Wheatland

    Dnešní den začal výbornou snídaní. Po snídani jsme vyrazili směrem k hlavám ve skále. V autě jsme si pustili rádio Blaník a k tomu navigaci. Pavlinka chtěla na WC a bylo třeba auto nakrmit. Zastavili jsme na nejbližší benzínce, která byla po 100 km už ve státě Wyoming.
    Natankoval jsem místo benzínu naftu a tím začal kolotoč událostí nebo spíš strastí. Člověk by řekl, že je pojištěný, že vše je zalité sluncem, auto odvezou a nové dovezou a jede se dál. Chyba lávky. Auto odvezli a nové nepřivezou.
    Paní na benzince nám pomohla jak se dalo. Mezi tím volali z asistence, že pro nás posílají taxíka, pak zase že ne, protože mi chtěli naúčtovat 340 USD. Takže nevím, kde se vzal ten nápad, ale jako dva řidiči, že když pojišťovna a půjčovna má původní auto vyřešené a nové je na letišti v Denveru, si pro něj zajedeme za menší peníz. Musely to být ty dámy na benzínce, protože přišly i s cenou 55 USD za půjčení za den. Plus ještě benzín, do sta se musíme vejít. Dlouho se nic nedělo, mezi tím se dámy na benzínce vystřídaly. Mezi tím přišel i majitel benzínky. Jako naše šťastná hvězda se po 4 hodinách nejistoty objevila šéfová půjčovny od Fordu.
    Dojeli jsme do servisu, vyplnili papíry, dostali klíče od Fordu Fusion, což je naše Mondeo a vyrazili zpět na benzinku pro naši hrdinku dne Pavlinku. Proč hrdinku se dozvíme na konci zápisu. Ještě důležitá informace, standardně Fusion půjčují za 55 USD za den, jak jsme již věděli z benzinky, ale protože jsme chtěli auto vrátit ještě dnes, paní šéfová nám účtovala jen polovinu ceny, tudíž 27 a půl USD. A auto máme do rána vrátit a klíče hodit do poštovní schránky.
    Davča ochotně naložil veškerou bagáž do auta a jeli jsme. Pavlinka v rumové narkóze, aby mě nemusela zabít, seděla mlčky až do Denveru. I to mikro skřípání zubama bylo slyšet v té dusné atmosféře. 270 km a skoro tři hodiny jízdy před námi. Ale byli jsme aspoň v pohybu a něco se dělo.
    Do Denveru jsme přijeli bez zastávky přesně skoro na minutu, jak říkala navigace. Byli bychom tam i o chvíli dřív, ale po placené dálnici.
    Na letišti v autopůjčovně na nás koukali jak na zjevení, protože podle smlouvy mělo přijet auto za námi a ne my za autem. Přesto se ukázala vyjednávací strategie připravená v autě jako správná a Pavlinka ji ještě o level povýšila. Zatímco po telefonu by nám nedali ani fň, tady už byli pánové vstřícnější, takže nabídli nádrž benzínu zdarma. Dobrá nabídka, ale vzhledem k situaci bylo třeba žádat víc, když jsme na dovolené a ještě řádně naštvaní a de facto podvedení. Takže chceme vrátit auto poslední den do tří hodin odpoledne - splněno. Pak vytáhla Pavlinka trumf, že jsme měli a to je pravda, náklady s půjčením druhého auta, propadlé ubytování. A zde byl zakopaný pes a to pánové přiznali, že to nemají pod kontrolou a to je cena pronájmu. Nicméně jako pokrytí nákladů, které Pavlinka šmahem spočítala na 150 USD, spadly náklady na pojištění, aniž by se snížil jeho rozsah, ze 192 asi na 42 USD, prostě mínus 150 USD a vyřízeno.
    Davča mezi tím vybral modré Subaru Outback, které čekalo na expresním výdeji. Kluci nám ho ochotně přiřadili. Venku jsme pak přeházeli věci z auta do auta a my se jeli vyřídit na výjezd z půjčovny.
    Mezi tím Pavlinka bojovala na další frontě a to nepřijít o náklad za ubytování, které jsme měli rezervované. Zavolala přes booking do toho hotelu, tam jí řekli, že pokud to booking posune o den, že oni nemají problém. To se jí skutečně povedlo, takže zítra budeme spát tam, co jsme měli spát dnes a na dnešek vybrala hotel nedaleko prodejny Ford.
    Dali jsme si na benzince kafe, pití a párek v rohlíku a jeli zpět do Wheatlandu. Zde se projevil Davča jako profík. Seděl poprvé v Americe za volantem a jako král prosvištěl Denverem bez zastávky až do Wheatlandu.
    Tady jsme natankovali půjčené auto za 30 USD, takže náš náklad na půjčení auta a cestu Denver a zpět je někde kolem 60 USD. Přepočteno na kilometr, tak je to 540 km a řekneme 1200 CZK za půjčení, takže max 3 CZK na km. Neuvěřitelný. A 60 USD vs 340 USD za taxíka nebo Uber je taky neporovnatelné. Takže nakonec jsme z těch s.aček vylezli dobře.
    Ještě jeden bonus, Davča jak jel, tak jsem si na dálnici rovné jak pravítko nastavil adaptabilní tempomat, pověsil se mu na záda a celých 200 km jsme jeli jak vláček.
    Takže díky bohu za americkou SIM, neomezená data, protože jsme volali, hráli celou cestu rádio Blaník, běžela navigace.
    Venku je vítr jako hrom. Byl cestou tam a kousek i cestou zpět, hlavně tady u Wheatlandu.
    Asi jsem do toho mohl přidat ještě trošku víc emocí, ale člověk je ve finále nejvíc frustrovaný, když se nic neděje a není žádné východisko. Tady je fajn, jak lidi se dokážou vcítit do situace a furt se omlouvají nebo naopak závidí, že člověk umí víc  než jeden jazyk. Je na houby, když ho umíte jen z půlky, ale vždycky se dá říct, nerozumím, řekněte mi to jinak. Oni se pak snaží mluvit pomalu a srozumitelně.
    Auto jsme vrátili dle dohody. Uvidíme zítra. Máme v plánu někde koupit nějakou drobnost a zastavit se v půjčovně poděkovat.
    V hotelu jsme vytahali všechno z auta na pokoj, aby mohli shopaholici znovu probírat své nákupy.
    Pavlinka už se těší na snídani, která by mohla být na velmi vysoké úrovni.
    Všichni padli únavou. Já po velké kávě s příchutí skořicového šneka mám ještě chvilku, než zavřu víka, protože mám povinnost vůči čtenářům, že musím text vystavit na blog.
    Ráno cestou, kdy bylo vše zalité sluncem, jsem dostal kázání, že mám vysvětlit, kdo je pan Petr, když Petr jsem přece já. Ten fousatý s modrýma očima. Tak Pan Petr je hlas naší navigace. Takže dva Petrové nebudou fungovat, ale Pan Petr už je naprosto někdo jiný, jako Petr Chudoba.
    Jsem rád, že tento náročný den už je za námi a že už bude jen dobře. Klepu na hlavu, protože je to v tuto chvíli jediné dříví, kam dosáhnu z postele, ale nebudu budit Shopaholiky a ten dutý zvuk z mé hlavy je nevzbudí.