Příjezd na hotel proběhl celkem bez závad. Hotel leží hned u sjezdu z dálnice. Vybalili jsme věci na pokoj a protože nebyla k dispozici free wifi, šli jsme rezervovat pokoj na další den do Mekáče, kde bývá wifi free a běží celkem obstojně. Bylo něco před desátou a my šli kolem KFC, tak jsme místo Mekáče zapadli tam.

V KFC wifina nejede tak rychle a i obsluha na to, že za chvíli zavírali, tak na natočení kelímku zmrzliny potřebovali asi 10 minut. Když už jsme čekali na potvrzení rezervace, chlapci za pultem nám naznačili, že je třeba vypadnout. Tak jsme šli zpátky do hotelu. 

Místo večerníčku jsme si pustili seriál Taková normální rodinka, kterou jsme si rozkoukali v autě a šli spát.

Ráno nás probudil hluk dálnice. Zatopil jsem, protože byla lehce zima nad ránem. Dali jsme se do gala, naložili věci do auta, auto přeparkovali před recepci a vyrazili do víru velkoměsta.

Chvíli trvalo, než jsme našli tramvaj, která jezdila dva bloky od nás až do centra. Koupit celodenní lístek za 7$ už byla maličkost a tramvaj tu byla co by dup. I když byl původní záměr jít do města pěšky, ukázalo se použití tramvaje jako prozíravé, jelikož by naše procházka byla o 6.5 km delší a o to déle bychom přijeli do San Franciska, ale o tom později.

V centru jsme vystoupili tam, kde vystupovala většina osazenstva tramvaje. Jelikož nám to připadalo jako centrum. Bylo trošku lehce ranní chladno, takže jsme se snažili chodit po sluníčku. Naše cesta skončila s davem u vchodu do stadionu, kde bylo spousta zelených lidí. Otočili jsme se a šli zpátky směrem ke Kapitolu. Jak jsme se motali ulicemi ve snaze najít centrum, jsme našli malou útulnou kavárnu La-bou, kde bylo dobré kafe, výhled do ulice. Seděla tu skupina lidí nad papíry a patrně něco redigovali. Byli tu stařeček a stařenka, kteří si donesli šachy a hráli u kafíčka spolu. Byl tu pán, co si četl něco na tabletu. Já si dal buchtu a kafe a pozoroval ten cvrkot. Slečna za barem byla výřečná a vyprávěla kolegovi, že mimo Ameriku byla jen někde v Africe. Na to on jí vyjmenoval některé evropské státy, čímž byl ve výhodě. A tak tam švitořili, že bylo radost je pozorovat. Možná bych tam seděl do teď, kdyby mě Pavlinka nevykopala. Obešli jsme to kolem dokola až jsme se domotali před Kapitol. Není tak veliký jako ve Washingtonu, i když člověk neví a nemá přesné hodnoty, nicméně udělali jsme pár fotek venku a šli dovnitř. Po bezpečnostní prohlídce jsme se ocitnuli někde v území, kde jsme nevěděli, co se smí a nesmí. Pán v chodbě chystal kávu a občerstvení a u dveří stálo, že probíhá zaučování nových senátorů. A poslal nás o patro níž do Visitor centra. Sešli jsme o patro níž, kde nějaký pan průvodce vyprávěl něco o historii. Pavlinka šla shánět mapu a informace. Za chvíli přišla a my se odpojili od skupiny a šli sami. Viděli jsme fotky všech guvernérů včetně Arnolda Schwarzeneggera, který jako jediný neměl jmenovku. Pak jsme se dostali na balkon a měli možnost sledovat jednací síň senátorů shora. Bohužel zrovna měli přestávku.

Vyšli jsme ven do parku, kde kvetly stromy a zrály pomeranče. Ty spodní už někdo otrhal. 

Šli jsme na tramvaj a jeli několik zastávek tramvají až na konečnou k hlavnímu nádraží. Na nádraží čekal jeden vlak a druhý právě přijížděl. Nejvzdálenější destinace byla asi Chicago. Strojvedoucí mávali na paní, která čekala s ještěrkou, jak kdyby přivezli delegaci. Ona na ně mávala taky, jako by zvládli to nejtěžší přistání. Dojemné a přitom vtipné zároveň. Jak z nějakého filmu. Normálně by člověk tomu nevěnoval pozornost, ale my čumilové na dovolené máme čas si všímat detailů a toto fakt bylo hezké gesto z obou stran. 

Z nádraží, které bylo nově postavené, jsme prošli starými nástupištěmi, kde, buď chyběly koleje, nebo byly koleje pro tramvaj, a došli jsme do staré zrekonstruované nádražní haly. Z ní jsme šli přes Chinatown do Oldtown. Tam to bylo jak malebný divoký západ. Styl staveb, nápisy, všechno. 

První, co jsme ve starém městě udělali, byl oběd. Dali jsme si těstovinové menu. Parádně jsme se najedli. Pavlinka si dala kopec zeleniny, já trošku a k tomu těstoviny na tři způsoby a tří americké pizzy.

Po obědě jsme šli do muzea železnice a na bývalé nádraží. Když jsme došli k řece, vyrazil mi poprvé dech otočný most, který se otáčel o 90 stupňů, když jela loď. Podruhé mi vyrazil dech, když jsem zjistil, že to je most pro auta a dole vlak a obojí funkční a v plném provozu. Žádná muzeální kulisa jako nádraží. 

Prošli jsme starým nádražím až ke zlatému mostu, který slouží pro auta a pro pěší. Osud jsme se vydali na tramvaj a zpátky do hotelu pro auto.

Navigaci jsem zadal adresu outletu směrem na San Francisco a už jsme jeli. V pátečním provozu to bylo celkem labůžo. Jeli jsme krokem kolem Sacramenta, jak se auta snažila vyjet a najet na dálnici, tak se zpomaloval provoz. Pak jsme viděli dodávku na boku přes 3 pruhy, takže zbývaly už jen dva na projetí. Policie a hasiči byli na místě a snažili se auto postavit na kola. Podívaná způsobila zácpu i v opačném směru. V outletu si Pavlinka vyměnila šaty, koupili jsme kafe a jeli po neplacené dálnici směrem na San José a pak na San Francisco a měli přijet kolem 9 hodiny, jenže naše navigace někde udělala chybu a my tu byli sice později, než by to bylo přímo po placeném úseku, ale zaplatili jsme 4$ za most a byli jsme v hotelu už chvilku po osmé. Ubytování good. Koukáme na Rodinku a půjdeme spát.

Pro ty, koho by zajímala chuť utržených pomerančů mám info, chutnaly jak naše, protože nebyly úplně zralé. Zralý pomeranč byl sladký a voňavý.

Pro ty, kdo s napětím čekají, jak se vyspala kontrolka tlaku pneu mám taky zprávu. Do outletu nesvítila, rozsvítila se až před Aucklandem.

A poslední zpráva dne, proč byli všichni zelení na ulicích. Protože je den svatého Patrika, tak všichni mají na sobě něco zeleného, někdo stylový obleček, i koblihy dostaly zelenou polevu, všichni slaví a dělají bugr.