Dnešní zápis bude o poznání kratší, protože platí nepřímá úměra mezi ujetou vzdáleností a zápisem. Čím delší cesta, tím kratší zápis.
Ráno jsme zase posnídali wafle. Jelikož došly jahody,  Pavlinka požádala o doplnění. Měli jsme obratem misku plnou na stole. Příchozí blbě koukali, takže to Davča dal do společného prostoru. 
Po sbalení všech kufrů a tašek jsme sešli do recepce, kde jsme se slečnou recepční probrali aktuální situaci a jak to vypadá v národním parku s medvědy. Medvědi jsou vzhůru a všechno funguje. Tak jsme vyjeli asi 16 km za město, abychom zjistili, že u medvědů je zavřeno. Pavlinka se nás snažila přesvědčit, že je třeba jen zavřeno ráno nebo tak něco, ale season je zde od dubna do října. Tak jsme se vrátili zpět do města a najeli na dálnici I-90, která je zase dlouhá jak pravítko, abychom se posunuli o nějakých 250 mil dál do naší další destinace Sioux Falls.
Když nevyšla první atrakce v tomto dni a již druhá z našeho výletu, nedoufal jsem v to, že bude funkční další a byla. Zaplatili jsme 30 USD za vjezd do Badlandu, což zní hrozivě, ale ve finále to byla nádherná projížďka po silnici 240, která vedla mezi skálami různých tvarů, barev a stáří. Jmenuje se to Badland loop a stojí to za vidění. V místním průvodci o tom byla zmínka, ale ne tak veliká, jak by si to zasloužilo. Dostali jsme leták a mapku a jeli jsme. Davča byl hned na začátku se svým zájmem na konci cesty, ale o tom později. Pavlinka si pro změnu přečetla, že se nemají dráždit bizoni a že bizon umí utíkat třikrát rychleji než auto. Po revizi textu Davča zjistil, že je to jen třikrát rychleji než člověk. Mýlit se je lidské a je to hlavně vtipné. Hned za vjezdem byla odbočka na jižní římsu. Cesta byla zpevněná kamenitá a vedla někam, kam se nám nechtělo sjíždět. Takže jsme navštívili dvě vyhlídky. U druhé byli bizoni relativně daleko, ale na dohled, tak se Pavlinka moc nezdržovala venku. Když jsme se vrátili na hlavní silnici, jeli jsme mezi skalami dolů do údolí a pak zase nahoru a spoustu zatáček, výhledů a míst pro focení. Cesta parkem nám zabrala něco přes hodinu.
Cestou Davča furt mluvil něco o válce, sovětské unii, čímž myslel sovětský svaz a atomových bunkrech. Na konci výjezdu z parku resp. u nájezdu na dálnici stál dům jako nějaká firma. Bylo to muzeum studené války, protože kousek za tím, co jsme najížděli na silnici 240 bylo přístupné silo na atomovou raketu namířenou právě na sovětský svaz. Bohužel jsme přijeli chvíli před třetí hodinou a to už zavírali. Takže jsme si prohlédli působivou výstavku a pokračovali v jízdě do Sioux Falls.
Cesta byla dlouhá a ne vždy jsme měli signál. Přesto Pavlince nedaly spát zprávy z domova o zavírání hranic, rušení letů apod. Probrali jsme krizový plán, uklidnili se tím, že to budeme muset nějak vyřešit. Letenky nám zatím nezrušili, ale co není, může být. Kdyžtak místo home office si dám Detroit Office nebo Shreveport Office, kde máme firmu. A když nás zdrží v Londýně, podíváme se do Portsmouth za Filipem.
Po dlouhé cestě a několika čůracích pauzách jsme přijeli do Sioux Falls. Hodili jsme část kufrů do hotelu a objeli jsme kousek 41st, abychom zjistili, že TJ Max máme de facto za rohem. My jsme nechali Pavlinku v krámě a jeli do Taco Bell na večeři.
Tím náš den končí. Zítra míříme do Kansas City, tak to musíme ještě naplánovat.