu do hotelu. U vchodu vyskočila a já našel parkoviště, kde se dalo čekat 15 minut pro vyřízení papírů, tak jsem šel za ní. Vstup do hotelu mě ohromil, protože to bylo něco velikého, spousta přepážek a až někde v rohu Pavlinka. Byla hred na řadě a protože bylo kolem jedné odpoledne, vyřizovala pro nás early check-in, abychom si mohli dát věci na pokoj a vyrazit do víru velkoměsta, protože v autě nesmí nic zůstat, co by lákalo zloděje.

Paní recepční nám dala karty od pokoje, na mapě jsme si vybrali pokoj ve vyšším patře s výhledem, doplatili za výhled, paní přeprogramovala karty na jiné pokoje a už jsme šli zpátky do auta na další cvičení, parkování. Jsou zde asi 3 parkovací domy pro náš hotel. My měli zaparovat v Garage 1. Protože jsme věděli, kde to je, tak jsme jeli zaparkovat. Byla patra, kde bylo plno a pak byla patra, kde bylo prázdno. To všechno se odvíjí podle vstupu do hotelu. Našli jsme místo, sbalili věci a vyrazili do hotelu tzv. po selsku, protože frajeři jdou ze 3. patra parkoviště rovnou k výtahu, zatímco sedláci jdou přes recepci. Vyjeli jsme správným výtahem, který mezi 3. a 22. patrem nezastavuje až do našeho 32. a našli náš pokoj 32840. Naproti našeho pokoje byla uklízečka a uklízela pokoj. Nám se nedařilo do našeho dostat, tak nám šla pomoct. Toho Pavlinka využila, aby skonzultovala, zda nemáme horší výhled, než mají naproti. Paní uklízečka ji uklidnila, že výhled máme lepší a tím byla celá věc s pokojem vyřízená. Uložili jsme si bagáž a jeli dokoupit poslední věci, než nám prasknou kufry. Bylo potřeba zkontrolovat, zda nabídka místních outletů není jiná než třeba v Arizoně.

Ještě ale před tím, než jsme odjeli, jsme si šli projít zábavní park ve druhém patře. Byla to taková vnitřní matějská, ale kolik se do toho prostoru vešlo atrakcí, je až neuvěřitelné. V jednom místě nám dokonce vozíky svištěli pár desítek cm nad hlavou a lidi vzhůru nohama. Pro fanoušky těchto atrakcí, stačí zakoupit celodenní pas a už se lítá od atrakce k atrakci. Jednorázové lístky se tu neprodávají. Pak jsme šli do kasína zkusit štěstí. Narvali jsme pár dolarů do mašin, ale nevypadlo z nich vůbec nic. Dokonce i v ruletě padaly opačné barvy, než jsme sázeli. Asi holt nemáme štěstí ve hře nebo to bylo varování, abychom tam nenechali spoustu peněz, kdybychom se rozjeli ve hře. Takže jsme šli na pokoj ještě pořešit Pavlinčiny problémy s počítačem a vyrazili do jižního outletu.

V outletu jsme byli vyřízeni rychle, protože jednak nebyl největší a jednak tam toho moc neměli, co by stálo za zmínku. Tak jsme si aspoň dali oběd a jeli zpět do hotelu. Záměrně jsem ignoroval navigaci a nejel po dálnici, ale přímo po bulváru všech bulvárů, který se jmenuje Bulvár Las Vegas a je to ta známá hlavní třída. Byla kolona jak hrom, ale to jen díky tomu, že na jednom semaforu chcípnul autobus a protože tam bylo asi 5 pruhů, tak se to muselo nějak udělat, aby se tam těch pět vešlo do čtyř pruhů. Za autobusem se kolona rozplynula a navigace nás furt hnala z ní pryč. Tak jsem po několika odbočkách poslechnul, protože provoz opět začal houstnout a měl jsem obavu (jak jsem později zjistil, že lichou), že pak už se k hotelu nedostanu a že nepůjde odbočit. No jeli jsme pak zadem, ale nevadilo to. Bylo to už jen pár km. Hotel jsme pak našli úplně v pohodě bez větších zádrhelů, na parkovišti díra hned u výtahu, takže taky fajn. Ve výtahu jsme zažili veselou příhodu, kdy my nesli opravdu jen 2 tašky, kde měla Pavlinka boty a ve výtahu byl tatínek s dvěma dcerama a komentoval náš nákup s tím, že tady určitě žádné nákupy nejsou a aby si děvčata nebrala inspiraci.

Dali jsme tašky na pokoj a prošli hotel křížem krážem. Nekonečné kasíno, herny pro děti, občerstvení, obchůdky, prostě město v hotelu se vším všudy. Vyšli jsme z hotelu ven na hlavní bulvár a šli směrem na jih, opačně, než jsme jeli autem. Viděli jsme barák pana Trumpa, viděli jsme spoustu kasín, každý koutek je jiné město, Benátky, Paříž, Řím, New York a další. Cestou nás zarazil dav, který čekal u jezírka před hotelem Mirage. Na hotelu byly velké fotky Beatles. Pavlinka vysondovala, co se bude dít, proč tu všichni čekají. Ochotná paní jí prozradila, že tam bude show s vulkánem. Říkal jsem si, kde v tomto prostředí může být prezentace vulkánu. Počkali jsme a vyplatilo se to. Podle zvuku furt někde něco praskalo. Pak se z umělé skály začalo kouřit. A pak začala velkolepá show vody, ohně a kouře. Nádhera, to se musí vidět. Mám to na kameře celé. Pak nás dav valil dál na jih. Protože chodníky nevedou jen po venku, ale i uvnitř hotely a kasíny, tak jsme viděli jezdící schody do zatáčky. Tak jsme se jako vidláci svezli nahoru a dolů a pokračovali dál. Ke zpívající fontáně jsme došli těsně po skončení, takže jsme si počkali asi 10 minut na další. Kdo byl v Dubaji, bude zklamán, kdo nebyl, bude nadšen. Bylo to nádherné i tak. Naše cesta končila v New Yorku, kde jsme si dle návodu naší dcery dali kopec značkové čokoládové výborné znrzliny s kopcem šlehačky, že jsme dva měli co dělat, aby jsme to snědli.

Pak už bylo jen čelem vzad a návrat do hotelu. Takže jsme viděli atrakce z druhé strany. Cestou jsme se zastavili v Taco Bell, abychom si zajistili ubytování na další den a šli až do hotelu a rovnou spát. Bylo zhruba půl druhé ráno, takže jsme byli asi 7 hodin na procházce a celkem nachodili asi 17 km. Ale stálo to za to.