Vyrazili jsme směrem od náměstí. Cestou nás zastavil pán, který nám řekl, že tam dál už nic není a že máme se jít podívat na market s kůžemi, kde končí festival koželužníků. Ukázal nám směr a my šli furt za nosem. Cestou se k nám přidal mladík, od kterého jsme se dozvěděli, že má jednoroční dceru a má rád kuře. Ale u stánku s kuřaty jen přibrzdil a že mám trh ukáže. A že pouze dneska má otevřeno.
Dovedl nás až na místo a předal osobnímu průvodci. Průvodce nás protáhnul fabrikou, kde se v kádích máčí kůže, aby z nich odstranili tuk, chlupy, to každé trvá týden. Tři týdny se to barví a další týden se to pomocí vůní zbavuje smradu. Bláta na holínky. Když jsme došli na lepší chodník, zavedl nás do obchodu s koženým zbožím. Nádherné výrobky, ale nic jsme si nekoupili. Venku nás čekal náš osobní průvodce a šli jsme na exkurzi barev. Ukázali nám různé barvy a z čeho se dají získat. A další ukázka byla s arganovým olejem. Pavlinka si koupila tři za cenu dvou. Protože brali karty, šli jsme s paní, která nám byla přidělena, zaplatit do obchodu s koženými výrobky. Tam jsme potkali pár z Čech a začali se s nimi bavit. Prodejce nám naznačil, že náš osobní průvodce čeká. Jeho zájem byl podezřelý, když na zdi bylo, že je prohlídka zdarma. Vedl nás dál a když jsme došli za roh, kde nám chtěl ukázat správný směr, řekl, že vstupné je dobrovolné a abychom mu dali peníze, tak 150 DH, že to není pro něj, ale pro asociaci, aby měla na rozvoj. Pavlinka vytáhla peněženku, b kde bylo pouze 20 DH a že víc nemá. Pán naštvaně sbalil dvacku, zabrblal něco pod vousy a odešel.
My jsme se vydali směrem k centru a podle navigace k další památce Bahia Palace. Palác jsme našli, ale že má do dvou hodin zavřeno kvůli modlitbám. A že kousek odsud je trh s kořením, který má otevřeno pouze dnes. Jaké štěstí. Šli jsme podle instrukcí a on nás vždycky někde jakoby náhodou zarazil a směřoval k trhu. V úzké uličce nás potkal jiný mladík se stejným příběhem, ale měl naučenou frázi, že nechce peníze, v ale že nám ukáže cestu na trh. Dovedl nás tam, ale o nějakém megatrhu se nedá mluvit, protože bylo víc stánků zavřených jak otevřených. Ale u jednoho se makalo a chlapec si nás vzal do parády. Viděli jsme všechno koření, všechny vůně. Dostali jsme výborný čaj do kterého nám pak přidal malý kousíček Eucalyptu. Úžasná záležitost na zimu. Když jsme si nic nekoupili, pokračovali jsme v procházce trhem a na každém rohu nás zkoušeli ze znalosti koření. Skoro na konci trhu nás dohnal pán, který nás tam poslal, aby nám představil svého bratra, který má kupodivu stánek s kořením. Ze slušnosti jsme nakoukli, protože jak říkají místní, koukání nic nestojí a šli dál. Poslední krámek, kde jsem vybral pro Míšu kalhoty, Pavlinka usmlouvala cenu z 15 na 5€. Chudák chlap si ještě teď rve vlasy, které neměl, jak špatný obchod udělal. Ale udělal. Lepší malý zisk, jak žádný.
Vyšli jsme na náměstí Jardin Sidi Hmed El Kamel - Place des Ferblantiers, kde jsme si dali kávu a čaj v první řadě. Pavlinka si oběhla náměstí a nakoupila spoustu věcí.
Poté jsme šli do paláce El Badi. Vstupné 70 DH (skoro 200 Kč) na osobu. Krásná oranžerie. Šli jsme k židovské synagoze. Od ní k mešitě Kasbah. Zde se právě konala mše. Za ní byla další památka s významnými hroby za dalších 70 DH. Tak jsme pokračovali nákupní třídou dál. V jednom obchodě měli dokonce jezdící schody a pevné ceny. Pavlinka následně zkonstatovala, že ceny jsou vysoké. Šli jsme tedy ven a pokračovali k další památce, což byla brána Agnaou. Než jsme zjistili, že je to brána, hledali jsme palác. Od této brány jsme došli až k paláci, kde hlídali ozbrojení vojáci a vstup byl přísně zakázán. Takže jsme pokračovali dál k mešitě Kutubíja.
Nutno ještě podotknout, že jakmile ve dvě hodiny skončila mše, vyvalily se davy a všechny krámky v okolí začaly ožívat.
Mešitu Kutubíja jsme obešli dokola, abychom zjistili, že jsme kousek od náměstí, kde jsme trávili včera večer.
Šli jsme tedy dál s tím, že chceme další místo na naší mapě. Měl to být nějaký market. Místo toho jsme našli zahradu budoucnosti, kterou si projdeme některý z příštích dnů, protože Pavlinka už nechtěla jít dál bez jídla a market naproti vypadal, že bude mít i něco k jídlu.
Dali jsme si jídlo a čaj a pokračovali k další městské bráně Doukkala. Za ní mělo být náměstí s podloubím.
Obešli jsme celý blok kolem dokola a nikde nic. Ale jako že vůbec. Ani náznak. Tak jsme vyrazili ke Carrefouru, který měl být nedaleko. Chtěli jsme vidět pevné ceny v obchodě. Obchod jsme našli, přišli jsme sice z druhé strany, než plánovala navigace, ale k našemu překvapení se jednalo o dvoupatrový supermarket převážně s potravinami. Žádná velká hitparáda. Koupili jsme si nějaké drobnosti na chuť, které jsme snědli v parku za obchodem. Před obchodem jsme cestou tam potkali naše sousedy ze San Diega. Zpět do centra všech center Marrákeše jsme šli přes park budoucnosti, který se ve finále projevil jako obyčejný park, kde někdo nainstaloval panely, kde běžely nějaké obrázky, pravděpodobně reklamy. Vyšli jsme z parku zpět na hlavní a šli směrem do centra. U hlavní mešity jsme si sedli do první řady, popíjeli kávu a sledovali čilý páteční ruch nejen na silnici, ale všude okolo nás. Sluníčko bylo takové to podzimní kousavé, ale svítilo z modré oblohy o sto šest.
Dopili jsme kávu a vyrazili do centra do banky a na poštu. Přes stránek se šnečí polévkou jsme se vydali do křivolakých uliček centra města.
Motali jsme se uličkami, až jsme došli k pomyslnému konci jedné uličky. Mezi tím zahoukal meluzín a chlapi zmizeli mlátit hlavou o zem. Zůstali pouze nevěřící a pár, kteří museli hlídat krámky. Jakmile skončil, b začali krámky v postranních uličkách zavírat. Vraceli jsme se kolem zavřených krámků zpět na náměstí. V jedné restauraci jsme si v nejvyšším patře sedli do první řady a dali si teplou polívku a čaj. Já si pak dal ještě tuňákový čaj a šli jsme domů.
Na střeše seděli naši američtí sousedi. Dali jsme se do řeči. Říkal jsem jim o tom, jak jsme je potkali u Carrefouru a oni mi vysvětlili, že to byla jediná možnost, jak si koupit víno. Slečna měla narozeniny. A tak jsme se bavili o našich cestách po Americe, tak říkali, že jsme toho z Ameriky viděli víc, než někteří rodilí Američané. Oni pak odešli na večeři a my si dali jeden čaj. Začala nám být zima, tak jsme se šli zahřát do pokoje.
A co závěrem dnešního dne? Chtěli jsme na nádraží, ale zatím jsme tam nedošli. Dobrá zpráva je, že na letiště jede z centra za 30 DH bus číslo 19 na letiště.